- Po celý rok jste se mohli v této rubrice dočíst, které zajímavé osobnosti navštívily knihovnu během 60 let, jaké zajímavé akce a výstavy jsme během té doby uspořádali i jaké zajímavé publikace získali. Dosud jsme ale nezavzpomínali, jak to tehdy před 60ti lety začalo. Bohužel mnoho podstatných materiálů se z r. 1945 nedochovalo. Začněme nejprve listováním novinami Předvoj, které vycházely v Ústí n. L. od června do října 1945. Hned v prvním čísle z 23. 6. tehdejší kulturní činovník Ferdinand Kotek (mj. aktivně působil v komisi, která v r. 1945 stanovila české názvy ústeckých ulic) vyzýval čtenáře, aby se vybudoval Dům lidové kultury. Představoval si v něm čítárnu a připomínal, že za první republiky bylo město nuceno dát čítárnu německé knihovny k dispozici i pro českou čítárnu, protože místnost staré školy v Solní ulici byla nevlídná. V dalších měsících se však už o Domu lidové kultury nepíše. I zápisy ze schůzí rady Místního národního výboru z r. 1945 jsou na otázku knihovny dost skoupé. Hodně se v nich řešilo personální obsazení a chod ústeckého divadla, knihovna je zmíněna nepřímo až v zápisu z 20. 8. 1945. Tehdy se rada zabývala přípisem ONV v Hradci Králové o ‘přikázání’ Františka Hejla do služeb MNV a rozhodla se ho nepřijmout, ‘ježto nemá upotřebení’. Asi netušila, že dr. František Hejl za války úspěšně řídil Knihovnu města Hradce Králové a že by se podobné role mohl ujmout i v našem městě. Naštěstí se 27. 8. 1945 rada MNV k přípisu vrátila a usnesla se přijmout RNDr. Hejla ‘za předpokladu, že jmenovaný má pro výstavbu městského knihovnictví kvalifikaci’. Z dochovaných sepsaných vzpomínek dr. F. Hejla víme, že v té době dostal k dispozici místnost v ředitelně školy na nynějším Smetanově náměstí. Shromažďoval a katalogizoval v ní především notový materiál, který společně s archivářem divadla Benešem nacházel v rozbořených domech. Údaje o nalezených notách a knihách ve škole sepisoval na psacích strojích italské výroby. I ty našel polorozbité v troskách domů a zlaté české ručičky (nebo to byly ruce Němců těsně před odsunem?) v opravně s dosazeným českým správcem v Pařížské ulici z nich dokázaly sestavit 3 kompletní stroje. Půjčovat ve škole se však nedalo, a tak F. Hejl hledal další prostory. Budova německé knihovny na Lidickém náměstí byla polorozbořená, a tak přivítal, když se mohl v listopadu 1945 se spolupracovnicí Vlastou Koníčkovou a s knihami přestěhovat do ulice Prokopa Diviše č. 12 - přibližně naproti kinu Hraničář. Dnes už na tomto místě žádná budova nestojí, ale v r. 1945 patřila Místnímu národnímu výboru. V ní byla v přízemí a v 1. patře některá jeho oddělení a knihovně v ní byly přiděleny 3 přízemní malé místnosti. Když krátce nato knihovna získala další místnost, začala od 16. 11. 1945 ústecké veřejnosti půjčovat knihy. Probíhalo to v místnosti společné pro dospělé i děti bez čítárny i bez příruční knihovny. Nabídka nebyla rozsáhlá, na konci roku bylo ve fondu zapsáno 4050 svazků, takže není divu, že si příchozí mohli půjčit jen 1 svazek a vrátit jej museli do 2 týdnů. Aby Ústečané našli cestu do knihovny, rozmnožil dr. F. Hejl malý propagační leták s plánkem města a přilehlých ulic. Bohužel se v archívu knihovny nedochoval, a tak se obracíme na čtenáře Nových ústeckých přehledů s prosbou o pomoc při jeho hledání. Na konci r. 1945 už měla knihovna 688 stálých čtenářů, z toho 46 chlapců a 40 děvčat. Je tedy možné, že některý z nich stále žije a plánek ani legitimaci z té doby dosud nevyhodil. Rádi bychom obojí umístili na čestném místě na výstavě věnované 60 letům knihovny. Ta ukáže řadu dosud nepublikovaných fotografií z doby, kdy už knihovna působila v Revoluční ulici č. 41 (z ul. Prokopa Diviše se žádná nedochovala, uveřejňujeme proto nejstarší dochovanou fotografii z r. 1947), a především z prostor ve Velké Hradební 49, kam se nastěhovala na konci r. 1948 a kde stále slouží veřejnosti její vědecká část. (abr)