Přesně měsíc trvající jaro nás přivítalo mrazivým ránem. Při 4. roč. dálkové jízdy Českým středohořím se teploměr krčil nepříjemně nízko i když shora byly podmínky pro slunečný den vytvořeny. Standardní počet 30 účastníků byl v krátké historii tentokrát ‘vyšperkován’ největším zastoupením žen. Dámská 6tka byla sice v úvodu pohlcena pelotonem chlapů, to jim ale na kopečky ve středohoří chuť nevzalo. Mrazivé jehličky, které zpočátku větracími otvory přileb bodaly do čela, byly záhy potlačeny zvýšenou tepovou frekvencí. Vedoucí skupina se průměrem přes 30 km/h rozjela proti proudu řeky Bíliny do stejnojmenného města. Zde byl zahájen výpad do Českého středohoří, na jehož konci bylo zdolání Červeného Újezdu (550 m n. m.) Sjezd na samou hranici chráněného pásma nám vrátil rychlostní průměr i poznání, že z kopce jede všechno rychle. Bodrý vesničan, který jednou rukou držel vysoká řidítka typu Liberta a druhou podivný klobouk proti zimě, se ve sjezdu držel v těsném závěsu a riskantním manévrem levostranného provozu se dokonce i nakrátko dostal před nás. Úžasný pohled na homole a kopečky Středohoří částečně chladí chladící věže a komíny počeradské elektrárny. Pozvolným klesáním dojíždíme až do Koštic, kde vybíráme naše zásoby pojízdného bufetu. Ani vytrvale svítící slunce není sto prohřát atmosféru, a tak nikdo ze svého zateplení neodkládá. V této chvíli již samostatně jedoucí dámská 4ka zatím statečně bojovala s náročným přejezdem středohoří. Trasa, která před nimi záhadně mizela a prodlužovala svoji délku, vedla téměř k vyčerpání. Pojízdný bufet, který se s přízrakem žlutého záchranného vozu s blikajícím majákem a živou vodou ke skupině vrátil, sehrál významnou roli v jejich přežití. Hlavní skupina mezitím překonala v blížícím se poledni nástrahy totální invaze národa na Řípskou pouť a ještě v poloprázdné restauraci Mánes spořádala hovězí vývar a porci těstovin nestabilní teploty. Druhá část trasy, která v sobě skrývala pouze 55 km, nás nejprve vrátila do Dolního Poohří, a kolem dominantního Hazmburku zpět do Středohoří. Sedlem mezi jeho královnou Milešovkou a Milešovským Klocem jsme jen o málo výše, než bylo dopolední maximum. V následném sjezdu jsme za předchozí úsilí odměněni. Pohled do údolí s panoramatem Krušných hor je jedním z nejkrásnějších výhledů v okolí, které jsou na silničním kole snadno dostupné. Pomalu se valící obří kamiony na E 55tce mají velikost sotva tužkové baterie. Úchvatný pohled umocňuje dlouhý sjezd, který jakoby zoomem pomalu přibližuje a celou oblast pod námi zvětšuje. Ještě v polovině kopce je dopravní tepna plná ‘angličáků’, ale při jejím přejezdu v Žalanech, jsou mnohatunové kolosy opět hrozbou. Údolím Bíliny, která nás ráno vyvedla do světa, ukrajujeme poslední dílky ze 150kilometrové trasy končící v Koštově. Metrový profil načetl téměř 1.700 m převýšení, časový rozměr jízdy byl 6 až 7 hodin. M. Konopásek (konopasekim@tiscali.cz
Přesně měsíc trvající jaro nás přivítalo mrazivým ránem. Při 4. roč. dálkové jízdy Českým středohořím se teploměr krčil nepříjemně nízko i když shora byly podmínky pro slunečný den vytvořeny. Standardní počet 30 účastníků byl v krátké historii tentokrát ‘vyšperkován’ největším zastoupením žen. Dámská 6tka byla sice v úvodu pohlcena pelotonem chlapů, to jim ale na kopečky ve středohoří chuť nevzalo. Mrazivé jehličky, které zpočátku větracími otvory přileb bodaly do čela, byly záhy potlačeny zvýšenou tepovou frekvencí. Vedoucí skupina se průměrem přes 30 km/h rozjela proti proudu řeky Bíliny do stejnojmenného města. Zde byl zahájen výpad do Českého středohoří, na jehož konci bylo zdolání Červeného Újezdu (550 m n. m.) Sjezd na samou hranici chráněného pásma nám vrátil rychlostní průměr i poznání, že z kopce jede všechno rychle. Bodrý vesničan, který jednou rukou držel vysoká řidítka typu Liberta a druhou podivný klobouk proti zimě, se ve sjezdu držel v těsném závěsu a riskantním manévrem levostranného provozu se dokonce i nakrátko dostal před nás. Úžasný pohled na homole a kopečky Středohoří částečně chladí chladící věže a komíny počeradské elektrárny. Pozvolným klesáním dojíždíme až do Koštic, kde vybíráme naše zásoby pojízdného bufetu. Ani vytrvale svítící slunce není sto prohřát atmosféru, a tak nikdo ze svého zateplení neodkládá. V této chvíli již samostatně jedoucí dámská 4ka zatím statečně bojovala s náročným přejezdem středohoří. Trasa, která před nimi záhadně mizela a prodlužovala svoji délku, vedla téměř k vyčerpání. Pojízdný bufet, který se s přízrakem žlutého záchranného vozu s blikajícím majákem a živou vodou ke skupině vrátil, sehrál významnou roli v jejich přežití. Hlavní skupina mezitím překonala v blížícím se poledni nástrahy totální invaze národa na Řípskou pouť a ještě v poloprázdné restauraci Mánes spořádala hovězí vývar a porci těstovin nestabilní teploty. Druhá část trasy, která v sobě skrývala pouze 55 km, nás nejprve vrátila do Dolního Poohří, a kolem dominantního Hazmburku zpět do Středohoří. Sedlem mezi jeho 
královnou Milešovkou a Milešovským Klocem jsme jen o málo výše, než bylo dopolední maximum. V následném sjezdu jsme za předchozí úsilí odměněni. Pohled do údolí s panoramatem Krušných hor je jedním z nejkrásnějších výhledů v okolí, které jsou na silničním kole snadno dostupné. Pomalu se valící obří kamiony na E 55tce mají velikost sotva tužkové baterie. Úchvatný pohled umocňuje dlouhý sjezd, který jakoby zoomem pomalu přibližuje a celou oblast pod námi zvětšuje. Ještě v polovině kopce je dopravní tepna plná ‘angličáků’, ale při jejím přejezdu v Žalanech, jsou mnohatunové kolosy opět hrozbou. Údolím Bíliny, která nás ráno vyvedla do světa, ukrajujeme poslední dílky ze 150kilometrové trasy končící v Koštově. Metrový profil načetl téměř 1.700 m převýšení, časový rozměr jízdy byl 6 až 7 hodin. M. Konopásek (konopasekim@tiscali.cz
