29. 4. 99 - Peritche (4.400 m n. m.) - Lobutche (4.900 m n. m.) - Ráno máme prvního vážného maroda. Jarda přes noc dospěl do stadia takový akutní sračky, že jsme ho ráno málem nepoznali. Zůstávají se ženou v Peritche s tím, že když se to zlepší, tak pomalu vyrazí za námi. Od této chvíle je naše skupina už nikdy nespatřila. Jardova nemoc se natolik zhoršila, že museli jet domů o týden dříve - s první skupinou. Takže se naše expedička na Mera Peak o první dva členy zmenšila. (Další marod na sebe nenechá dlouho čekat.) My ostatní vyrážíme do Lobutche. Převýšení okolo 500 metrů hovoří za vše a permoníci v hlavě se už připravují. Zase to bude do kopce - jako každý den. Narážíme na včerejší říčku, ale protože jdeme způsobně po cestě, tak po asi 200 výškových metrech dorazíme k mostíku, který jsme včera jaksi vynechali. Za mostíkem, skládajícím se ze dvou klád zaklíněných mezi kameny si opět většina z nás vybalí svoje fotografický nádobíčko a - riskujíc pád po namrzlých kamenech do ledové, kalné vody - vyhlíží, až přes most půjdou ti správně naložení šerpové, aby si je mohla na pozadí velkolepé horské kulisy blejsknout. Za mostíkem je lodže, kde se rádi občerstvíme. Čeká nás slušný hang a na jeho vrcholu - při cestě pod Everest - jedno ze silně magických míst. V sedlovité úžlabině je symbolický hřbitov všem obětem této nejvyšší hory světa. A těch stup, stupiček i docela prostých mužiků je ve sluncem zalitém sedýlku na 280!. Přibývají každoročně. Stupy s vytesanými slavnými jmény světového horolezectví, i bezejmenné mohylky - jako varování: ‘Vy, kdo chcete jít dál, tady končí sranda!’ Většina lidí kráčejících k Everestu se tu na chvíli zastaví a ti vnímavější snad pochopí - obklopeni nádhernou divokou krajinou a hroby - že nás ty zářící hory vůkol setřesou, kdykoli se jim zachce. Kousek za magicky varovnou úžlabinou se v plné kráse ukáže štíhlá kráska Pumori (7.700 m n. m.). Trojúhelníkovitý vrchol mi trochu připomíná přerostlou variantu legendárního alpského Eigeru. Každopádně, Pumori považuji za jednu z nejmajestátnějších špicí, jakou jsem měl tu možnost v Himalájích vidět. To však ale vůbec nemluvím o mamutím masivu Nupce (7.900 m n. m.), který z této strany nastavuje tvář v podobě černého, gigantického centrálního žlabu o šířce stovek metrů, protkaného masivními bílými žílami, z nichž některé mají šířku jistě několika metrů. Prostě velkolepá sugestivní podívaná. Balvany rozseté všude kolem nabízejí možnost boulderových výstupů. Člověk by neřekl, jak se po vylezení na třímetrový balvan zadejchá. Doutnák mi slibuje, že cestou - v údolí Huncu - narazíme na spousty boulderových oblastí, kde některé balvany dosahují rozměrů regulérních věží. (Za několik dní se budu mít možnost přesvědčit, že nekecá.) Podél kamenné morény se pomalu doploužíme do Lobutche, poslední skutečné ‘vesnice’ na trase pod Everest. Lobutche (4.900 m n. m.) má totiž tři, nebo snad čtyři baráky, a tak je to zcela jistě sídelní útvar v místních podmínkách běžně nazývaný vesnicí. Myslím, že hlava nás bolí kolektivně všechny. Spíme v lodži - ve dvaceti lidech - s ještě dalšími dvěma minivýpravami, a to se navíc po podlaze (za tmy) rozloží pár šťastnějších šerpů (a místnostní odér tak posílí). Ostatní spí venku (a to v noci už dost význačně mrzne, - 10 stupňů je tu normálních), a nebo v jakýchsi improvizovaných chlívech společně s jaky. V ‘ložnici’ se topí jačím trusem, a tak čoud v kombinaci s řídkým vzduchem vytváří na spaní takřka ‘ideální’ podmínky. Nikdo z nás toho asi dvakrát moc nenaspí. Dan