|
Dostanou vás všude! Věřte tomu. Eskalace
zvuků. Další století kraválu. Lavinovitá invaze ortodoxních
audiálních (a audiovizuálních) kravin a vopruzů na entou.
Sedím na chatě, na terásce nad potokem.
Kdysi oáza klidu, skoro vhodná k založení psychiatrický léčebny
(ostatně tuhle ideu jsem ještě úplně nepustil). Zleva od sousedů
zní cosi, čemu by hudební vzdělanec možná říkal industriální
minimalismus, možná i techno-industriál anebo ještě nějak
hůř. Já tomu říkám pěkná prasárna na uši a posílám to do nejzadnějších
partií původců. (Jen kdyby si to tam chtěli strčit!) Inu,
rodiče od vedle se flákají někde po Evropě - hned je to slyšet.
Po půlhodině produkce je řev dvěstěpadesátky při jejím pevném
startu od sousedovic podezdívky andělským šalmajem a hlavně
příslibem, že bordel končí. Chlapeček převálcuje svému biologickému
původci pěstěný trávník několika hezky vzorovanými smyčkami
- a konečně je tam, kde jsem si už dávno přál, aby byl… Teprve
teď je slyšet, že u sousedů VPRAVO taky žije kultura. Člověk
jménem Leoš Mareš na nás jejich prostřednictvím bleje své
diskošity, hipšity a hopšity. Suverénní Vopruz Roku do příští
ankety Rock And Popu. Ruku by si mohl podat snad jen s Martinem
Maxou a Dádou von Felix-Patras. Rozhoduju se jít radši pokračovat
ve svém sisyfovském díle a pokročit se stavěním obří zdi kolem
chaty. Při zvedání 50ti a vícekilových šutrů nad úroveň hlavy
dochází k zostření pracovního trestu, neboť sousedů Blaník
nasadí smrtelnou sérii Maxim Turbulenc, Michal David a Děda
Mládek Illegal Band. Kameny mi kloužou z rukou a zděšením
rolují po louce pryč od místa smrtelného nebezpečí, tedy dolů
k potoku. Kameny se valí… snad až do Prahy (ostatně je to
jen 20 kiláků - Míťa s Kíďou to měli pěkně dál!). Snažím se
je dohnat, ale v polovině svahu mě definitivně na kolena sráží
rána z milosti - ‘Knockin’ On The Heaven’s Door’ s drzým použitím
Kalandrova textu a přiblblým nepříslušným dohejkáváním ‘Hey,
hey hey hey!’ Vy budete nejspíš vědět, kdo tuhle zprzněninu
vytvořil. Já to věděl taky, ale zapomněl - a jsem na to hrdej.
Když se probírám z bezvědomí, usuzuju, že
se nedá dělat nic jinýho, než jít to spláchnout pivem. V open-air
hospůdce s malebnou boudičkou v zahrádce by bylo všechno O.
K… Kdyby mi do toho profesionálně eunušský (nebo jsem myslel
jinošský?) hlas s podporou Alexandrovců a Alexandrovek 3.
tisíciletí nemlel dokola s přízvukem, jehož dosáhne horní
lidské ústí jedině, je-li roztaženo v široce debilně optimistickém
úsměvu, slova, která znějí nějak jako ‘vyhulenou voholen’
(nebo navopak?), možná ‘vykulenej vohulen’ nebo i ‘ubulenej
nebulel’ - co já vím, co to tam drmolí - každopádně zde matroš
skýtá mnoho skvělých možností a kombinací textaři - kdyby
nebyl debil - a naší představivosti - kdybychom naopak.
Tak jsem před tím vším ujel… no kam asi
tak může v roce 02 Čecháček ujet, než - ano! - do Chorvatska!
Lehce posezónní čas, relativně levný, doba přesto ještě dní
slunečných, fíků však již zralých, jež možno cestou k moři
rukou se stromu rovnou do huby, a tak. A večery na rejdě.
Hotelova luka a Gradska luka. Rackové, ještěrky, raci poustevníci.
Vodopády v národním parku Krka. Karlovačko a Ožujskoje. (Ti
dva poslední braši jsou zlataví a mají bílou pěnu.) A tak.
