Rozmach dolování všemi způsoby donutil Vídeň k vydání dvorního dekretu 6. 8. 1789. Uhlí bylo vyhlášeno vyhrazeným nerostem. Dobývání bylo vázáno propůjčením důlní míry. Toto nařízení zavazovalo nejen drobné podnikatele, ale i šlechtické velkopodnikatele k odbornějšímu těžení. Následovala řada zmatků ve vydávání těžebních předpisů a nařízení, takříkajíc 'ode zdi ke zdi'. Dekret ze 6. 10. 1790 zajišťoval nároky na těžbu prvnímu nálezci uhlí, aniž musel být majitelem pozemku. Hned v dalším roce, 28. 10. 1791, bylo dosavadní vyhlášení o volném dobývání uhlí zrušeno a právo dobývat uhlí bylo přeneseno pouze na pozemkové vrchnosti.
Na začátku 19. století bylo uhlí kuriózní surovina, se kterou si lidé nevěděli rady. Nazdařbůh se pálilo a popel se prodával za 'babku' jako hnojivo. Horník byl ten, kdo těžil stříbro a jinou rudu, ne uhlí. Vydávaly se letáky 'kterak používat uhlí k topení v kamnech'. 1759 se z Vídně dovezlo asi 20 tun kamenného uhlí a před zimou se chudině dávalo zdarma. Rozdalo se jen pár desítek puten, nebyl zájem. 'Hořlavý kámen' v kamnech čadil jako v černých hradních kuchyních či krbech. I v ohništích lokomotiv se asi do r. 1850 topilo výhradně dřevem.
Pozdrav 'Na zdar!', 'Zdař Bůh!' a podobné se vůbec nepoužívalo. Později se volně přeložilo jako 'Šťastný návrat z dolu' = 'Glück auf!' Čeští horníci na severu si je upravili na 'Klikauf'.
Téměř až do poloviny 19. stol. měly vrchnostenské doly v celé hnědouhelné oblasti převahu. Více než 40 dolů drobných podnikatelů jim nemohlo konkurovat, ač i doly vrchnostenské těžily většinou postaru a jen pro potřebu vlastních pivovarů, cihelen. vápenek či cukrovarů.
V den Památky zesnulých v r. 2003 byl na bývalém předlickém hřbitově odhalen vzpomínkový kámen k uctění památky zde pohřbených obyvatel. Bývalo to pole Antonína Ritschela, předlického občana. V r. 1803 zde také nalezl uhlí a začal ho dobývat. Po vytěžení ložiska zde byl v r. 1906 založen předlický hřbitov. Byl necitlivě zničen v naší době. Je to jen malá splátka velkého dluhu.
Brzdou dolování byly především napoleonské války, nedostatek dopravních a odbytových možností, nedokonalé důlní zařízení a prostředky k zamezení a nápravě množících se důlních škod v důsledku propadlin, které byly častým jevem. Nebyla také žádná evidence o provozování důlní činnosti a tak se také stávalo, že se sedlák při orání propadl i s potahem do země, do staré sloje. V r. 1915 se stalo ve stanici Žalany, že projel vlak a za ním se objevila hluboká jáma, koleje visely ve vzduchu.
                Helena Borská