SCHWARZE AUSSIG - ‘Schwarze Aussig’ (D.I.Y. 02) - V nadcházejících měsících charakteristických nejen padajícím listím (už se stalo), klesáním teploty blíže k nule, pozdějším vycházením slunce a jeho dřívějším zapadáním, jakož vyvoláváním různých nálad a pocitů (např. ‘melanchol’, ‘depkátor’, ‘stýskavec’), vám k poslechu nabízím nahrávku hýřící dle mého soudu právě některými těmito vlastnostmi. Nahrávku, chtělo by se říct, podzimní a to i přesto, že byla nahrána 19. - 21. dubna (kterého roku?), tedy v období spíše jarním. Na to, že bylo CD pořízeno ve zkušebně DK Ústí má opravdu velmi slušný zvuk, k čemuž možná dopomohl i Honza Brambůrek (úprava, mix). Tak trochu podmínkou je chuť naslouchat, vnímat a vstřebávat a zároveň být víceméně odpočatí. Jinak by se vám také mohlo s klidem stát, že si u 6 skladeb (délka 30:26 min.) ústeckých Schwarze Aussig jednoduše zdřímnete. A možná, že to zrovna potřebujete, tak se tomu nebraňte... Křehčí duše prominou, ale demáč by za jistých okolností měl nést nálepku: ‘Neposlouchejte, necítíte-li se duševně úplně v pořádku, popř. jste se právě s někým rozešli.’ Sice nejde o můj případ, nicméně v závěru CD mi napadlo, že si to asi hodim... Bez urážky, svým způsobem jde o velmi melancholicko-depresivně ponurou desku, záleží, jak to máme kdo poštelovaný. Bejt ženská, asi se - díky projevu - zabouchnu do zpěváka a hráče na akustickou kytaru Miloslava Kolenatého, takto rovněž autora textů (v bookletu rovněž uvedených). Textů ne zcela uchopitelných a leckdy i srozumitelných, přesto však hloubavých (prostě vo něčem) s možností dosadit si příběh za třeba vlastní. Možná ale až příliš akademických, jaksi po vysokoškolsku podaných. Zde bych největší paralelu viděl ve srovnání právě s hudebně i muzikantsky spřízněnými Houpacími koni a Bez peří (ostatně, Honza Strnad sedí rovnou na 3 židlích právě v těchto kapelách). Osobně se přikláním v větší ‘průhlednosti’, resp. okamžitému ztotožnění se posluchače s materiálem (jako se tomu děje např. u punku). ‘In Lunataun, the fog goes down and we get lost and found...’, zpívá Míla za doprovodu druhého hlasu + elektrické kytary Pavla Nepivody (tomu ty Boom už nikdo nikdy neodpáře) jediná anglická slova na disku. Jedničku mám asi nejradši, vítám hostující basu Marcela Ďurici (BP), který ji tak přidává na kompaktnosti, podobně jako v ještě pomalejší ‘Se soumrakem’ (5), jediných dvou, kde tlusté struny uslyšíme. Škoda jich, ale asi si to tak kluci představovali (-jí). Zajímavou strunnou vyhrávku linoucí se krz takřka celý ‘Cizí hlas’ (2) doplňuje, zdá se, monotónní tempo bicích, obou kytar a hlavně pak vskutku dost vytaženého vokálu. Do hudby S. A. jistě padne jako ulitej, jiný si v tuto chvíli ani neumim představit, ale přece jenom by to v následujících skladbách chtělo trochu pozměnit kupř. barvu apod., ať nezní pořád obdobně. Vůbec, má takový cizokrajný nádech, což by mohla potvrdit i spíše vypravěčsky pojatá ‘Tenkrát v Paříži’ (3). Jde o vlastní zkušenost? U ‘Zátiší s růži’ mi trochu začíná vadit stejná/podobná nálada skladeb, ale asi to tak má být. Zároveň si v duchu S. A. připodobňuju k jakýmsi malířům, či básníkům 18. století? Proč? Vim já... ‘Se soumrakem’ (5) mi z ničeho nic napadá, že s klukama v reálnym životě asi moc velká sranda nebude, ale nenechte se mýlit, ‘občas’ i je, a na ‘V přítmí vagónů’ opět oceňuju Nepičovy šestistrunné vyhrávky. Neříkám ani ‘sbohem’, ani ‘nashledanou’, ‘stávám se součástí toho obrazu, který nikdo nevidí...’ Kontakt: 605-270 479, kolenaty@fzp.ujep.cz (Míla). (Pozn. CD k mání v CD bazaru UL a TP + nemadema.cz). Emilio

