Nezřídka se stane, že jedinec - jakožto člen určitého lidského útvaru všeobecně nazývaného společnost - poněkud vyprahne a zjistí, že je již přesycen svými stávajícími přáteli a začne se poohlížet po nových. Není tomu tak zajisté proto, že by ti staří byli nějak špatní, spíše se jedná o fakt, že veškeré hrany jsou již obroušeny, nevyjasněnosti v postojích osvětleny a jeden od druhého nemůže očekávat převratné novinky či revoluční změny v postoji k životu.
   Proto jsem i já, společnostimilovný redaktor pocítil ve svém věku onu podivuhodnou touhu objevit nové a nepoznané, zabrousit na pár okamžiků do světa mladých lidí a pokusit se mu porozumět. První možnost - tedy zajít do hospody, obklopit se mladými nadějnými vyslanci nastupující další ztracené generace, nechat se jimi obdivovat a zvát se od nich na pivo, být jimi rozvážen taxíkem po nočních barech a poslouchat o sobě samé príma věci - tak tuto jsem ihned v zárodku zamítl. Nemám na takové hovadiny dostatek času a vrozená skromnost tudíž znemožňuje mým latentním nohsledům plesat chválou (či snad potěšením nad mou nedokonalostí). Přiklonil jsem se tedy k tomu, že své nové přátele poznám anonymně - to aby neměli hned z počátku důvod mi pochlebovat. K tomuto účelu jsem použil největší vynález minulého století… nikoliv však letadlo, nýbrž Internet. Zvolil jsem rovněž pár zvučných pseudonymů, z nichž nejlépe znějí Roman Krajíc, Martin Pražák, Cézar Vetháhulospej, tajný agent Mossadu Albin Weiss a vojín Vekasar. Nutno dodat, že teprve vybaven tímto intelektuálním know-how, pustil jsem se do diskusí na internetových stránkách komunistických Haló novin (www.halonoviny.cz). Již v počátku však má snaha pokecat si narazila na nepřekonatelný odpor (mých nových přátel). Při mé obhajobě br. Mašínů mi ihned jakýsi Válec vzkázal, že mne převálcuje. Poměrně silná slova, i když vše probíhá v anonymitě, nenechme se však mýlit. Válec nemusí být dorostší Marek Eben z TV seriálu Kamarádi, takový jakýs takýs umolousaný dobrák - může se za ním skrývat solidní hovado. Proto jsem nechal Mašíny Mašíny a raději se zapojil do debaty o srbském nacionalistovi prof. Rajko Dolečkovi. Ajajajajaj. To jsem si zase naběhl. Je sice pravda, že jsem zpočátku ladil tón debaty poněkud emotivně (přece - když se člověk chce skamarádit, nemá své city skrývat), bylo mi však vynadáno, že nějaké štěně sotva s maturitou (úžasné, jak se Grizzly trefil do černého, až na to štěně) nemůže přece oponovat panu Profesorovi. Když jsem namítl, že v tom případě by se neměly vznášet ani námitky vůči MUDr. Mengelemu, pan profesor Grizzly již nereagoval. Tak jsem ztratil prvního kamaráda, byl-li jím vlastně vůbec. Diskutovat v prostředí anonymity, jak jsem se již zmínil, má své nesporné kouzlo. Chvilkami jsem jako Roman Krajíc, spolu s Kosmopolitou, Lenkou (Jak nasvědčují náznaky, tito mí dva mladí levicově orientovaní noví kamarádi se mají docela rádi a možná se budou i brát!!! Možná také spolu zplodí nového Káju Marxe, velmi málo pravděpodobně však Luďka), Čtenářem4 a dalšími útočil na Martina Pražáka - tedy opět sám na sebe - jenom proto, abych nakonec zabředl do nekonečných tahanic o to, ať už z jejich krásné debaty vypadnu, neboť jim to tam kazím. Optimální představa (pro tyto lidi) je ta, že by si diskutovali jenom sami mezi sebou, dávali si za pravdu a občas demagogicky rozmetali nějakého toho antika (slovem ‘antik’ označují antikomunistu). Je pravda, že mi nejedno sprosté slůvko sem tam uklouzlo, ale když má prostě člověk talent, tak se holt neubrání. Krásné na tom všem je, že své nové přátele v takovémto případě člověk ani nemusí osobně poznávat, do bytu mu lezou pouze prostřednictvím počítače a urazí-li se na něj, pranic na tom nesejde. Největší poučení z rozhovorů s mladými levičáky je to, že jsou nepoučitelní. Nelze, než tropit si z nich smích a šašky. Zatím. Nacházejí se mezi nimi lidé trpící trpitelskými komplexy, neustále však připraveni zachraňovat bolesti světa. Chvílemi z nich mrazí, chvílemi je z nich dokonce i na blití, a to vím o čem mluvím, neboť jsem kdysi dělal ošetřovatelku (vybavenou však mužským reprodukčním zařízením) v léčebně dlouhodobě nemocných - a tam to bylo podobné, leč z jiných příčin. Diskusi polovzdělanců (budiž, tam patřím nakonec i já), fanatiků, zamindrákovaných holčiček a - jak by řekl kolega Podzim - pubertálních uheráků však vřele doporučuji k nahlédnutí, neboť její čtenář záhy zjistí, že je na světě docela fajn. Po několika takto strávených večerech pak našinec s chutí vyrazí do nedaleké knajpy, kde v klidu vysedává pár jeho starých a dobrých přátel a periferií mysli zapřemýšlí, o čem se asi právě hašteří lidé, kteří chtějí spasit svět. Na závěr, jako bonus, malá ukázka debaty:
   Nadpis: tak; Autor: Lenka; Datum: 29. 8. 02, 14:12:16 - tady je slušná diskuze, profesor Doleček má právo na svůj názor a nemusíte ho za to častovat nadávkami...
   Nadpis: prazakovi; Autor: roman krajíc; Datum: 29. 8. 02, 14:13:18 - ten Rajko Dolecek je exemplarni idiot, to mate pravdu.
   Nadpis: krajícovi; Autor: kosmopolita; Datum: 19. 9. 02, 07:17:51 - Pane panu profesorovi nesaháte ani ke kotníkům. Tak raději mlčte
   Nadpis: kosmopolitovi; Autor: Lenka; Datum: 17. 9. 02, 12:01:57 - Já chodila do školy za socialismu. Čestný slovo, já se nikde nesetkala s žádnou kontrolou ani tajnými, ani postihy. Učitel češtiny otevřeně kritizoval soc.zřízení. Mezi spolužáky jsem nikdy neměla strach cokoli vyslovovat. Já to fakt nepamatuji. Jsem snad sama jediná a žila v nějakém vakuu? Mluvím o době před převratem...
   Nadpis: Lence; Autor: čtenář4; Datum: 17. 9. 02, 12:09:51 - odcházím do hospody nadávat na režim. Zůstanete na ně sama.
A to by bylo jedině dobře. Na shledanou v listopadu se těší Váš kamarád
hRvN alias Roman Krajíc alias Martin Pražák alias Cézar Vestáhulospej aj.