3. 5. 99 - Chukung (4.850 m n. m.) - tábor pod sedlem Ampu La (5.200 m n. m.) - Vyrážíme na 5tihodinovou procházku pod sedlo. Kdykoliv se cestou ohlédneme za sebe, je výhled do údolí zarámován neuvěřitelnými špicemi vrcholu Cholatse a Tawoche. Postupně za sebou necháváme masiv Lhotce i Island Peak a čím dál tím víc se blížíme ke zmiňovanému monolitu skály a sněhu, který uzavírá údolí. Pod masivem Ama Dablamu dle mapy najdeme i nádherné modré jezero a pres údolí jeho ošklivějšího, většího a šedivého bratra. Co je horší, barva přibývajících mraku je ne nepodobná kalné šedi obrovského jezera odnaproti. Po pravé ruce se otevírá (na místní poměry) malé boční údolí a v něm se nabízí naděje na možný přechod do sedla Ampu La. Čím lépe do údolí vidíme, tím víc se rozplývá představa o snadném překročení sedla. I tady číhají skály a led. Pravda, masiv je protkán suťovými a sněhovými terasami. A právě tudy cesta do Ampu La kličkuje. Jako horolezce mě to až zase tak neděsí - to spíše výška sedla. Vlastní výstup vidím - tak od oka - na klasifikaci dvě až tři, horší to bude na sně-ho-vých polích a těsně pod sed-lem, kde se skála výrazně nakol-muje - a po suťovém poli ani památka. No každopádně to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou. A počasí nám přilepšuje k větší sportovní hodnotě pěkným 'posněháváním'. Do tábora pod sedlem dorážíme zamračeni a držíme tím krok s počasím. Sotva postavíme stany začne regulérně sněžit. Od Michala fasujeme jídlo na 10 dní. Ve stanech jsme po třech a mě pod křídla vzali Honza s Janou, pročež jsem - chca nechca - za kazišuka - i když mě oba vehementně ujišťují, že v těchto podmínkách jde o všechno možný, jen ne o sex. Jsou to halt dobráci a skvělí kamarádi. Naštěstí je nás takových víc. Milan zase straší vedle - u Míry s Ivčou. Svojí první pytlíkovou polívku, kterou jsme se naučili po pár dnech docela slušně nenávidět, vaříme s Honzou už v regulérní chumelenici. Taky jsme omylem na první den vyfasovali ten nejmenší stan - jen s bídou pro dva, a tak si hrajeme na sardinky. Nutno podotknouti, že ve vlastním nálevu. Tento je s přibývajícími dny čím dál tím pikantnější. Voda se chodí nabírat k nedalekému jezírku, které je v nejhlubším místě hluboké tak deset centimetrů, a tudíž nám podvečer příjemně uběhne víčkováním vody, sklepáváním sněhu ze stanu a vařením čajů a polívek. Co se týče fasovaného jídla, skládá se - jak už bylo řečeno - převážně z polívek Vitana a Knorr (Vitana je lepší), pár paštik, kolínek, rýže, čaje a sojových tyčinek. Speciality - jako jsou různé sušené omáčky a plněné taštičky - jsou ňamky pro slavnostní příležitosti. Měkkosrdcatá a dobrosrdečná Jana rozdá z našich zásob (ihned po fasování menáže) vetší část sojových tyčinek (považovány taktéž za pochoutku) pohublým šerpům. Životnost sojových řezů se tím sníží na cca pět minut, protože je šerpové okamžitě sežerou. I když si dodnes myslím, že tak, jak se sojový váleček do těla ústní dutinou vpraví, jiným otvorem se takřka ve stejné konzistenci dostane zase ven. V budoucnosti se nám Janin humanitární záchvat (s Honzou) stane vítanou záminkou ku dobírání a žertům. Často nám nezbývalo než jen povzdechnout, když jsme viděli ostatní, jak se touto podivnou polosladkou hmotou cpou - a my nic. Někdy jsme se nedokázali udržet a byli jsme nuceni i loudit. Počasí je všelijaký. Skalní stěna - týčící se přímo nad námi - a převýšení 600 metrů na zítřek slibují nevšední zážitky. Dan