13. 5. 99 - Lukla - V Lukle se dnes kousek od naší lodže koná trh a jelikož času je spousta a vrčení letadel z mraků stále nepřichází, vyrážíme tam. Trh v Asii - a k tomu ještě ve vesnici v Himalájích, to je teda něco. Neuvěřitelný pestrobarevný mumraj národností a ras, prodává se všechno - od sušenek, přes čínské armádní kecky, po uřezané buvolí hlavy. Vedle sebe prodávají Tibeťané (šli sem z Tibetu několik týdnů pěšky) ornamentální koberce a Nepálci z Jirji malinké banánky, či buráky, co chutnají jako fazole. Tržnice je vlastně kus louky za posledním domkem, kde se proplétají snad stovky nákupčích a prodejců a mezi nimi se fascinovaně potácí několik omámených turistů - nás - s foťáky v pohotovostní poloze. Pravdou je, že v případě masného koutu se potácíme doslova (stran nehorázného puchu z torz krav a jaků, jejich krve a vnitřností, které se válejí po zemi - k obrovské radosti místních much a potulných psů). No síla. Když teď vidím, z čeho asi včera udělali ten jak-stejk, jsem rád, že jsem žloutenku už měl. Slabším povahám - tedy i mně se u prodejců masa co chvíli zvedne kufr a pokouším se při průchodu jejich uličkou nevrhnout potupně šavli. Radši si v potemnělém domku, z něhož se vyklube něco jako pekařství, koupím 2 opékané placky, abych pochmurný pocit z pohledu na prodej chcíplého masa zahnal. Prodej všeho - vajíček, koření, živých kohoutů, neuvěřitelně nemódních barevných kousků ošacení z druhé, nebo spíš třetí ruky, zeleniny, kafe, cigaret i zbytků horolezecké výzbroje a výstroje - se odehrává na zemi. Nutno podotknouti, že se opět projevují geniální nákupní schopnosti Míry, jenž je ve svém živlu. S trhovci rozmlouvá česky, smějí se vzájemným vtipům, kterým nerozumí a v závěrečném finále nakoupí cokoliv za třetinovou cenu, než to prodají nám ostatním cizincům. Ve své obchodnické vytříbenosti to dokonce dotáhne tak daleko, že už i nástupní ceny dostává ve výši finálních našich - po půlhodině klopotně usmlouvaných. V přestávkách mezi deštěm sušíme a polomarně čistíme stany a sledujeme, zda nějaké letadlo přiletí, či nepřiletí. Na ‘letišti’, pověstném kamenotravnatém dokopcoidním hřišti, se totiž nebezpečně začínají hromadit turisti - a i když máme let zabukován na zítra, je nám všem jasné, jak to v místních krajích chodí. Organizovaný chaos je tu králem a tak pomalu o náš včasný odlet začínáme mít obavy (ukáže se, že více než oprávněné). Při čištění smradlavých stanů zaregistrujeme pouze jedno odvážný aeroplán během celého dne a to je - při 10ti odvezených trekařích - zatraceně málo. Lítá pouze ruský vrtulník, pravděpodobně nějaký vyřazený z Afganistánu, s nímž 2metroví hřmotní ruští piloti slušně vydělávají, neboť létají za každého počasí a za troj i vícenásobnou cenu, kterou Američané rádi zaplatí. My z chudších poměrů jsme odkázání na počasí a odvahu pilotů nepálských (a spolehlivost taktéž pravděpodobně vyřazených, 15 let starých japonských letadýlek). Jak si tak sušíme v dešti stany, před naší lodži přijde kráva, chvíli si tam postává, polehává a pak si tiše chcípne. Chvíli se neděje nic, nato přikvačí chlapík se sekerou a přímo na místě mrtvolu rozporcuje. Mimořádně nechutná a odpudivá podívaná, co ovšem silně zaujala místní toulavé psy a doslova stovky havranů, které pach krve přilákal spolehlivěji, než honorář za účinkování v Hitchockově známém filmu. Mužík s pomocníky větší kusy někam odnesou, asi na prodej do tržnicového řeznictví (tedy doufám že ne, protože pak by yak-stejk dostal novou překvapující dimenzi) a na zbytky