Kdysi se tu nesly zdejší popěvky, u nichž
člověk nepozná, jde-li o folk, folklór nebo popmusic. Ne,
že bych je někdy moc vyhledával. To už mě víc dostávaly halekačky
v Bulharsku a skvělý panovky v Rumunsku. I Dubrovački Trubadúri
mě už nudili, když mě ještě bral Engelbert Humperdinck, sakra!
Ale měli tady tenkrát aspoň něco svýho!
Teď se vraťte k dnešní první větě a pak
rychle zpátky sem. Temnou nocí šlehají nad mořem záblesky
z diskotéky u bazénu pro vodní pólo. Amfík jak ze starýho
Řecka, po obvodu vysoký svítilny, za nima moře a tma. V dáli
osvětlený městečko s katedrálou. A do toho ‘rapujou’ (rozumějte
drmolej) nějací prasynovci levobočků starejch černochů - nebo
jsou to adoptivní prapravnuci jejich domovníků? Ty světla
se mění v úplně jiným rytmu. Totiž vlastně v žádným. Asi šest
nezletilců tančí, ostatní přičinlivě škubou nohama. Když track
skončí, přichází další a já nevím, jestli je to ta samá kapela,
ta samá skladba nebo dokonce ta samá verze. Tak to jde asi
hodinu, až před půlnocí zazní jediná poslouchatelná věc… ale
co mi to sakra… to už jsem přece musel někde… to, co tam někde
vzadu… nojo! To Slowhand, jehož po vykuchání všeho reggae
a ostatních nepatřičností sedmdesátých let asi omylem ponechali
ve stopě, vzývá ‘swing low, sweet chariot’ - asi chce, aby
přijel cukrář s vozejkem. Já bych si dal spíš pivo, kdyby
teda nestálo na naše 57,-. Ale to je jedno, dědek mě fakt
potěšil, že tam přes všechny samplovací perverzárny vydržel
a nenechal se vyšoupnout ani tím přivandrovalcem, co si přidává
jakýsi obskurní ‘refrény’. Druhej den přece jen výjimečně
ke stánku s Ožujským (mimochodem - taky z toho názvu cítíte
ten imperativ ku ochlastyce?):
Intermezzo z jinýho žejdlíku, aniž bychom
vybočili z kategorie ‘Dostanou vás všude’: Cestou za pivem
mě k smrti vyděsí nápis za jednou výlohou: HLADNA PIČA. Obcházím
kšeft obloukem a koutkem si hlídám, jestli na mě něco masožravýho
nevyskočí. (Strašná představa.) Stejný koutek v poslední chvíli
zaregistruje o řádku níž překlad do normálního jazyka: COLD
DRINKS. Pak už mě NEALKOHOLNA PIČA za rohem překvapí o dost
míň. Ale trochu spravedlnosti - Chorvati za nic nemůžou, nejde
o jazykové specifikum. Uznejme, že když bude chtít třeba germánský
kupčík varovat českého, jazykově neznalého ZÁKAZNÍKA ‘Pozor,
ZATÁČKA!’, taky ho nejspíš poněkud udiví.
Ale zpátky k tomu stánku: Slunce, moře na
dosah, pohoda. Ale… může pivo hořknout? To by znělo spíš pochvalně,
co? Tak asi kysá. Totiž: z repráku konečně něco zjevně ‘původního’.
Nebo správněji zdejšího. Neznámá šibalka s hlasem Aťky Janouškové,
říznuté Jiřinou Bohdalovou (ani věkově se netrefím přesněji,
než mezi Majdu z ‘Kouzelný školky’ a libovolnou spolužačku
Ljuby Hermanový) usilovně anglochorvatsky mele do krystalické
duci-duci přiblbliny : ‘Pój pój bejby bój, pój pój, háj háj,
pój pój pój pój bejby bój, háj háj pój pój, haj-poj haj-poj
haj-poj haj-poj bejby bój, pój pój pój pój dragi mój, pój
pój pój pój bejby bój’… a furt. A furt. Jsem v polovině půlitru.
A furt. Zrychluju. A furt. Dopíjím, platím. Furt. Odcházím
a přes les se blížím k našemu táboru. Přes a skrz stromy mě
provází ‘pój pój, bejby bój…’
Tak se teď ještě jednou vraťte k tomu začátku
(jo, první věta) - no a máte to celý. Jarda
Pichlík
P. S.: Po třech dnech doma v Teplicích jsem
se ráno probudil a první, co mě napadlo, bylo: ‘To by mě zajímalo,
jestli to ta pizda už dozpívala.’
|
