MINULÝ MĚSÍC DO NAŠEHO MĚSTA DORAZIL VENKOVSKÝ UČITEL… respektive film tohoto názvu režiséra Bohdana Slámy. Delegace přijela do Hraničáře v sobotu 22. března, kam jsem se vypravil i já… v kapse diktafon a vedle sebe digitální foťák, který visel na krku maestra Emilia PyTchY Dvořáka, tudíž i delegace Přehledů zpestřila promítání a pokec s tvůrci. Po skončení projekce jsme se vypravili do útulného kamrlíku, kde už čekaly nazdobené chlebíčky (v rámci profesionality jsme je ignorovali a ponechali svému okoralému osudu) a také samotný režisér. Venkovský učitel je typ filmu, který je radno spíše vidět, nežli si o něm číst. Proto jsem upustil od recenze a seznámím vás alespoň s tím, co zaznamenal onen diktafon poté, co jsem jej zapnul a položil před B. Slámu. Emilio se culil a fotil a já se tak nějak snažil něco vyzvědět. Tuto je to: Když se podívám na vaše filmy, všechny se vlastně odehrávají na venkově. Nepřemýšlíte, že byste se pustil také do městského prostředí?A Most nepovažujete za město?To považuji, ale způsobem snímání a stylem vyprávění mi přijde, že se městu snažíte vyhnout. Jako byste se z něj snažil utéct. Dokonce i těch pár městských scén mi přijde jaksi odtržených. Jako byste už už chtěl být opět zpátky na venkově. (smích) Asi jo. Je to možný, ale tohle nejsem schopnej momentálně nějak analyzovat. Před třema rokama jsme natáčeli právě v Mostě film, kterej se v podstatě ve městě odehrával, ale samozřejmě máte pravdu, hlavní těžiště příběhu je zase na vesnici a na statku. Asi to bude tím, že jsem spíš vesničan, než městskej člověk. Moje vidění může asi tak působit. Nějak jsem ale nad tím nepřemejšlel.Když jste pracoval na scénáři, měl jste dopředu jasno, že si jednu z hlavních rolí zahraje Zuzana Bydžovská? Když to řeknu lapidárně, psal jste jí roli ‘na tělo?’Jo! O Zuzce to vlastně všechno vzniklo. Vždycky jsem sní chtěl pracovat, obdivuju a miluju jí už dávno a pořád v mých úvahách o tom co dělat a nedělat hrála nějakou roli, neustále se mi přesouvala do různejch druhů postav a když mě pak napadl tenhle příběh a situace, která ve Venkovském učiteli nastane, cejtil jsem, že postava Marie, tý starostlivý, něžný, životem omlácený, ženský, je prostě šance se Zuzkou pracovat. Je to zkrátka spojený s mojí touhou s ní něco vytvořit.Do role jejího syna jste obsadil mladého neherce i přes fakt, že je zrovna tato postava herecky velice náročná. Nebyl to trochu risk? Nebylo by jednodušší sáhnout po někom, kdo má nějakou hereckou průpravu? Nechci tím říci, že by byla špatně zahraná, právě naopak, byl jsem až překvapený, nicméně, nebyla pak vaše práce, práce režiséra, v tomto ohledu náročnější?Ano, vím kam tím míříte. Ale jde o tohle. U tak mladýho člověka - Láďa měl při natáčení čerstvě 16 let, a takhle mladýho jsme chtěli - nemůžete o herecký průpravě mluvit. Ani u studentů konzervatoře, kteří by v tomhle věku byli vlastně v prvním ročníku, nelze mluvit o herectví. Naopak, pokud byste obsadili někoho, kdo si prošel nějakou zkušeností třeba v televizi, riskujete, že bude mít určitý návyky, který jsou při natáčení spíš na obtíž. Takovej člověk by byl zbavenej přirozenosti, o kterou mi šlo. A právě proto jsme dělali castingy na středních školách a učilištích, abysme našli někoho přirozenýho, jak kluci v 16ti jsou.Takže záměr?Jasně! Právě proto, že byl neherec, nebyla pro něj práce vůbec složitá. Prostě se vyrovnával se situacemi tak, jak přicházely ve scénáři… stejně, jak by to dělal normálně v běžnym životě. Stavěli jsme na tom, co má v sobě, nemusel tak postavu vědomě vytvářet. Prostě tam byl a nějak existoval.Teď bych trochu odbočil. Věc, která mě vždycky zajímá. Film má 2 hodiny. Kolik jste měli hrubého materiálu? Respektive, kolik toho vypadlo z pod nůžek střihače?No to vám řeknu, že teď jsme byli opravdu úspěšní! Např. když jsme točili Štěstí, použilo se jenom 50% natočených scén, půlka šla pryč. Bylo to spojený s mým tápáním, s hledáním příběhu, se scénáristickou neschopností atd. To se mi na druhou stranu zúročilo při psaní scénáře k Venkovskému učiteli, kdy jsem už