nebožky se slétnou zmínění havrani. Místo smrti je neuvěřitelně za chvíli skoro ‘čisté’, jako by se nic zvláštního nestalo. A taky že se na místní poměry asi vskutku nic moc. Pro ukrácení dlouhé chvíle s Mírou a Ivčou bezcílně bloumáme po Lukle. Míra znovu udivuje nákupnickým šarmem. Popravdě řečeno - jedna jediná ulička, co Luklu tvoří, je - oproti třeba Namche Bazaru - na krámky dosti chudá. Je vidět, že každý tudy jenom projde a - honem, honem - aby už byl blíže Himalájským velikánům. Odpoledne letadla chvíli lítaj, bohužel pořád bez nás. S doktorem Lubošem z druhé výpravy se vydáme na několikahodinový hezký výletek dolů k řece Duth Kósi. Je to pěkná dálka, převýšení prý k 6tistům m, ale jdeme v pohodičce, co chvíli zastavujeme a filosofujeme - o smyslu života, cestování a tak všelijak - vůbec o světě. Projdeme jednou minivesničkou skládající se z 1 stupy, 1 lodže o 1 stolu a několika dalších domů, navštívíme pěkný, opomíjený chrám s buddhistickou knihovnou, kde nás správce a jediný obyvatel kláštera ochotně provede a některé svitky nám i ukáže. Navštívíme i místní centrální školu, jíž - jak jinak - finančně i morálně podporuje pan Hillary. Vyučování končí a šerpské děti i učitelé se vydávají v 5 odpoledne na cestu domů - do okolních vesniček roztroušených ve svazích. Taková cestička ze školy může ve zdejších poměrech obnášet i několikahodinovou chůzi s převýšením počítaným ve stovkách metrů. Další škola je snad až v Khumjungu nad Namche Bazarem. My jsme tam šli 2 dny. Cestou zpět z milé procházky po mohutných himalájských lukách a stráních začne netradičně pršet. Na večeři se celá naše skupina sejde v Sherpa Guest House, kde vypomáhá jeden z našich - teď už bývalých nosičů. Nádherně se přežeru. Celou noc prší.
Dan
13. 5. 99 - Lukla - V Lukle se dnes kousek od naší lodže koná trh a jelikož času je spousta a vrčení letadel z mraků stále nepřichází, vyrážíme tam. Trh v Asii - a k tomu ještě ve vesnici v Himalájích, to je teda něco. Neuvěřitelný pestrobarevný mumraj národností a ras, prodává se všechno - od sušenek, přes čínské armádní kecky, po uřezané buvolí hlavy. Vedle sebe prodávají Tibeťané (šli sem z Tibetu několik týdnů pěšky) ornamentální koberce a Nepálci z Jirji malinké banánky, či buráky, co chutnají jako fazole. Tržnice je vlastně kus louky za posledním domkem, kde se proplétají snad stovky nákupčích a prodejců a mezi nimi se fascinovaně potácí několik omámených turistů - nás - s foťáky v pohotovostní poloze. Pravdou je, že v případě masného koutu se potácíme doslova (stran nehorázného puchu z torz krav a jaků, jejich krve a vnitřností, které se válejí po zemi - k obrovské radosti místních much a potulných psů). No síla. Když teď vidím, z čeho asi včera udělali ten jak-stejk, jsem rád, že jsem žloutenku už měl. Slabším povahám - tedy i mně se u prodejců masa co chvíli zvedne kufr a pokouším se při průchodu jejich uličkou nevrhnout potupně šavli. Radši si v potemnělém domku, z něhož se vyklube něco jako pekařství, koupím 2 opékané placky, abych pochmurný pocit z pohledu na prodej chcíplého masa zahnal. Prodej všeho - vajíček, koření, živých kohoutů, neuvěřitelně nemódních barevných kousků ošacení z druhé, nebo spíš třetí ruky, zeleniny, kafe, cigaret i zbytků horolezecké výzbroje a výstroje - se odehrává na zemi. Nutno podotknouti, že se opět projevují geniální nákupní schopnosti Míry, jenž je ve svém živlu. S trhovci rozmlouvá česky, smějí se vzájemným vtipům, kterým nerozumí a v závěrečném finále nakoupí cokoliv za