12. 5. 99 - Sedlo Čiri (5.100 m n. m.) - Lukla (2.800 m n. m.)
- Probuzení do již klasické mlhy. Namísto plánovaného, údajně lehčího sedla Zartva La (4.900 m n. m.) znají naši nosiči parádní zkratku přes Čiri. Řečeno slovy klasika: ‘je sice delší, zato těžší’. O tom se velice brzy přesvědčíme na vlastní kůži. Navíc se mi po měsíci v Nepálu konečně podaří dostat sračku (určitě z těch sušenejch civilizovanejch polívek), a tak jen tiše stoupám mlhou ve sněhových stopách za ostatními a co chvíli za co nejbližším kamenem dělám technickou přestávku. Ráno jsem vůbec nějak blbnul, při představě posledního trekového dne a pohodového (2kilometrové převýšení) sestupu do Lukly jsem si nevím ani proč zabalil pohorky do baťohu a jdu ‘nalehko’ v teniskách. Čím více stoupáme, tím sněhu přibývá, což se teniskám vůbec nelíbí. Do toho začalo sněžit, abychom si jako ten ‘poslední’ den užili. Když vystoupáme až bezprostředně pod sedlo, chumelí krupicový sníh, který se neudrží na podkladu a sype se, kudy to jde, všude kolem nás formou niniaturních lavinek. Sedlo šerpy nazývané jako ‘vosí past’ tvoří ostrý véčkovitý zářez ve skalách, trochu mi připomíná Železnou bránu v Tatrách, alespoň pokud mi viditelnost na 50 metrů dovolí soudit. Když je sucho, teplo a sluníčko, není přechod asi žádný větší problém. Teď máme před sebou zasněžené plotny a soustavy komínků a koutů, kterými se sype sněhová krupice. Milan zase nasadil zarputilý výraz a stejně jako každý druhý den začne naříkat, že už nemůže. Jeho (i naší) výhodou (pro objektivnost) je, že jaksi podvědomě ví, že stejně všichni umřeme, a tak alespoň nedělá problémy a kam si ho člověk postaví, tam ho najde. A tak když se ukáže, že bude třeba vybudovat alespoň nějaké jištění a Milan nesmí (doslova) překážet, odložíme ho na půlmetrovou poličku - napravo šluchta, nalevo šluchta a Milan tam poslušně vydrží stát celé hodiny, než se všichni dostanou do lehčích partií. Na hlavu se mu sype sníh a jeho výraz člověka odevzdaného osudu je takřka dokonalý. Šerpové, kteří za normální situace obyčejně pomáhají, potřebují sami pomoc a když se pokouším zvednout jeden z jejich proutěných košů, ve kterém nesou naše věci a skoro se mi nepodaří s ním pohnout, ani se jim nedivím. Ono stát na zlehka zasněžené římse, pod sebou kolmé stěny mizící v mlze a na zádech 40 kilo v bambusové nůši a na nohou už notně zdevastované fasované tenisky - ‘tržnicovky’ není hobby ani pro šerpy. Máme jen asi 10 metrů lana, a to ještě nějakých 8 mm tloušťky, a tak Doutnák, Honza, já a šerpové postupně vždy zajistíme kousek cesty, tu nebezpečně vypadající polici mezi dvěma žlábky, tu kus sestupového komínu a až všichni přejdou a nějak se nám podaří přesunout i ty nehorázně těžký náklady nosičů, dojde řada i na zhrouceného Milana. Větší část naší skupiny a šerpů nakonec ve zdraví prostoupí všechny nebezpečné úseky a čeká na nás v bezpečném suťovisku pod stěnami. Nahoře zůstává náklad šerpů, my tři a duchem nepřítomný Milan. Všechno, včetně Milanovy mumlající fyzické schránky, nakonec sestoupí o kýžených 100 výškových metrů a připojíme se tak k ostatním. Žertovné historky v sestupu na sebe při tomto nečekaném dobrodružství na závěr nenechají dlouho čekat. Fríďa kupříkladu na něčí dobře míněnou radu hodí hůlku na dno komína, aby mu v dvojkovém sestupu nepřekážela. Sebere si ji o 200 metrů níž, když mu zmizí kdesi za hranou a spadne