Velmi na mě zapůsobilo setkání s ženou, která život zasvětila pomáhání lidem dle svých schopností a možností, na základě prožitých zkušeností. Je to žena s neobyčejnými charismatickými vlastnostmi. PhDr. Květa Roubíčková se citlivě věnuje nejenom onkologickým pacientům, ale i dalším po vážném onemocnění. Stejně tak důležitá je i pomoc rodinám a blízkým - zejména se psychicky vyrovnat se situací v období příznaků nemoci a usnadnit tak první kroky při zahájení léčby. Není snadné zmírnit stres a v průběhu léčení pozitivně působit. Bere to doslova jako poslání, ke kterému je člověk předurčen osudem i prožitky. Narodila se 9. září 1944 v malé vesničce Vavřineč u Mělníka. Už v dětství měla potřebu pomáhat, ale tehdy k tomu byla jen jediná možnost - profese lékařská. Brzy si uvědomila, že je pro ni v tomto povolání vekou překážkou obava ze setkání se s krví. Silně však prožívala empatie k druhým, až by je mohla rozdávat. (Empatie je schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby.) O volbě povolání - tehdy po skončení 8. třídy - rozhodli rodiče. Zaměstnán byl jen otec, maminka se starala o svou nemocnou maminku a celou rodinu, a tak bylo rozhodnuto o studiu na Střední ekonomické škole v Ústí n. L. (dnes Obchodní akademie v Pařížské ulici). Jak sama vypravuje, byli tam vynikající učitelé - např. pan Holeka - právník, ale i další. Při studiu bydlela u své tety v osadě u Střekova. Maturovala v r. 1962. Pokračovat ve studiu na Vysoké škole ekonomické nebylo finančně možné. Krátce na to se provdala a r. 1965 se jí narodil syn Petr. Pracovala v různých technicko-hospodářských funkcích, ale stále ji to táhlo jinam. Začala při zaměstnání studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze - obor psychologie. Stále ji provázela myšlenka lidem pomáhat, a nebylo-li možno tělu, rozhodla se věnovat duši. Po rozchodu s manželem žila několik let sama. Syn odešel studovat na Vojenskou leteckou školu a nyní pracuje jako pilot u ČSA, žije s rodinu v Praze a všichni dohromady mají radost z vnoučka, kterému budou 4 roky. Život šel dál, v r. 1989 se paní Květa znovu provdala a jak sama říká, toto manželství je založeno na vzájemném respektování, oba mají předchozí zkušenosti, jsou k sobě tolerantní a i když se věnují časově náročným povinnostem, časová omezení si nevyčítají. Manžel podniká v ekonomické oblasti, to o jeho zaneprázdnění říká vše. Kritickým okamžikem byl pro oba r. 1990, kdy paní Květa onemocněla zhoubným nádorem a nastala situace, kdy potřebovala podporu rodiny i přátel ona. A tehdy byl manžel skvělý, bez jeho opory a ohromné pomoci syna i rodičů by se se složitou situací vyrovnat nemohla. Dochází k prověřování těch nejzákladnějších vztahů. Po té iniciovala založení občanského sdružení Rezonance (význam - ohlas, odezva - vzbuzení podobných citů nebo myšlenek v jiné osobě). Je to hlavní cesta pomoci. Je přesvědčena, že kdyby nemocí sama neprošla, nemohla by to takto dělat. Umí se vžít do myšlení lidí i do pocitů a problémů rodiny. Okolí pacientů je velmi důležité. Záleží na kvalitě vztahů, jak se projeví ve složité situaci. Je to dlouhá cesta pro všechny. Práce jí osobně dává hodně. Setkává se s lidmi, přijímá jejich příběhy. V běžném životě si stěžujeme na maličkosti a nepřipouštíme si starosti - na rozdíl od lidí vážně nemocných, kteří získávají určitý nadhled, odstup, ale přitom jsou velmi citliví. Zamýšlejí se nad smyslem života, kladou si spoustu otázek - proč právě oni, co bude dál, jak dalece se omezí a změní jejich život. Taková situace člověka prověří do hloubky nitra, změní se hierarchie hodnot. Začnou rozlišovat problémy. Na otázku, kde v sobě nachází tyto zvláštní vlastnosti, se opět vrací k myšlenkám, že existuje něco, co je člověku dáno. Rozhodně u sebe vidí vliv tatínka, který též měl hezký vztah k lidem. Dále to byly 2 babičky, od nichž převzala životní moudrosti, názory a postoje k životu. Stále na ně vzpomíná. Samozřejmě se člověk vylepšuje i věkem, je potřeba mít trpělivost, pochopení, podívat se na problém očima druhého. Co poznává v práci, to ji posiluje a pomáhá. Některé lidi zná už 10 let a obdivuje jejich statečnost. Kde všude působí (?) - na onkologickém oddělení v nemocnici - 2x týdně. Dále je to činnost v Rezonanci, kde je jak předsedkyní správní rady, tak i psycholog. Sídlo mají v Horově ulici, kde se ve čtvrtek věnuje pravidelnému programu - relaxace, meditace, povídání - ve skupinách i individuálních konzultacích. Rezonance má pobočku také v Lovosicích, kde jsou velmi aktivní ženy, je radost s nimi pracovat. Projekt je věnován hlavně psychické stránce, psychologické podpoře i pro rodinné příslušníky. Otevřeni jsou ale i jiným pacientům - např. s roztroušenou sklerózou, po operaci srdce, mozku, nebo s jinými problémy centrální nervové soustavy. Zvou mezi sebe různé odborníky. Během prodloužených víkendů se 2krát do roka věnují zájemcům, kteří potřebují různé rady i vysvětlení. Paní Květa prošla po svém vyléčení nesčetnými kurzy, navštívila různé semináře, hodně času věnovala vzdělávání, aby mohla nemocným pomoci. Chtěla vyzkoušet nejdříve na sobě, co může po psychologické stránce být užitečné pro ostatní. Dnes existuje nový obor psychoonkologie - na tyto semináře už několik let také jezdí a sama školí. Např. - pro Deníky Bohemia, pro Českou poštu a nyní pro Lázně Teplice v Č. Je zajímavé srovnávat práci se zdravými a nemocnými. Velmi těžkou zkouškou pro ni bylo onemocnění syna stejnou chorobou před necelými dvěma roky. Dokonce musela přerušit své působení v Teplicích, nemohla plně rozdávat pozitivní náladu. Vrátila se, až když vše zvládla. Opět skvěle se projevil manžel, při synově onemocnění jí pomáhal. Syn se znovu vrátil k práci, už zase létá. Všichni kritickou situaci zvládli, bylo to však těžké. Kde bere sílu? Co jí pomáhá? Je to hlavně rodina ale i to, co v životě získala. Člověk si na svět hodně přinese a záleží, co s tím udělá. Měl by mít v sobě hodně pokory, umět přijmout, co nedokáže změnit. I smrt patří jako přirozená součást k životu - stejně jako narození. Jsme tu krátkou dobu, s bolestí si musíme pomáhat. Závěrem paní doktorka vypravuje, jak nyní jí pomáhá příroda, která jí chyběla. S manželem objevila nedaleko Ústí kouzelné místo, kde se trvale usadili. Je tam překrásná vyhlídka do okolí. Oáza klidu. Oba se tam cítí spokojeně, zvykli si na venkov. Je to sice velká změna, ale pomáhá. Nikdy netušili, že je propojení s přírodou tak uspokojí. Zůstává jen problém s časem, ale to mají všichni. Příroda skutečně k získání pozitivní nálady pomáhá, může ji pak zas předávat dál.
Mgr. Marie Peterková
Velmi na mě zapůsobilo setkání s ženou, která život zasvětila pomáhání lidem dle svých schopností a možností, na základě prožitých zkušeností. Je to žena s neobyčejnými charismatickými vlastnostmi. PhDr. Květa Roubíčková se citlivě věnuje nejenom onkologickým pacientům, ale i dalším po vážném onemocnění. Stejně tak důležitá je i pomoc rodinám a blízkým - zejména se psychicky vyrovnat se situací v období příznaků nemoci a usnadnit tak první kroky při zahájení léčby. Není snadné zmírnit stres a v průběhu léčení pozitivně působit. Bere to doslova jako poslání, ke kterému je člověk předurčen osudem i prožitky. Narodila se 9. září 1944 v malé vesničce Vavřineč u Mělníka. Už v dětství měla potřebu pomáhat, ale tehdy k tomu byla jen jediná možnost - profese lékařská. Brzy si uvědomila, že je pro ni v tomto povolání vekou překážkou obava ze setkání se s krví. Silně však prožívala empatie k druhým, až by je mohla rozdávat. (Empatie je schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby.) O volbě povolání - tehdy po skončení 8. třídy - rozhodli rodiče. Zaměstnán byl jen otec, maminka se starala o svou nemocnou maminku a celou rodinu, a tak bylo rozhodnuto o studiu na Střední ekonomické škole v Ústí n. L. (dnes Obchodní akademie v Pařížské ulici). Jak sama vypravuje, byli tam vynikající učitelé - např. pan Holeka - právník, ale i další. Při studiu bydlela u své tety v osadě u Střekova. Maturovala v r. 1962. Pokračovat ve studiu na Vysoké škole ekonomické nebylo finančně možné. Krátce na to se provdala a r. 1965 se jí narodil syn Petr. Pracovala v různých technicko-hospodářských funkcích, ale stále ji to táhlo jinam. Začala při zaměstnání studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze - obor psychologie. Stále ji provázela myšlenka lidem pomáhat, a nebylo-li možno tělu, rozhodla se věnovat duši. Po rozchodu s manželem žila několik let sama. Syn odešel studovat na Vojenskou leteckou školu a nyní pracuje jako pilot u ČSA, žije s rodinu v Praze a všichni dohromady mají radost z vnoučka, kterému budou 4 roky. Život šel dál, v r. 1989 se paní Květa znovu provdala a jak sama říká, toto manželství je založeno na vzájemném respektování, oba mají