Už to musím někomu říct, nedá se nic dělat. Říkám si už delší dobu: to jsem vlezla do pěknýho Blbákova čili Magorárny. Vždyť jsem tu už rok a ty moje lidi se ještě nedohodli ani jak se přesně jmenuju a hlavně jak se píšu. Koukněte těch možností: Cathy, Katy, Katie, Ketty, Kety a možná ještě ňáký další. Nejvypečenější je páníček. Ten mi říká všelijak, jen ne tím křestním. Pro něj jsem Prďola, Prd (to kvůli tomu, že si někdy nedělám násilí, ale přitom sám prdí, že není slyšet televizi), Prdelka, Posera, Chcanda, Mobilní Bobkovač, Bobkátor I., Beštia, Šakal, Hyena, Zvěř, Trhač, v nejlepším případě Ketynismus… a jiný. Nejvíc mě ale uráží, když na mě, urozenou rasu, zavolá 'Bobíku'. No JDU samozřejmě - co mám dělat, jsouc na něm alimentárně závislá, ale je to potupa. To už třeba někdy Bobe nebo Bobidlo, ale 'B-O-B-Í-K'! - Fuj… Jo a taky mě pěkně omezujou v základních právech a životních funkcích. Co se mě nabuzerovali třeba s tou kuchyní, když jsem tam ještě měla pelíšek. Je přece jasný, že když to na mě v noci přijde, nebudu škrábat na dveře ložnice, když tam dělají kdovíco, pokud zrovna nespěj… když se bobky tak dobře vyjímají na kuchyňskejch dlaždicích. Na tom písku, co mi dali do kouta, se vůbec tak výtvarně neuplatněj. Ale to tihle 'estéti' prostě nepochopěj. Navíc mi písek leze do chlupů, nebo vlastně do vlasů (protože my z Yorkshiru máme, jak známo, vlasy a žádný chlupy, kdyby to náhodou někdo nevěděl), zatímco na dlaždicích se krásně sáňkuje. A aby se nezbláznili, když tam ucmrndnu taky trochu vody!
Pak mi experimentálně přemístili pelíšek do ložnice a když ráno nebyly ani bobky, ani šišky, ani loužička, mysleli, že je to tím, že jsem šťastná, když můžu chrnět u nich a že jsem se v tý kuchyni sama bála. Prdlajs ! Nebudu přece dělat na koberec, kterej mi chlupama připomíná mý soukmenovce. Jsem blbá? A z toho nocležení v jedný místnosti s pánama tvorstva jsem teda opravdu unešená: vobá chrápou jak zadřený benzínový pily, mluvěj a vykřikujou ze sna, všelijak se převalujou a občas dělaj i jiný, mně nepochopitelný nesmysly, při kterejch hekaj ještě víc. Kromě toho mi na páníčkovi vadí, že je zřejmě děsnej pesimista, protože zjevně nechápe to, co mně je jasný od narození - totiž že celej život, ne-li dokonce úplně celej svět, je jedna velká děsná prdel!
Občas mě koupaj a sprchujou, takže pak vypadám jako podvyživená krysa. A kromě hygieny se taky zbytečně staraj o mou zdravou výživu. Pořád dostávám jenom to, co je mi oficiálně určený a co mi údajně neškodí, jako granule, masovou konzervu, který se kdovíproč říká psí (ale to už ta kočičí mi chutná víc - tuhle jsem trochu ukradla od sousedů), nanejvejš kousek šunky nebo masíčka tak libovýho, až je nudný. Když vyžebrám lžičku Pacholíka, je to svátek. A oni si zatím žerou paprikový klobásy, prorostlý krkovice a podobný ňamky. A když si páníček cpe po ránu do hlavy kyselou vokurku (dost často), dělá, jako by nerozuměl, proč mu drápu na nohu. Prej to není pro mě. Jak na to přišel? Jemu ty moje ranní kocoviny z předešlýho večera na TV Nova nic neříkají? Asi ne. Proč mě přesvědčuje, že by mi to nechutnalo? - Ňákej chytrej, né? Aspoň že si občas vzpomene a dá mi na prstu trošku pěny z pivíčka. To je dobrůtka! Naštěstí se už naučil, že mi chutná jenom desítka. Jedenáctka už je fujtajbl hořkej a dvanáctka je vo život.