nám jako zázrakem zase skoro na cestu. Jednomu šerpovi zase povolí chatrné provázky držící po hromadě změť stanů, spacáků, karimatek a ešusů, kterou nese na zádech a celý náklad se zřítí do údolí. Naštěstí bez šerpy. Spacáky i karimatky prosviští kolem nás, pronásledovány očouzenými pánvemi a ztratí se v mlze. I ty ale skoro všechny najdeme v sestupu. Jsme pod sedlem - z druhé strany. Mokří, zasněžení - ale (až na sklíčeného Milana) v pohodě. Čeká nás únavný, několikahodinový sestup sutí a pak dál vysokohorským pralesem furt dolů - do Lukly. K pivu. Přičemž se pochod velehorskou džunglí nečekaně změní v nádherný zážitek. Po krátkém odpočinku a posilnění oblíbenými bonbóny šmajdáme v chumelenici obřím suťovým polem od sotva viditelného malého mužika k mužiku. Na hranici sněhu dáváme další nucený i když vítaný ‘Milanočekací’ odpočinek. Sedíme 10 minut a nic. Sedíme 20 minut a jen ticho a mlha vůkol. Po dobré půlhodince, kdy už jsme lehce obavoidní, se z mlhy začnou ozývat známé zvuky padajících lokrů v suti a klepání hůlek do žuly. Jdou Honza s Janou a Milanem. Sníme už opravdu poslední bonbóny a vydáváme se - v podstatě již každý na svoje triko - dolů do Lukly. I Milan tvrdí,že je už v pohodě a že dojde. Sice dle vlastních slov: ‘pomalu, hodně pomalu’, ale dojde. V zásadě snad už taky není kam zabloudit, lehce prošlápnutá pěšinka mizí kdesi pod námi a snad už nemůže vést jinam než do Lukly. I když tvrdit, že se tady při zdejších poměrech v mlze nedá zabloudit, je přinejmenším lehce nabubřelé. A do Lukly je to pořád tak kilometr a půl převýšení. Po nějakých vyšších rostlinách, než je zažloutlá tráva a lišejníky zatím není ani vidu. Sestupuji tupě za Doutnou a snažím se s jeho vražedným tempem držet krok. Už po chvíli se začnou v přeci jenom alespoň trošku před větrem chráněných žlabech objevovat první zakrslé túje, pomalu je střídají bonsajovité rododendrony. Hustě prší, přesto každým krokem cítíme, jak se otepluje. Mlha se postupně stává hustou teplou hmotou, která nás - stejně jako stále se zvyšující rostlinstvo - doslova obklopuje. Chvílemi prší až sprchovitým způsobem, a tak mohu opět do textu nenápadně vložit reklamu na Gore-tex. Nemít z něj hadry, jsme všichni po několikahodinovém deštném pochodu durch. Z mlhy se začínají vynořovat první trsy slabounkých bambusů a nádherné jehličnany porostlé obrovskými nánosy hustých zelených mechů, mnohdy pokrývají celý strom a ještě z něj v chomáčích visí. Rozkvetlé červené rododendrony už mají regulérní stromovitou výšku a obklopuje je spousta exotických, sytě zelených rostlin, bambusy tvoří neproniknutelné houštiny. Je teplo, určitě tak o 20 stupňů víc, než před pár hodinami v zasněženém sedle. Doutna mi dávno zmizel, poté co jsem pod průhlednou (i když pravdivou) záminkou, že musím nutně něco vyfotit, usedl na nejbližší kořen a dobrou čtvrthodinku odpočíval, abych znovu našel kdesi se potulující sílu, která mě už dávno opustila. Abychom si mohli dostatečně vychutnat opravdovou nádheru vysokohorské džungle, bůh hor se nad námi smiluje a přestává pršet. Ba co víc, vysvitne sluníčko. A teď je to teprve ta pravá krása. Uprostřed zeleného koberce obklopen pralesem, ze kterého se vypařují miliony hektolitrů právě napršené vody, stojím mezi kořeny rododendronů a nevím kterým směrem se kochat dřív. Zda se ohlédnout skrze clonu zeleně po zasněžených 5titisícových štítech, odkud