předchozí zkušenosti, jsou k sobě tolerantní a i když se věnují časově náročným povinnostem, časová omezení si nevyčítají. Manžel podniká v ekonomické oblasti, to o jeho zaneprázdnění říká vše. Kritickým okamžikem byl pro oba r. 1990, kdy paní Květa onemocněla zhoubným nádorem a nastala situace, kdy potřebovala podporu rodiny i přátel ona. A tehdy byl manžel skvělý, bez jeho opory a ohromné pomoci syna i rodičů by se se složitou situací vyrovnat nemohla. Dochází k prověřování těch nejzákladnějších vztahů. Po té iniciovala založení občanského sdružení Rezonance (význam - ohlas, odezva - vzbuzení podobných citů nebo myšlenek v jiné osobě). Je to hlavní cesta pomoci. Je přesvědčena, že kdyby nemocí sama neprošla, nemohla by to takto dělat. Umí se vžít do myšlení lidí i do pocitů a problémů rodiny. Okolí pacientů je velmi důležité. Záleží na kvalitě vztahů, jak se projeví ve složité situaci. Je to dlouhá cesta pro všechny. Práce jí osobně dává hodně. Setkává se s lidmi, přijímá jejich příběhy. V běžném životě si stěžujeme na maličkosti a nepřipouštíme si starosti - na rozdíl od lidí vážně nemocných, kteří získávají určitý nadhled, odstup, ale přitom jsou velmi citliví. Zamýšlejí se nad smyslem života, kladou si spoustu otázek - proč právě oni, co bude dál, jak dalece se omezí a změní jejich život. Taková situace člověka prověří do hloubky nitra, změní se hierarchie hodnot. Začnou rozlišovat problémy. Na otázku, kde v sobě nachází tyto zvláštní vlastnosti, se opět vrací k myšlenkám, že existuje něco, co je člověku dáno. Rozhodně u sebe vidí vliv tatínka, který též měl hezký vztah k lidem. Dále to byly 2 babičky, od nichž převzala životní moudrosti, názory a postoje k životu. Stále na ně vzpomíná. Samozřejmě se člověk vylepšuje i věkem, je potřeba mít trpělivost, pochopení, podívat se na problém očima druhého. Co poznává v práci, to ji posiluje a pomáhá. Některé lidi zná už 10 let a obdivuje jejich statečnost. Kde všude působí (?) - na onkologickém oddělení v nemocnici - 2x týdně. Dále je to činnost v Rezonanci, kde je jak předsedkyní správní rady, tak i psycholog. Sídlo mají v Horově ulici, kde se ve čtvrtek věnuje pravidelnému programu - relaxace, meditace, povídání - ve skupinách i individuálních konzultacích. Rezonance má pobočku také v Lovosicích, kde jsou velmi aktivní ženy, je radost s nimi pracovat. Projekt je věnován hlavně psychické stránce, psychologické podpoře i pro rodinné příslušníky. Otevřeni jsou ale i jiným pacientům - např. s roztroušenou sklerózou, po operaci srdce, mozku, nebo s jinými problémy centrální nervové soustavy. Zvou mezi sebe různé odborníky. Během prodloužených víkendů se 2krát do roka věnují zájemcům, kteří potřebují různé rady i vysvětlení. Paní Květa prošla po svém vyléčení nesčetnými kurzy, navštívila různé semináře, hodně času věnovala vzdělávání, aby mohla nemocným pomoci. Chtěla vyzkoušet nejdříve na sobě, co může po psychologické stránce být užitečné pro ostatní. Dnes existuje nový obor psychoonkologie - na tyto semináře už několik let také jezdí a sama školí. Např. - pro Deníky Bohemia, pro Českou poštu a nyní pro Lázně Teplice v Č. Je zajímavé srovnávat práci se zdravými a nemocnými. Velmi těžkou zkouškou pro ni bylo onemocnění syna stejnou chorobou před necelými dvěma roky. Dokonce musela přerušit své působení v Teplicích, nemohla plně rozdávat pozitivní náladu. Vrátila se, až když vše zvládla. Opět skvěle se projevil manžel, při synově onemocnění jí pomáhal. Syn se znovu vrátil k práci, už zase létá. Všichni kritickou situaci zvládli, bylo to však těžké. Kde bere sílu? Co jí pomáhá? Je to hlavně rodina ale i to, co v životě získala. Člověk si na svět hodně přinese a záleží, co s tím udělá. Měl by mít v sobě hodně pokory, umět přijmout, co nedokáže změnit. I smrt patří jako přirozená součást k životu - stejně jako narození. Jsme tu krátkou dobu, s bolestí si musíme pomáhat. Závěrem paní doktorka vypravuje, jak nyní jí pomáhá příroda, která jí chyběla. S manželem objevila nedaleko Ústí kouzelné místo, kde se trvale usadili. Je tam překrásná vyhlídka do okolí. Oáza klidu. Oba se tam cítí spokojeně, zvykli si na venkov. Je to sice velká změna, ale pomáhá. Nikdy netušili, že je propojení s přírodou tak uspokojí. Zůstává jen problém s časem, ale to mají všichni. Příroda skutečně k získání pozitivní nálady pomáhá, může ji pak zas předávat dál.
Mgr. Marie Peterková