dopředu myslel na to, abysme neplýtvali materiálem a energií, protože každej natočenej záběr je strašlivá práce a příšerně moc peněz. Snažil jsem se od začátku psát tak, aby nebyly žádný zbytečný scény a konečnej tvar, kterej sestříháme, odpovídal dýlce 2 hodin, povedlo se, protože jsme vyhodili jen asi 7 nebo 8 záběrů, což je, řekl bych, docela fajnový číslo. (smích) Teda hlavně pro producenty, ale v podstatě i štáb, protože vynakládání obrovský energie do něčeho, co pak teče nikam a spadne ve střižně pod stůl, je škoda. Je to i moje zodpovědnost jako režiséra a scénáristy, takže mám radost, že jsme tentokrát opravdu vyhazovali minimum.Když nepočítám premiéry, prezentace ap., film je hotový a celý proces výroby je za vámi. Díváte-li se na to s odstupem, která část pro vás byla nejtěžší?Helejte, tak na to se ani nemusím dívat s odstupem. Pro mě je to jasně psaní scénáře. Někdo třebas píše levou rukou a jde mu to jak po másle, nevim, ale pro mě je to absolutně ta nejtěžší dřina, protože jsem sám, jenom se svojí hlavou, která je občas prázdná, tupá a plná pochybností. Psaní… to je největší masakr.A naopak? Nejhezčí?Hezký je vlastně úplně všechno. V podstatě i psaní, i když je to masakr… ve chvíli, kdy cejtíte, že se daří, je to radost. Vydřená radost. Stejně tak je velká radost, když se celýmu kolektivu podaří určitej záběr a všichni cejtěj, že to tam je. Další, když se pak ve střižně povede záběry spojit a začnou postupně vyprávět příběh… a pak je radost vidět to hotový a vědět, že tam máte, co jste chtěl. Natáčení, i přes všechny peripetie, se vlastně skládá z mnoha takovejch radostí.Z pohledu diváka musím říci, že pak je velká radost se na to dívat. Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů. Namluvili jsme toho více, ale asi by to vydalo na čtvrtinu Přehledů. Ostatně jak jsem již řekl, pokud jste film ještě neviděli, zajděte na něj a recenzi si v hlavě vyprodukujte sami. Já jdu se psem na procházku nasbírat pár šnečích ulit. A pak asi někomu zavolám. To víte, KAŽDÝ NĚKOHO POTŘEBUJE. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz
Hraničáře v sobotu 22. března, kam jsem se vypravil i já… v kapse diktafon a vedle sebe digitální foťák, který visel na krku maestra Emilia PyTchY Dvořáka, tudíž i delegace Přehledů zpestřila promítání a pokec s tvůrci. Po skončení projekce jsme se vypravili do útulného kamrlíku, kde už čekaly nazdobené chlebíčky (v rámci profesionality jsme je ignorovali a ponechali svému okoralému osudu) a také samotný režisér. Venkovský učitel je typ filmu, který je radno spíše vidět, nežli si o něm číst. Proto jsem upustil od recenze a seznámím vás alespoň s tím, co zaznamenal onen diktafon poté, co jsem jej zapnul a položil před B. Slámu. Emilio se culil a fotil a já se tak nějak snažil něco vyzvědět. Tuto je to: Když se podívám na vaše filmy, všechny se vlastně odehrávají na venkově. Nepřemýšlíte, že byste se pustil také do městského prostředí?A Most nepovažujete za město?To považuji, ale způsobem snímání a stylem vyprávění mi přijde, že se městu snažíte vyhnout. Jako byste se z něj snažil utéct. Dokonce i těch pár městských scén mi přijde jaksi odtržených. Jako byste už už chtěl být opět zpátky na venkově. (smích) Asi jo. Je to možný, ale tohle nejsem schopnej momentálně nějak analyzovat. Před třema rokama jsme natáčeli právě v Mostě film, kterej se v podstatě ve městě 
odehrával, ale samozřejmě máte pravdu, hlavní těžiště příběhu je zase na vesnici a na statku. Asi to bude tím, že jsem spíš vesničan, než městskej člověk. Moje vidění může asi tak působit. Nějak jsem ale nad tím nepřemejšlel.Když jste pracoval na scénáři, měl jste dopředu jasno, že si jednu z hlavních rolí zahraje Zuzana Bydžovská? Když to řeknu lapidárně, psal jste jí roli ‘na tělo?’Jo! O Zuzce to vlastně všechno vzniklo. Vždycky jsem sní chtěl pracovat, obdivuju a miluju jí už dávno a pořád v mých úvahách o tom co dělat a nedělat hrála nějakou roli, neustále se mi přesouvala do různejch druhů postav a když mě pak napadl tenhle příběh a situace, která ve Venkovském