PRECEDENS - ‘drž­hud­­bu!’ (Popron 02) - Ten novej Pre­cedens… Pustíte to a zdá se vám, že jste zas na filmu ‘Perníková věž’ (ale ovšem - hudba Martin Němec - a dobrá!). Úvod hvízdá zjevně ten samej chlap - jen ho jinak sestříhali. První dva kousky odsejpaj jedna radost, repetitivní stavba vás vtahuje. I třetí ujde. Stroj dobře namazali a jedou. V pomalejších skladbách (‘Zatmění’, ale i jiné) se nám vybaví - zvukově i harmonicky - lubošopospíšilovský balady. Track ‘Španělská moucha’ je vzat přímo z jmenovaného filmu. Nic proti tomu. Je to taková ‘latino’ slunečná sexy-pohoda, dá se slyšet i víckrát a obrázků k tomu snad ani netřeba. ‘Padá hvězda’, jedna ze dvou ‘neněmcovek’, neboť ‘henychovka’, se pyšní v závěru finálem, hodným závěru celé desky, přímo hymnickým, sbory s vokálem přes sebe, majestátnost sama a… samosebí do ztracena. Jsou tu i měkčí tvrdý rocky (nic blbějšího mě nad tím nenapadá), jako třeba ‘Láska jak trám’ a zase titulní píseň, která se drží obligátního ‘precedentního’ galopového tempa. ‘Šedá myš’ zase předehrou připomene ten ‘perníkovej’ film - a to bude jistě sám autor, co tam vespod bručí v nějaký sklepní oktávě, že? (Nestraš, Martine!) ‘Nostalgie’ - synťákový kapky, na elektronicky se chvějící dlažbu dopadající. A španělková rozjímavost. Tady by se snad dal název uhádnout, i kdyby nebylo bookletu. A dokonce kdyby nebylo zpěvu. Á propós zpěv: Ten Kolář vůbec není špatnej. Pojetím se od byvších kapelových pěvců zásadně neliší, ale pokud, tak kupodivu víc od Sahary, než od Báry. Je - aspoň v osolenějších partiích - takovej sympaticky coverdaleovskej. Studio Sono zvukově opět nezklamalo. Texty (taky Němec) jsou o něčem, taková ta pražská rocková poetika, skepse, placama až rezignace, ne už nasranost (inu, stárne se). Jediný dvě Henychovy udělávky opatřil pan kapelník slovíčky přece jen pohodověji vyznívajícími, odlehčenějšími - ostatní má buď ‘závažný’, nebo přímo ‘problémový’ - a vždycky jsou v tom ženský. (Nebo pořád ta samá? - Co je nám do toho, že?) Kolegovi to udělal víc cool. Padáme ke dnu desky a ‘Dny padaj ke dnu’ v titulu poslední skladby. Úvod jak k nějaký ježkárně. Trubka pana Surky je tak ‘ořízlá’, že skoro jako by se nám jen zdála. Náladovka těžkýho kalibru. A srandička s kosákama na úplnej konec. Móóc hezky se to poslouchá. Asi jako ‘větší půlka’ celý týhle placičky, která HUDBU teda DRŽÍ… A celkově? No, palec ještě furt nahoru, to jo, toho zpěváka jsme se tak báli - a podívejte se!… Ale je to jen můj konzervativismus, že si myslím, že za Sahary, potažmo za Báry B. ‘to’ bylo lepší? (info: www.precedens.cz)      Jarda Pichlík

MOBY - ‘18’ (Mute Rec. 02) - Nejen že na posledním opusu Mobyho je 18 věcí, ale jako by i s onou cifrou související dospělost. Do stádia klidnějších poloh a spíše poslechových, místy relaxačních záležitostí dospěl i on sám. Nečekejte ‘nářezy’ typu ‘Feeling So Real’ apod., s novým Mobym je totiž podobné jako s novými Red Hot Chili Peppers - zestárli, vyměkli, zlíbivěli, ale komu to vlastně vadí? ‘18’ je především velmi barevná kolekce s obrovských hitovým potenciálem, ostatně jako u Melvilla Halla bývá zvykem (‘We Are All Made Of Stars’ a ‘Extreme Ways’ už asi znáte všichni, ne?). Z hostí přizval i Sineád O’Connor (‘Harbour’) a dalších 6 jejích kolegyň (-ů) vč. The Shining Light Gospell Choir, zbylé 4 skladby si holohlavý panáček ve ‘skafandru’ nazpíval sám, stejně jako obsloužil všechny potřebné nástroje (+ produkci a mixáž CD). Ostatně, chvály bych tu mohl pět donekonečna, zkráceně řečeno: Doporučuju hlavně tolerantnímu, nezaseklému posluchači se zájmem o rozšíření si obzoru a hotovo dvacet, teda 18! Kontakt: moby.com, http://moby.borec.cz, www.mute-records.cz. Emilio