S
pobavením občas poslouchám zvěsti, že někdy od prvního čtvrtletí
tohoto roku nemám nic jiného na práci, než vysedávat po hospodách
a chlastat. Zlé jazyky, které o mně tyto klevety šíří, jsou
zřejmě samy častými návštěvníky takových zařízení. Tato předehra
nicméně nehodlá naznačovat, že bych byl zapšklým abstinentem
či potrhlým moralistou - bezdůvodně odsuzujícím vše, co je
jakoukoliv pomyslnou pupeční šňůrou spjato s alkoholem. Nálevnu,
jejíž poslední název je Brazilská a jíž můžeme nalézt u kořene
ulice Pod Doubravkou (v TP), znám jíž řadu let. Za bolševika
to byl takový laciný bufík, kam jsme tehdy my mladí, ještě
včera zarostlé houně, dnes již však progresivní punkeři (vizuálně
blízcí německým junkerům), chodili na salát a pivko. Představa
toalet v tomto zařízení byla v tom roce (88) stejně vzdálená,
jako představa konce tehdejšího režimu. Po čase však tento
bohudíky padl a záchody byly v budoucí restauraci (rovněž
bohudíky) instalovány. V r. 1992 jsme se zde scházeli - my
nezaměstnaní a jiní sociálové - s hvězdáři teplické Hvězdárny
v prostředí spravovaném trojicí židů, kdy se rodící se hospoda
vyznačovala kvalitním pivem a jídlem i cenami (jak za bolševika).
V následujících letech jsem onu kořalnu, z níž se posléze
stal pivní bar Alien, navštěvoval jen zřídka - častěji jsem
se zde začal vyskytovat už jako hvězdář (těsně po rozvodu
v r. 1996). To tam již vládu přebíral jistý slizkej Jarda
a udělal z toho solidní knajpu. Byl však vyšachován senegálskou
mafií (alespoň se to povídalo) a další snahy o záchranu hostince
se pak odehrávaly ve zhruba půlročních intervalech. Probíhaly
zde kupř. pokusy, kdy každý pátek v prostorách kořalny vyhrával
harmonikář Pepa, posledním úsilím o spásu zdejší instituce
bylo vytvoření restaurantu ‘Brazilská’. Bohužel i ten vzal
za své, i když právě v této podobě byla hospoda nejsympatičtější
- nyní se ovšem (!) k 1. 10. (!) chystá znovuotevření. Uvidíme
za půl roku… hrvn
S
pobavením občas poslouchám zvěsti, že někdy od prvního čtvrtletí
tohoto roku nemám nic jiného na práci, než vysedávat po hospodách
a chlastat. Zlé jazyky, které o mně tyto klevety šíří, jsou
zřejmě samy častými návštěvníky takových zařízení. Tato předehra
nicméně nehodlá naznačovat, že bych byl zapšklým abstinentem
či potrhlým moralistou - bezdůvodně odsuzujícím vše, co je
jakoukoliv pomyslnou pupeční šňůrou spjato s alkoholem. Nálevnu,
jejíž poslední název je Brazilská a jíž můžeme nalézt u kořene
ulice Pod Doubravkou (v TP), znám jíž řadu let. Za bolševika
to byl takový laciný bufík, kam jsme tehdy my mladí, ještě
včera zarostlé houně, dnes již však progresivní punkeři (vizuálně
blízcí německým junkerům), chodili na salát a pivko. Představa
toalet v tomto zařízení byla v tom roce (88) stejně vzdálená,
jako představa konce tehdejšího režimu. Po čase však tento
bohudíky padl a záchody byly v budoucí restauraci (rovněž
bohudíky) instalovány. V r. 1992 jsme se zde scházeli - my
nezaměstnaní a jiní sociálové - s hvězdáři teplické Hvězdárny
v prostředí spravovaném trojicí židů, kdy se rodící se hospoda
vyznačovala kvalitním pivem a jídlem i cenami (jak za bolševika).
V následujících letech jsem onu kořalnu, z níž se posléze
stal pivní bar Alien, navštěvoval jen zřídka - častěji jsem
se zde začal vyskytovat už jako hvězdář (těsně po rozvodu
v r. 1996). To tam již vládu přebíral jistý slizkej Jarda
a udělal z toho solidní knajpu. Byl však vyšachován senegálskou
mafií (alespoň se to povídalo) a další snahy o záchranu hostince
se pak odehrávaly ve zhruba půlročních intervalech. Probíhaly
zde kupř. pokusy, kdy každý pátek v prostorách kořalny vyhrával
harmonikář Pepa, posledním úsilím o spásu zdejší instituce
bylo vytvoření restaurantu ‘Brazilská’. Bohužel i ten vzal
za své, i když právě v této podobě byla hospoda nejsympatičtější
- nyní se ovšem (!) k 1. 10. (!) chystá znovuotevření. Uvidíme
za půl roku… hrvn