jsme přišli a nebo nechat oko spočinout na nedozírných prostorách zarostlého veleúdolí, kam směřujeme. Ucho slyší skřehotavé (nám neznámé) zvuky ptáků, oko vidí fantastický svět barev a tvarů, lépe se s námi Himaláje snad ani rozloučit nemohly. Okénko hezkého počasí sice trvalo jen pár hodin, aby je následoval poněkud předčasný nástup monzunového období, jenž nás ještě na čas přibije v Lukle, ale rozhodně stálo za to. Po dnech putování pustou i když fascinující velehorskou krajinou ledu, sněhu a skal jsem uprostřed toho všeho zeleně barevného života jako u vytržení. Objevují se první domorodci, dřevorubci kácející nádherné stromovité rododendrony. Jak je zde hezkým zvykem, všichni se na mě usmívají, zdravíme se, někdy vzájemně prohodíme pár slov, kterým ani jeden z nás nerozumí a pokračujeme každý ve své práci. Oni v dřině v lese, já v zakončování pompézního výletu. Roztroušená šerpská stavení dávají tušit, že Lukla bude za nejbližším rohem. Při jednom otevřeném kochacím pohledu do údolí se v dálce (dle mého podlomeného fyzického fondu dosti značné) objevuje známý proužek dokopcovitého letiště obležený shlukem kamenných budov - Lukla. Zelenající se políčka, jaky, buvoly, pařící se lesy či vodopády ve skalním kaňonu už vnímám jen jako robot s jediným naprogramováním. Dojít do Lukly. S obličejem spáleným sluníčkem do strupů, s roztrhanými, propocenými, páchnoucími hadry a s botama - odérem ‘připomínají zesnulé batole’ (Jerome Klapka Jerome - Tři muži ve člunu) - a na těle všeobecně poničen jsem v Lukle. Nikoli však poničen na duchu. Naopak - tam se cítím kromobyčejně posílen. Šťastný, optimisticky naladěný a vyrovnaný mladý muž. Co mi po duševní stránce Himaláje daly, dá se na papír těžko přenést. Příroda, krajina, lidi a něco mystického navrch, to vše mě mimořádně obohatilo o něco neuchopitelného, nepopsatelného, krásného. V lodži Himalaya Paradise, odkud jsme před třemi týdny startovali, mě vítají Michal s Doutnákem a další šťastní navrátilci s bednou plechovkového Gambrinusu, jištěného zde pro čas návratu. To pivo sedne. Michale, Doutno, Honzo, Jano, Ivčo, Míro, Láďo, Ivo, Fríďo, Milane - všichni z první party a všichni z party, co s námi šla ‘jen’ pod Everest - v čele s Jirkou a Lídou, Vám všem díky za nádherné životní dobrodružství! Že jsme v Lukle, ale není konec všeho a neznamená, že si za hodinku dáme pívo a salám s cibulkou někde doma v hospůdce. Pořád nás od domova dělí skoro týden, asi tak 15.000 km vzdušnou čarou a spousta nových zážitků, příhod a nezbytného organizačního chaosu. Prozatím si tedy dávám alespoň pívo a jak-stejk v Lukle. Do jak-stejku jsme se s Doutnákem rozhodli, že půjdeme prsama a po pravdě řečeno, když přinesli kus polosyrové krvavé flákoty nevalného vzhledu i chuti, nikdo se k nám nepřidal. Večer se trošičku zmastíme Kukuri rumem. Po 12ti dnech spím na posteli, tentokrát jsem se vetřel k Mírovi a Ivče, abych furt nevopruzoval Honzu s Janou. Taky už jsou celý žhavý seštelovat si mačky. Spím tak, že by miminka mohly závidět. Milan se samou radostí ožral tak, že celou noc bloudí po lodži, aniž by našel svůj pokoj a svým nočním šramocením je tak trochu za lodžového ducha. Zítra je odpočinek (notně zasloužený), čištění stanů, rozdávání věcí zlatým šerpům a vůbec příprava k odletu. Počasí je maximálně hnusný, konstantně prší a jak se ukáže, pár dní nás z Himalájí ještě nepustí. Dan