třetinovou cenu, než to prodají nám ostatním cizincům. Ve své obchodnické vytříbenosti to dokonce dotáhne tak daleko, že už i nástupní ceny dostává ve výši finálních našich - po půlhodině klopotně usmlouvaných. V přestávkách mezi deštěm sušíme a polomarně čistíme stany a sledujeme, zda nějaké letadlo přiletí, či nepřiletí. Na ‘letišti’, pověstném kamenotravnatém dokopcoidním hřišti, se totiž nebezpečně začínají hromadit turisti - a i když máme let zabukován na zítra, je nám všem jasné, jak to v místních krajích chodí. Organizovaný chaos je tu králem a tak pomalu o náš včasný odlet začínáme mít obavy (ukáže se, že více než oprávněné). Při čištění smradlavých stanů zaregistrujeme pouze jedno odvážný aeroplán během celého dne a to je - při 10ti odvezených trekařích - zatraceně málo. Lítá pouze ruský vrtulník, pravděpodobně nějaký vyřazený z Afganistánu, s nímž 2metroví hřmotní ruští piloti slušně vydělávají, neboť létají za každého počasí a za troj i vícenásobnou cenu, kterou Američané rádi zaplatí. My z chudších poměrů jsme odkázání na počasí a odvahu pilotů nepálských (a spolehlivost taktéž pravděpodobně vyřazených, 15 let starých japonských letadýlek). Jak si tak sušíme v dešti stany, před naší lodži přijde kráva, chvíli si tam postává, polehává a pak si tiše chcípne. Chvíli se neděje nic, nato přikvačí chlapík se sekerou a přímo na místě mrtvolu rozporcuje. Mimořádně nechutná a odpudivá podívaná, co ovšem silně zaujala místní toulavé psy a doslova stovky havranů, které pach krve přilákal spolehlivěji, než honorář za účinkování v Hitchockově známém filmu. Mužík s pomocníky větší kusy někam odnesou, asi na prodej do tržnicového řeznictví (tedy doufám že ne, protože pak by yak-stejk dostal novou překvapující dimenzi) a na zbytky nebožky se slétnou zmínění havrani. Místo smrti je neuvěřitelně za chvíli skoro ‘čisté’, jako by se nic zvláštního nestalo. A taky že se na místní poměry asi vskutku nic moc. Pro ukrácení dlouhé chvíle s Mírou a Ivčou bezcílně bloumáme po Lukle. Míra znovu udivuje nákupnickým šarmem. Popravdě řečeno - jedna jediná ulička, co Luklu tvoří, je - oproti třeba Namche Bazaru - na krámky dosti chudá. Je vidět, že každý tudy jenom projde a - honem, honem - aby už byl blíže Himalájským velikánům. Odpoledne letadla chvíli lítaj, bohužel pořád bez nás. S doktorem Lubošem z druhé výpravy se vydáme na několikahodinový hezký výletek dolů k řece Duth Kósi. Je to pěkná dálka, převýšení prý k 6tistům m, ale jdeme v pohodičce, co chvíli zastavujeme a filosofujeme - o smyslu života, cestování a tak všelijak - vůbec o světě. Projdeme jednou minivesničkou skládající se z 1 stupy, 1 lodže o 1 stolu a několika dalších domů, navštívíme pěkný, opomíjený chrám s buddhistickou knihovnou, kde nás správce a jediný obyvatel kláštera ochotně provede a některé svitky nám i ukáže. Navštívíme i místní centrální školu, jíž - jak jinak - finančně i morálně podporuje pan Hillary. Vyučování končí a šerpské děti i učitelé se vydávají v 5 odpoledne na cestu domů - do okolních vesniček roztroušených ve svazích. Taková cestička ze školy může ve zdejších poměrech obnášet i několikahodinovou chůzi s převýšením počítaným ve stovkách metrů. Další škola je snad až v Khumjungu nad Namche Bazarem. My jsme tam šli 2 dny. Cestou zpět z milé procházky po mohutných himalájských lukách a stráních začne netradičně pršet. Na večeři se celá naše skupina sejde v Sherpa Guest House, kde vypomáhá jeden z našich - teď už bývalých nosičů. Nádherně se přežeru. Celou noc prší.
Dan