Nejhorší je, že mi už dopředu vybírají ženicha. Ale ty chcípáky, co mi zatím předvedli a o kterejch pro příští rok uvažujou, jak jsem vyrozuměla, byste měli vidět! Většinou je to tak zhruba stejně starý a pomalu ještě menší než já (a to teda opravdu nejni nic moc) a já jsem přitom od narození na starší a hlavně na pořádný chlapy. Třeba se mi děsně líbí jeden vlčák z vedlejšího baráku. Venčí pánečka vždycky po Zprávách, ale furt ho má za vocasem a já někoho taky, takže nás ještě nenechali ani se pořádně vočuchat. On je to teda už skoro důchodce, ale jinak hroznej fešák. Zrovna jako ten na chatě, ve vedlejší zahradě. A u toho to mám jasný, jenže nás taky furt hlídaj jak blbí. Pak tam ještě o kousek dál bydlí ňákej Trubka, národnost brazilská fila, ale to už je na mě moc. Má hlavu větší, než jsem já celá, takže když jsme u nich byli na návštěvě a on se se mnou chtěl kamarádit, tak jsem se páníčkovi v ruce trochu počůrala. Divíte se?
Voni teda jinak špatný nejsou. Furt mě někde drbou, což je dobrý, anžto na některý místa si prostě nedošáhnu, dávají pozor, abych měla furt teploučko a vodičku, aby mě neukradli cikáni, nechají mě koukat na dětem zakázaný programy, česaná jsem denně (ta gumička na hlavě mě trochu sere, ale vydržet se to dá), ale tohleto, co jsem ventilovala vejš, to je vážně vopruz. Tak se touto cestou obracím na veřejnost, jestli někdo neví, že by někde existovala nějaká liga, nadace nebo odborovej svaz drobnejch chovanejch pišišvorů, kterej by se za mě vzal a forensně moji kauzu ošetřil. Kdyby jo, pište nebo volejte do redakce. V naději: (pic) & Kety von Rosenkranz-Pichlík
from Yorkshire
and from Velvary
Už to musím někomu říct, nedá se nic dělat. Říkám si už delší dobu: to jsem vlezla do pěknýho Blbákova čili Magorárny. Vždyť jsem tu už rok a ty moje lidi se ještě nedohodli ani jak se přesně jmenuju a hlavně jak se píšu. Koukněte těch možností: Cathy, Katy, Katie, Ketty, Kety a možná ještě ňáký další. Nejvypečenější je páníček. Ten mi říká všelijak, jen ne tím křestním. Pro něj jsem Prďola, Prd (to kvůli tomu, že si někdy nedělám násilí, ale přitom sám prdí, že není slyšet televizi), Prdelka, Posera, Chcanda, Mobilní Bobkovač, Bobkátor I., Beštia, Šakal, Hyena, Zvěř, Trhač, v nejlepším případě Ketynismus… a jiný. Nejvíc mě ale uráží, když na mě, urozenou rasu, zavolá 'Bobíku'. No JDU samozřejmě - co mám dělat, jsouc na něm alimentárně závislá, ale je to potupa. To už třeba někdy Bobe nebo Bobidlo, ale 'B-O-B-Í-K'! - Fuj… Jo a taky mě pěkně omezujou v základních právech a životních funkcích. Co se mě nabuzerovali třeba s tou kuchyní, když jsem tam ještě měla pelíšek. Je přece jasný, že když to na mě v noci přijde, nebudu škrábat na dveře ložnice, když tam dělají kdovíco, pokud zrovna nespěj… když se bobky tak dobře vyjímají na kuchyňskejch dlaždicích. Na tom písku, co mi dali do kouta, se vůbec tak výtvarně neuplatněj. Ale to tihle 'estéti' prostě nepochopěj. Navíc mi písek leze do chlupů, nebo vlastně do vlasů (protože my z Yorkshiru máme, jak známo, vlasy a žádný chlupy, kdyby to náhodou někdo nevěděl), zatímco na dlaždicích se krásně sáňkuje. A aby se nezbláznili, když tam ucmrndnu taky trochu vody!
