Každý člověk je do jisté míry zasažen určitou dávkou ješitnosti a samolibosti. Vzhledem k tomu, že se za zástupce druhu homo sapiens sapiens pokládám, ačkoliv Darwinovy hrbolky na mých chlupatých uších (ale holím si je !!) napovídají v mé povaze i čemusi zvířecímu, tedy vzhledem k této skutečnosti jsem sám těmito vlastnostmi obohacen. To by ovšem bylo v naprostém pořádku, neboť například ješitnost je jedním z hlavních motorů civilizace, pokud si jedinec tyto vlastnosti přizná, může spolu s nimi prožít dlouhý a v podstatě i příjemný život. Něčím jiným ovšem je, je-li bytost vybavena intelektuálním rozpětím na úrovni časopisu Ohníček, a pokusí se řešit elementární rovnice kvantové fyziky.
   Tímto reaguji na článek Onanie a poezie od mladého kritika zvaného Jaro, jenž se do mne v minulém čísle NÚP 'opřel'. Vím, že mladý člověk, aby se prosadil jako kritik, nemá v současnosti mnoho šancí. Kritizovat politiku buď není módní, nebo je tak činěno z pozic levicových, kritizovat intelektuály, kteří jsou slavní a přeměnění v kultík mladých studentek, by bylo sexuální sebevraždou… nu a tak se nabízí někdo, kdo si o to v podstatě říká. A tím někým jsem já, velký manipulátor (to jsem si nevymyslel, to jsem skutečně zaslechl). Když jsem byl čerstvým absolventem střední školy, napsal jsem takovou malou kritiku na Ivana Martina Jirouse vulgo Magora. Poté, co jsem se o pár let později s oním člověkem setkal (na jednom jevišti při společném vystoupení Magora s nejmenovaným baletem VB), byl jsem rád, že jsem onen svůj mladický paskvil nedal nikomu ani přečíst a Ivanovi se za něj tímto dodatečně omlouvám. Jednalo se v něm o mém pohoršování se nad užíváním vulgarismů - inu… a jsme u samotného meritu věci. Původně jsem se ani bránit nechtěl, věc je napsána tak hloupě, že jsem pokládal za nedůstojna sebe se jakkoli ohrazovat, nicméně dopis mého přítele J. B. Šerého mne přivedl na myšlenku napsat pěknou úvahu. Šerý mi - mimo jiné - píše: '...Pak tam ještě nějaký intouš píše o tvých básních ve Fillovce. Je podepsán jménem "Jaro". Takhle se může podepsat jen čůrák, kterým intouš bezesporu je…' Každý člověk má nějakou zábavu, jednoho baví lov hmyzu, jiného lezení po skalách, nu a mne baví provokovat. Za tímto účelem jsem kdysi fungoval v jistém divadelním tělese, o němž ovšem nesmím mluvit. Také jsem napsal něco roztomilých veršíků, v nichž se - pravda - slušnými slovy šetří, ale to jen z toho důvodu, aby více vynikala. Sprostá slova zná každý. Jsou společenské kruhy, kde se používají i frekventovaněji než v mých verších a jejich ignorace je jen strkáním hlavy do písku před realitou - nalhávání si, že svět je lepší, než vypadá, což nás nakonec vede před okraj propasti. Tím, že budu ignorovat 'idiota ve mně' - což je styl, jemuž jsem svou tvorbu podřídil (protože mám i mnoho prostředků, v nichž se mi tuto vizi do určité míry daří i popírat) - nedosáhnu toho, aby se lidé měli lépe, nýbrž upadnu do falešných představ, které mi nikdy dohlédnout na dno studnice poznání nedovolí. Mladý člověk zvaný Jaro (z astronomického hlediska znám i léto, podzim a zimu) mne představuje jako bájného hRvN, netušíc, že právě svým článkem do ohně mé legendy přihodil polínko. Vzápětí se dopouští první chyby začínajícího kritika, líčí-li své vlastní pocity zhnušení a nepopisuje reakce i jiných přítomných, které - jak si (byť i byl-li jsem pod vlivem alkoholu) pamatuji - nebyly zas tak nepříznivé. Výhrada týkající se požívání alkoholu a cigaret během mé recitace je zcela irelevantní, neboť umělecká činnost není sportem a doping jest povolen. Tzv. 