Přemysl Straka (* 25. 6. 1926 v Terezíně) - V dnešním vyprávění bych vám chtěla přiblížit malíře, který se věnoval našemu kraji a na sklonku života se usadil a tvořil v Litoměřicích. Na počátku svého uměleckého snažení, ještě dříve než se stal členem tvůrčí ústecké skupiny Objekt, přicházel s figurativně orientovanou tvorbou, v níž se zrcadlily jeho dětské zážitky a vzpomínky na prostředí předválečného i válečného Terezína. V polovině 70. let vznikl obrazový cyklus, ve kterém, tehdy již jako člen Objektu, citlivě reagoval na složité situace, do nichž se společnost dostávala. Vznikl snový cyklus Torza a Figury. Základním dojmem byla obrana lidské důstojnosti. Na konci 60. a začátkem 70. let 20. stol. došlo k tematickému i žánrovému obratu. Těžiště zájmu přesunul ke krajině. Začal malovat důvěrně známé České středohoří. Jeho krajinomalba prošla různými proměnami. Nespokojil se s pouhým líčením krajiny. Obrazy vždy byly i zamyšlením nad krajinou a skladba i prostředky výrazu vycházely z hloubi jeho nitra. V jisté době převažovaly panoramatické pohledy, které mu dovolovaly postihovat specifické znaky, nekonečnou proměnlivost středohorských panoramat i změny, jež byly do krajiny vneseny nástupem industrializace. V dalším období se velmi těsně přimkl k přírodě. Dokonce změnil poměr mezi plochou věnovanou obloze (té v nových obrazech ponechával jen úzký pruh u horního okraje plátna) a věnoval se nejprostším skutečnostem: travám, kamenům, květům, praménkům vody či jejímu zrcadlení. Příklon k srdci přírody a krajiny mu dovolil využít možnosti a rezervy talentu, které byly dlouho skryty. Umělecky vyzrával. Dokladem jsou i názvy, které pro obrazy volil: Větrný den, Kvetoucí louka, Letní den, Podzimní odpoledne, Kvetoucí šípek, Stráně pod Radobýlem, Tání ve Středohoří, Pod Hradištěm, Poslední sníh, Pole ve Středohoří… Vystavoval v Ústí n. L. (v Divadle hudby), Teplicích, Terezíně, Litoměřicích, Duchově, Praze, Karlových varech, Liberci, Plzni, Děčíně, Roudnici n. L., ale také i ve Vídni. Zastoupen je např. ve sbírkách litoměřické Severočeské galerie, Galerie Liberec, Památníku Terezín, ve Státním židovském muzeu v Praze a též i v řadě soukromých sbírek. Zemřel v únoru 2003. Závěrem budu citovat jeho slova, která vyšla v knize České Středohoří štětcem a objektivem r. 1999: ‘Obrazy jsou mým azylem, kam za mnou nemůže zlá vůle, závist a všechny negativní vlastnosti, Vrací mě na místa, která jsou sice poznamenána lidskou činností, jsou však prolnuta tím prvotním dechem přírody, k níž mám blízko. Její mnohotvárnost je předností této země.’ Myslím, že není třeba nic dodávat. Přemysl Straka si zaslouží, abychom na něho a jeho dílo nezapomněli.
Mgr. Marie Peterková
Přemysl Straka (* 25. 6. 1926 v Terezíně) - V dnešním vyprávění bych vám chtěla přiblížit malíře, který se věnoval našemu kraji a na sklonku života se usadil a tvořil v Litoměřicích. Na počátku svého uměleckého snažení, ještě dříve než se stal členem tvůrčí ústecké skupiny Objekt, přicházel s figurativně orientovanou tvorbou, v níž se zrcadlily jeho dětské zážitky a vzpomínky na prostředí předválečného i válečného Terezína. V polovině 70. let vznikl obrazový cyklus, ve kterém, tehdy již jako člen Objektu, citlivě reagoval na složité situace, do nichž se společnost dostávala. Vznikl snový cyklus Torza a Figury. Základním dojmem byla obrana lidské důstojnosti. Na konci 60. a začátkem 70. let 20. stol. došlo k tematickému i žánrovému obratu. Těžiště zájmu přesunul ke krajině. Začal malovat důvěrně známé České středohoří. Jeho krajinomalba prošla různými proměnami. Nespokojil se s pouhým líčením krajiny. Obrazy vždy byly i zamyšlením nad krajinou a skladba i prostředky výrazu vycházely z hloubi jeho nitra. V jisté době převažovaly panoramatické pohledy, které mu dovolovaly postihovat specifické znaky, nekonečnou proměnlivost středohorských panoramat i změny, jež byly do krajiny vneseny nástupem industrializace. V dalším období se velmi těsně přimkl k přírodě. Dokonce změnil poměr mezi plochou věnovanou obloze (té v nových obrazech ponechával jen úzký pruh u horního okraje plátna) a věnoval se nejprostším skutečnostem: travám, kamenům, květům, praménkům vody či jejímu zrcadlení. Příklon k srdci přírody a krajiny mu dovolil využít možnosti a rezervy talentu, které byly dlouho skryty. Umělecky vyzrával. Dokladem jsou i názvy, které pro obrazy volil: Větrný den, Kvetoucí louka, Letní den, Podzimní odpoledne, Kvetoucí šípek, Stráně pod Radobýlem, Tání ve Středohoří, Pod Hradištěm, Poslední sníh, Pole ve Středohoří… Vystavoval v Ústí n. L. (v Divadle hudby), Teplicích, Terezíně, Litoměřicích, Duchově, Praze, Karlových varech, Liberci, Plzni, Děčíně, Roudnici n. L., ale také i ve Vídni. Zastoupen je např. ve sbírkách litoměřické Severočeské galerie, Galerie Liberec, Památníku Terezín, ve 
Státním židovském muzeu v Praze a též i v řadě soukromých sbírek. Zemřel v únoru 2003. Závěrem budu citovat jeho slova, která vyšla v knize České Středohoří štětcem a objektivem r. 1999: ‘Obrazy jsou mým azylem, kam za mnou nemůže zlá vůle, závist a všechny negativní vlastnosti, Vrací mě na místa, která jsou sice poznamenána lidskou činností, jsou však prolnuta tím prvotním dechem přírody, k níž mám blízko. Její mnohotvárnost je předností této země.’ Myslím, že není třeba nic dodávat. Přemysl Straka si zaslouží, abychom na něho a jeho dílo nezapomněli. 
