2. kapitola
Naše podkrušnohorské hnědé uhlí pochází z třetihor. Pře padesáti miliony let se vrásněním pohoří budoucích Krušných hor a Českého Středohoří vytvořilo velké množství jezer, močálů a bohatá vegetace kolem nich. Ta byla horninami zavalena, slisována a působením věků zuhelnatěla. Vzniklo bohatství i prokletí našeho kraje. Podkrušnohorské uhlí je méně výhřevné než uhlí černé, obsahuje víc vody (10 až 40%) i síry (nejméně má chabařovické: 0,35% v sušině), zůstává po něm víc odpadu, ale přesto jsme si na ně zvykli a potřebujeme ho - zatím. Severočeská hnědouhelná pánev se rozkládá na ploše asi 1.400 km2. Sloje jsou nestejné šíře a v různých hloubkách. Proto někde stačila povrchová lomová těžba, jinde se hloubily pravé hornické těžní jámy. Naši uhelnou pánev tvořily dva revíry, mostecký a sokolovský. Traduje se, že uhlí znali už majitelé předlického panství - johanité - kolem roku 1169. O rozsahu těžby a využití uhlí se můžeme jen dohadovat. Hledání zlata, stříbra, různých rud a později i uhlí bývalo spojováno s čarodějnictvím. První zpráva o uhlí v Čechách jako užitkového materiálu se zachovala v městské knize Duchcova z 21. května 1403. V polovině 16. století, někdy v roce 1550, požádal horní hejtman Jáchymova pan Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic o povolení k hornickému podnikání v kraji žateckém, litoměřickém a slánském. Žádost zdůvodnil nedostatkem palivového dříví. V roce 1560 se historie zmiňuje o dole na uhlí poblíž města Hrobu. Původně patřil klášteru v Oseku. Jedním z dalších majitelů byla mostecká rodina Weidlichů. Ti zažádali u císaře Matyáše o povolení těžit uhlí na pozemcích města Mostu a u Havraně. Privilegiu k těžbě bylo mosteckému měšťanovi a radnímu Weidlichovi uděleno 20. 11. 1613. Součástí povolení byla doložena 'i s uhlím libovolně nakládat'. Majitel užíval tedy uhlí podle svých představ 'k vydatnému vytápění světnic v pecích uměle zřízených'. Uhelné dolování navazovalo na rudné a dlouho se, vlastně až dodnes, prolínalo. Zachované středověké kresby nám líčí 'bohulibý život' obyvatel pracujících na poli, v řemeslech i rudách pro pány a taky pro sebe. Jako ve všech mimořádných jevech a objevech se spatřovala vůle a dílo Boha, dobrých i zlých duchů, skřítků, trpaslíků a dalších. Vytvořila se spousta pověr, zvyků a tradic spojená s dolováním rud i uhlí. Dodnes ve všech částech světa obětují havíři místním pánům hor i podzemí různé dary, od potravin přes talismany až ke svatým obrázkům. Úrazy totiž bývaly velmi časté. Stará ústecká sága o Elizabethschachte píše o množství mrtvol havířů nikdy nepohřbených či nenalezených. Těžba byla primitivní, hlavně v místech, kde sloje vystupovaly až na povrch. Stačilo vykopat jámu a uhlí v kbelících vytahovat. Počáteční 'těžařské společnosti' tvořily rodiny, na jejichž pozemcích se uhlí objevilo. Dlouho byla těžba spíše zimním experimentem. Když se na podzim sklidilo, začala se pole přehrabávat a hledat ďábelský černý kámen. Často se uhlí jen pálilo na hromadách a popel se prodával řemeslníkům jako hnojivo. Takovou neodbornou těžbou se získalo jen asi 30% ložiska. Proto se uhlí po mnoha letech nacházelo i v dříve vykutaných místech. Moderní stroje se často propadaly do starých chodbiček a jam.                    Helena Borská