Již několikrát jsem se ve svých článcích zmínil o významném duchcovském umělci Patriku el-Linhartovi. Vzhledem k tomu, že mu nedávno vyšla nová knížka, a také vzhledem k neméně podstatnému faktu, že říjen je nejenom měsícem říje a páření vysoké, ale i měsícem četby Linhartovy poezie, uvádím dnes jen velmi krátce několik z jeho zdařilejších kousků. Není mi shůry dáno hodnotit, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že o tomto autoru v budoucím kulturním dění ještě řácky uslyšíme. Nyní se však již uvolněte, posaďte se do křesla a vychutnejte si krásu psaného slova. A že je toho málo?? Ale lidi, vždyť si přece můžete Linhartovy knížky koupit, Patrik si je sám pro sebe nehamoní!!!
Veselé setkání venkovanů
Pod kvetoucím stromem se koulela země posetá květy monstrosních rozměrů. V jejich kalíšcích si povídala voda s včelami. 'Glo, glo…' V nedaleké nájezdní hospodě se setkali dva přátelé. 'Poslyš, ta holka se mi líbí', povídal kuchař Doktor a pokukoval k vedlejšímu stolu. 'Jenže jak odvést jeho pozornost a získat její?' ptal se doktor Kuchař. Sound jeho věty ke konci tak zeslabil, že Doktor neslyšel konec věty. Ale to už měl doktor nápad. Objednal dvě piva. 'Ještě?' divil se i Honza Doktor, který kamaráda dobře znal. Sotva se Kuchař napil piva, vykřikl na výčepního, že tak špatně opečované pivo ještě nepil a jestli jim okamžitě nepřinesou nové, tak jim to 'tady Honza Doktor posere až po žárovku!' Muž, který seděl u stolku s dívkou se prudce otočil a s vyvalenýma očima vyhrkl: 'A není tady Honza Doktor kuchař z Medvědic?' Kuchař se zarazil, ale Honza vyskočil od stolu. 'Jsem, "přisvědčil", a ty musíš být Jarda z mlýnu!' Jarda souhlasně zakýval hlavou. Všichni se sesedli k jednomu stolu a oba venkované si vesele popovídali.
Věčné poledne
Kolik pěkných, chovných nadějí nalézám ve spojení 'věčné poledne'. Může to být i takové poledne, jehož kovový hlas se dnes tříštil o Lovoš - poledne barvy popelavé až šedoblbé s malou světlounce modrou trhlinkou. - Na jaře by přišlo věčné jarní poledne: prudký, prudký vítr z jabloní rve bílé květy, které valí ulicí ještě mokrou a plnou louží. Příčné ohně se křižují v nebi. 'Val, val, Magdoni!' řve malý Oskar na svého kamaráda a oba utíkají přes most domů. - Oranžové vlčí máky u sluncem rozteteleného pankejtu u Třebenic, třicet čtyři stupňů…
Katka ženských vlasů
A pohybem naznačila - Přijď blíž. Pojď si sednout. 'Ale to nejde, mě holička vždycky stříhá ve stoje', vyhrkla ta už velká holka. 'Ale já vás střihat ve stoje nebudu', holička na to a rázným pohybem jí posadila. Chvíli se nic nemlelo a pak zase: 'Ale co to děláte, mě holička JENOM zastřihává konce'. - 'Ale já to musim sestřihat, jinak to nejde.' - Máma s už velkou holkou se sebraly a odešly. Osiřelá holička vybuchla: 'No toto!' a na adresu čekajících zákaznic: 'No viděli jste to?!' Cikánka čekající na barvu se otočila ke svým pěti dětem: 'Děti, u holiče se sedí nebo stojí?' - 'Sedí', plácly nejistě děti. Holička triumfovala. 'A co ty?' otočila se na patnáctiletou. Patnáctiletá zakoktala: 'Já, já jsem objednaná k Janě.' - 'Ale tady žádná Jana není', obořila se holička na holčičku. 'Maminka mě objednala k Janě', opakovala patnáctiletá tvrdošíjně. 'Takto asi bude k Daně', ustoupila holička, 'tak si počkej'. - Vzala konečně mě. - 'Tak vidíte i cikáni to vědí', řekla mi a raději se nezeptala, jak by to asi mělo vypadat. Nemohla. Ta už velká slečna se vrátila a řekla, že je objednaná k Janě na půl jednou. 'Tady žádná Jana není', vykřikla holička a zasekla nůžky do stolu. 'A co', pokračovala, 'navíc jsou už dvě hodiny'. I patnáctiletá se poplašeně zdvihla ze židle. 'Tady se stejně neobjednává', řekla holička a vytáhla nůžky ze dřeva, 'takový holčičky a takový už krávy'.
Znám, cizinec, znám
Pomáhej si rukama a snadno se domluvíš s cizincem. Obvykle ano, ale právě jsem v koncích. Tento muž… na něj nestačí ruce, nepomáhají nohy, těch pár slov, která v jeho řeči znám, nestačí. Uplyne hodina a mimika, gestika ochabují. Ochabuje i haptika. Nestačím uhýbat před jeho plácnutími, sotva položím ruku na jeho rameno. Dobytek, němý? Lhostejno, snad bych spal, ale jak přestat a zároveň se nedat. Neznámý čeká, oči vpadlé, nervosní ruce stále muchlají žmolek papíru: 'ejkejhfncv?' - 'Nevím, milý vole, nevím.' - 'ýřýšíášíéšéěéěéščáíčáčýščíšíčáýčá?' - Položím obě ruce na spánky a tvářím se, jako že mám žízeň. - Následuje další podivná otázka a mně zní v uších jasná odpověď. Nicméně musím ohnout pravou ruku v kloubu a rázně narovnat levou směrem k hlavě a otevřít pusu jako 'O'. Neznámý vytahuje vlaječku: jako kluk jsem se vexilologií zabýval, snad rychle poznám, o jakou zemi jde. Hvězdy a pruhy - já znám jeho řeč, náhle chápu tak rychle, jako by mě osvítil duch svatý: Já znám 'star and stripes'. Říkám mu: 'Hej, aj nou striptýz, u nás v Duchcově je šop Platýz.' A on se ptá: 'Dú jú sí platún?' - 'Ano, ajsí platún from Vietnam.' - 'Jes.' A pak se ke mně sběhnou lidé a dívají se: 'Asi je mrtvej. - Nojo, ten vjetnamec ho nakop jak nadmutou kozu. - To bude po něm, svině vjietmanská. - A utek.'
                               (hrvN)