Pak mi experimentálně přemístili pelíšek do ložnice a když ráno nebyly ani bobky, ani šišky, ani loužička, mysleli, že je to tím, že jsem šťastná, když můžu chrnět u nich a že jsem se v tý kuchyni sama bála. Prdlajs ! Nebudu přece dělat na koberec, kterej mi chlupama připomíná mý soukmenovce. Jsem blbá? A z toho nocležení v jedný místnosti s pánama tvorstva jsem teda opravdu unešená: vobá chrápou jak zadřený benzínový pily, mluvěj a vykřikujou ze sna, všelijak se převalujou a občas dělaj i jiný, mně nepochopitelný nesmysly, při kterejch hekaj ještě víc. Kromě toho mi na páníčkovi vadí, že je zřejmě děsnej pesimista, protože zjevně nechápe to, co mně je jasný od narození - totiž že celej život, ne-li dokonce úplně celej svět, je jedna velká děsná prdel!
Občas mě koupaj a sprchujou, takže pak vypadám jako podvyživená krysa. A kromě hygieny se taky zbytečně staraj o mou zdravou výživu. Pořád dostávám jenom to, co je mi oficiálně určený a co mi údajně neškodí, jako granule, masovou konzervu, který se kdovíproč říká psí (ale to už ta kočičí mi chutná víc - tuhle jsem trochu ukradla od sousedů), nanejvejš kousek šunky nebo masíčka tak libovýho, až je nudný. Když vyžebrám lžičku Pacholíka, je to svátek. A oni si zatím žerou paprikový klobásy, prorostlý krkovice a podobný ňamky. A když si páníček cpe po ránu do hlavy kyselou vokurku (dost často), dělá, jako by nerozuměl, proč mu drápu na nohu. Prej to není pro mě. Jak na to přišel? Jemu ty moje ranní kocoviny z předešlýho večera na TV Nova nic neříkají? Asi ne. Proč mě přesvědčuje, že by mi to nechutnalo? - Ňákej chytrej, né? Aspoň že si občas vzpomene a dá mi na prstu trošku pěny z pivíčka. To je dobrůtka! Naštěstí se už naučil, že mi chutná jenom desítka. Jedenáctka už je fujtajbl hořkej a dvanáctka je vo život.
Nejhorší je, že mi už dopředu vybírají ženicha. Ale ty chcípáky, co mi zatím předvedli a o kterejch pro příští rok uvažujou, jak jsem vyrozuměla, byste měli vidět! Většinou je to tak zhruba stejně starý a pomalu ještě menší než já (a to teda opravdu nejni nic moc) a já jsem přitom od narození na starší a hlavně na pořádný chlapy. Třeba se mi děsně líbí jeden vlčák z vedlejšího baráku. Venčí pánečka vždycky po Zprávách, ale furt ho má za vocasem a já někoho taky, takže nás ještě nenechali ani se pořádně vočuchat. On je to teda už skoro důchodce, ale jinak hroznej fešák. Zrovna jako ten na chatě, ve vedlejší zahradě. A u toho to mám jasný, jenže nás taky furt hlídaj jak blbí. Pak tam ještě o kousek dál bydlí ňákej Trubka, národnost brazilská fila, ale to už je na mě moc. Má hlavu větší, než jsem já celá, takže když jsme u nich byli na návštěvě a on se se mnou chtěl kamarádit, tak jsem se páníčkovi v ruce trochu počůrala. Divíte se?
Voni teda jinak špatný nejsou. Furt mě někde drbou, což je dobrý, anžto na některý místa si prostě nedošáhnu, dávají pozor, abych měla furt teploučko a vodičku, aby mě neukradli cikáni, nechají mě koukat na dětem zakázaný programy, česaná jsem denně (ta gumička na hlavě mě trochu sere, ale vydržet se to dá), ale tohleto, co jsem ventilovala vejš, to je vážně vopruz. Tak se touto cestou obracím na veřejnost, jestli někdo neví, že by někde existovala nějaká liga, nadace nebo odborovej svaz drobnejch chovanejch pišišvorů, kterej by se za mě vzal a forensně moji kauzu ošetřil. Kdyby jo, pište nebo volejte do redakce. V naději: (pic) & Kety von Rosenkranz-Pichlík
from Yorkshire
and from Velvary
