V r. 1937 tvořily Ústeckou uhelnou společnost pod vedením Roberta Gregora (Původně se jmenoval Brzobohatý a byl osobním tajemníkem Franze Petschka. Vystěhoval se do německého Bayreuthu) tyto firmy: E. J. Weinmann (držitelé E. J. Weinmann a Hans Weinmann), I. Petschek, Hrnčířská 10 (držitelé Ernst, Franz, Karl u. Wilhelm Petschek), Česká obchodní společnost Ústí n. L. - Praha, založená za spoluúčasti Živnobanky (akciový kapitál 3 mil. a řada dalších drobných uhelných firem. Obrat ústeckého uhelného velkoobchodu obnášel v r. 1937 kolem 1,5 miliardy Kč. Počátkem r. 1938 po dlouhých vyjednáváních prodala skupina Petschek Praha své německé uhelné majetky za 6.325.000 dolarů splatných v New Yorku. Bylo to málo, ale skupina Petschek Ústí nakonec nedostala za své německé majetky nic. V červnu 1938 byla sjednána koupě dolů Petschek Praha v Mostě a Sokolově za 281.239.000 Kč. Nebyla to reálná cena tohoto majetku, ale za současné situace to bylo maximum, co mohli Petschkové získat. Současně s tím prodali Petschkové i obě Montany do rukou Živnostenské banky a její České obchodní společnosti. Stěžejním bodem kupní smlouvy bylo povolení Národní banky vyvézt balík akcií do ciziny (a tam je zcizit). Částku 281.239.000 Kč nechali jako krytí ve svém bankovním domě. Ačkoliv v dubnu 1938 na schůzce se zástupci Živnobanky prohlašovali, že posuzují vývoj poměrů s naprostou důvěrou, v červenci, jakmile byl celý obchod ukončen, z ohroženého Československa odjíždějí - a to 18. července 1938. Vyprávělo se, že některé části a součástky kolony aut byly ze zlata. Jeden z řidičů konvoje vypověděl, že cesta trvala týden a vedla přes Maďarsko do Jugoslávie. Během ní si Petschkové v těchto zeních vyřídili své záležitosti. V Jugoslávii dostal každý z řidičů 30.000 Kč a vrátili se vlakem. Petschkové - 40 osob bez rodiny ústeckého Ignaze - se v pořádku dostali do Anglie, Kanady a Ameriky. Dnes tam žije asi 70 osob (vnuků a pravnuků). V obvodu Prahy vlastnili Petschkové více než 60 ha půdy vhodné ke stavebním účelům, dále 13 vil a domů v Praze 8 spolu s nemovitostmi v Opletalově a Washingtonově ul. v hodnotě několik desítek milionů. Jen nábytek a obložení stěn stálo přes 50 mil. Kč. Jejich bankovní budova měla v r. 1929 pořizovací hodnotu 76 mil. Kč. Dne 29. 3. 1939 předávají budovu darovací listinou do vlastnictví čsl. státu. Němci to ale neuznali, přivlastnili si ji a vytvořili z ní smutně proslulou ‘Pečkárnu’. (Jmění pražské větve bylo pro daňové účely ve 30. letech odhadnuto na 3 miliardy Kč. Daleko za nimi byl Baťa a Schicht.) Jen pokud je známo, podařilo se Petschkům před Němci zachránit jen z několika operací 601.3444.000 Kč. Ale i to byl jen zlomek skutečného majetku. Usuzujeme-li střízlivě, pokud se podařilo podchytit, nemůžeme dojít k cifře nižší než 2 miliardy čs. korun. Uhelný obchod v Sudetech se výnosem z 31. 1. 1939 sloučil do syndikátů. Mostecký a sokolovský hnědouhelný revír a kamenouhelný revír u Plzně byly sloučeny do Sudetenländisches Kohlensyndikat G. m. b. h. v Ústí n. L. s platností od 1. 4. 1939. Revír se stává zcela kořistí Göringova koncernu vznikem Sudetoněmecké důlní akciové společnosti (SUBAG). Helena Borská
Ignaz Petschek zemřel 15. února 1934 v Ústí n. L., jeho pohřbu se zúčastnilo několik tisíc osob.