'zastřízliva' bych tyto své úlety nemohl v životě do lidí hustit, neboť jsem od přírody mladíkem stydlivým. Co se týče mého kouření v blízkosti rodinu očekávající paní kurátorky (zde Jaro volí familiérnějšího spojení …vyhuluje si metr od dítě očekávající kurátorky Husákové…), tázal jsem se jí třikrát, zda-li jí to vadí a paní kurátorka odvětila - že nikoliv. Jaro však oné vzácné ženě upírá právo na osobní volbu - má-li zůstat či naopak - čímž z ní v podprahovém efektu vytváří pouhou věc, určenou ku rození dětí. Jeho postoj je tím pádem značně sexistický, ba - řekl bych - v samotném závěru k ženám daleko více neohleduplný, než mé prosté rýmovánky o lásce z pohledu troglodyta. Autor - a omlouvá ho snad pouze mládí - pak označuje můj intelektuální experiment slovy: …posedlost zvrhlým úchyláctvím chápeme jako zkamenění na úrovni pubertálního uheráka, který je u vytržení nad pornočasopisem nalezeným v tatínkově skříni…, což jest věcí celkem lacinou, každopádně nevylučuji, že sám kritik si po dokončení této věty jistě samým štěstím třikrát přeručkoval Bartoše - netušíc, že realita je poněkud odlišná. V době mého dospívání nepatřily totiž pornočasopisy v našem státě k běžným artiklům a zájmy mého otce byly poněkud rozdílného charakteru, takže v inkriminované 'skříni' nalézal jsem spíše např. indexovou literaturu, knihy o fyzice či kvalitní historické studie. Naopak, autor zde zřejmě na mé individuum převádí svou osobní - bezesporu traumatizující - zkušenost se skříní svého otce, v níž patrně - pod odloženými stranickými průkazy předků - zmiňované časopisy nacházel sám. Nehodlám se pozastavovat nad snahou pokořit mne Bukowskim. Zkušenosti majitele čtyřpodlažního činžáku jsou přeci jen z jiného soudku, než postoje bezdomovce. Jeho knihy jsem přestal číst v době, kdy jsem zjistil, že o tom, co mohu zažít i sám, nemusím číst. Jaro se dále jen omezuje na bezduché žvásty, za nimiž lze - kromě ucpaného a scvrklého kritického střeva - popatřit i lačnost po senzaci na úrovni bulvární a snahu namastit si vlastní ego. Avšak ne vždy nad Goliášem vítězí David, je-li obr do oka zasažen nikoli kamenem, nýbrž kusem hnoje, mohl by se i nasrat (pokud ovšem nemá příslovečný nadhled). Co se týče mého rasismu - jedna poznámka o cikánech (zejména, je-li založena na skutečnosti) nedělá ještě z člověka rasistu. Stejně jako ona notoricky pověstná první vlaštovička nedělá Jaro. Potřeba zdůrazňovat detaily - jako že byl Luděk Marks podnapilý - je pak možná snahou vyrovnat se s faktem, že autor toho asi taky moc nevydrží. Nicméně, i sebeopilejší výroky zmíněného Markse jsou obsažnější, než plytké hovno rozmazané po papíře a tvářící se jako objektivní kritika. V básnických kruzích vzbudil onen canc takovou nechuť, že jsem na něj v konečném důsledku pocítil nutnost takto obsáhleji reagovat. Jaro mi sedl na lep a udělal parádní reklamu. Oproti četbám předchozím si od příště za předčítání své poezie účtuji totiž dvojnásobné honoráře a objednávky se jen hrnou (viz článek Onanie a poezie II v tomto čísle). Možná že jsem na morální úlohu umění programově rezignoval (o tom, že jí má mít, jsem se ostatně dozvěděl až od Jara, ale je to dáno snad tím, že nečtu marxistické kunsthistorické bludy), musím ovšem živit několik hladových krků a tudíž mi ani na nějaké intelektualizování nezbývá čas. Kouřím cigárko, usrkávám sklenku Jacka Danielse, dělníci mi opravují fasádu, sedím v našem - jak jsem někde slyšel - 'zamaštěném bytě' a hlavou mi letí nové verše. Na shledanou v září se těší Váš ostudný hrvn