učiteli nastane, cejtil jsem, že postava Marie, tý starostlivý, něžný, životem omlácený, ženský, je prostě šance se Zuzkou pracovat. Je to zkrátka spojený s mojí touhou s ní něco vytvořit.Do role jejího syna jste obsadil mladého neherce i přes fakt, že je zrovna tato postava herecky velice náročná. Nebyl to trochu risk? Nebylo by jednodušší sáhnout po někom, kdo má nějakou hereckou průpravu? Nechci tím říci, že by byla špatně zahraná, právě naopak, byl jsem až překvapený, nicméně, nebyla pak vaše práce, práce režiséra, v tomto ohledu náročnější?Ano, vím kam tím míříte. Ale jde o tohle. U tak mladýho člověka - Láďa měl při natáčení čerstvě 16 let, a takhle mladýho jsme chtěli - nemůžete o herecký průpravě mluvit. Ani u studentů konzervatoře, kteří by v tomhle věku byli vlastně v prvním ročníku, nelze mluvit o herectví. Naopak, pokud byste obsadili někoho, kdo si prošel nějakou zkušeností třeba v televizi, riskujete, že bude mít určitý návyky, který jsou při 
natáčení spíš na obtíž. Takovej člověk by byl zbavenej přirozenosti, o kterou mi šlo. A právě proto jsme dělali castingy na středních školách a učilištích, abysme našli někoho přirozenýho, jak kluci v 16ti jsou.Takže záměr?Jasně! Právě proto, že byl neherec, nebyla pro něj práce vůbec složitá. Prostě se vyrovnával se situacemi tak, jak přicházely ve scénáři… stejně, jak by to dělal normálně v běžnym životě. Stavěli jsme na tom, co má v sobě, nemusel tak postavu vědomě vytvářet. Prostě tam byl a nějak existoval.Teď bych trochu odbočil. Věc, která mě vždycky zajímá. Film má 2 hodiny. Kolik jste měli hrubého materiálu? Respektive, kolik toho vypadlo z pod nůžek střihače?No to vám řeknu, že teď jsme byli opravdu úspěšní! Např. když jsme točili Štěstí, použilo se jenom 50% natočených scén, půlka šla pryč. Bylo to spojený s mým tápáním, s hledáním příběhu, se scénáristickou neschopností atd. To se mi na druhou stranu zúročilo při psaní scénáře k Venkovskému učiteli, kdy jsem už dopředu myslel na to, abysme neplýtvali materiálem a energií, protože každej natočenej záběr je strašlivá práce a příšerně moc peněz. Snažil jsem se od začátku psát tak, aby nebyly žádný zbytečný scény a konečnej tvar, kterej sestříháme, odpovídal dýlce 2 hodin, povedlo se, protože jsme vyhodili jen asi 7 nebo 8 záběrů, což je, řekl bych, docela fajnový číslo. (smích) Teda hlavně pro producenty, ale v podstatě i štáb, protože vynakládání obrovský energie do něčeho, co pak teče nikam a spadne ve střižně pod stůl, je škoda. Je to i moje zodpovědnost jako režiséra a scénáristy, takže mám radost, že jsme tentokrát opravdu vyhazovali minimum.Když nepočítám premiéry, prezentace ap., film je hotový a celý proces výroby je za vámi. Díváte-li se na to s odstupem, která část pro vás byla nejtěžší?Helejte, tak na to se ani nemusím dívat s odstupem. Pro mě je to jasně psaní scénáře. Někdo třebas píše levou rukou a jde mu to jak po másle, nevim, ale pro mě je to absolutně ta nejtěžší dřina, protože jsem sám, jenom se svojí hlavou, která je občas prázdná, tupá a plná pochybností. Psaní… to je největší masakr.A naopak? Nejhezčí?Hezký je vlastně úplně všechno. V podstatě i psaní, i když je to masakr… ve chvíli, kdy cejtíte, že se daří, je to radost. Vydřená radost. Stejně tak je velká radost, když se celýmu kolektivu podaří určitej záběr a všichni cejtěj, že to tam je. Další, když se pak ve střižně povede záběry spojit a začnou postupně vyprávět příběh… a pak je radost vidět to hotový a vědět, že tam máte, co jste chtěl. Natáčení, i přes všechny peripetie, se vlastně skládá z mnoha takovejch radostí.Z pohledu diváka musím říci, že pak je velká radost se na to dívat. Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů. Namluvili jsme toho více, ale asi by to vydalo na čtvrtinu Přehledů. Ostatně jak jsem již řekl, pokud jste film ještě neviděli, zajděte na něj a recenzi si v hlavě vyprodukujte sami. Já jdu se psem na procházku nasbírat pár šnečích ulit. A pak asi někomu zavolám. To víte, KAŽDÝ NĚKOHO POTŘEBUJE. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz
