26.
4. 99 Namche Bazar (3.500 m n. m.) - Tenbotche (4.000 m n. m.)
- Dibotche (3800 m n. m.) - Ale zpátky k chrámu. Z nádvoří,
kde se ve velikých miskách pálí marihuana a její libá vůně se
krásně šíří do okolí, vstupujeme do dřevěné, nádherně barevné
hlavní prostory, které vévodí obrovské, snad třímetrové sousoší.
Ve středu Budha, opět obklopen barevnými figurkami, patrně představujícími
různé démony, bohy a podobně. Škoda, že o buddhismu vím jen
to, že je to nejtolerantnější a nejklidnější víra na planetě
a víc nic moc. Celé sousoší je tak barevné, že skoro vypadá,
jako by ho na zakázku dělali výrobci našich příhraničních trpaslíků.
Na stěnách i sloupech modlitebny jsou mandaly - kruhy života
a spousty dalších výjevů, o kterých můžu opět jenom říct, že
nevím, co přesně znamenají. Celá prostora je chladná a nádherná.
Přicházejí mniši v karmínových rouchách. Všichni se usadí a
mumlají pro nás nesrozumitelná slova. A zase ty krávy Američanky.
Neustále přecházejí z místa na místo, jako by si nemohly jen
dřepnout na ty svoje tlustý prdele. Dost tím ruší, a to snad
ani ne ty mnichy, jako nás, ostatní turisty. Mniši magické mumlání
občas přeruší a (mírně falešně) zadují do trub a trubek, zabubnují
do bubínků, čímž vyloudí dosti kakofonickou směsici tónů. Po
půl hodině přichází malý chlapec, mnich - čekatel, také ve tmavě
červeném rouchu a rozlívá modlícím se čaj. Už je mi pěkná kosa
a taky bych si dal. Když ale člověk zavře oči a ponoří se do
monotónního mumlání, ocitne se někde jinde, v magickém, jiném
než reálném světě. Je to nádherný. Modlitba končí po hodině
a hlavní láma (dalajláma kláštera) ještě udílí požehnání. Každá
horolezecká expedice se tu prý pro požehnání zastaví. Venku
se mezitím shromáždilo snad padesátihlavé stádo jaků. Jejich
zvonky, zvířený prach a pravidelná odpolední podmračená obloha
nás provází na cestě rododendronovým lesem dolů z kopce do Dinbotche.
V lodži v Dinbotche je dost plno, protože jsou tu jen dva nebo
tři kamenné domy. Opět vyfásnu spolu s Jirkou a chmuřícím se
Mírou kuriózní místo na spaní, a to spižírnu za kuchyní. Takže
si rozložíme spacáky na palandy mezi vajíčka, mouku a konzervy.
Vedle nás, v kuchyni, jedí šerpové rukama dhalbath a všelijak
vypomáhají s kuchyňskou prací. Topí se dřevem a tudíž jsme lehce
vyuzeni a můžeme tak lépe do šerpského kolektivu zapadnout.
Šerpové (jako vedlejšák) nosí i vodu do kuchyně, asi aby nevyšli
ze cviku. Jdeme se umýt k ledovému potůčku nedaleko lodže. Všichni
domorodci z blízkého okolí se seběhnou a pobaveně nás pozorují.Ve
chvíli, kdy se tam přihrneme s ručníkama a kartáčkama na zuby,
svlíkneme se do trenýrek a začneme nořit nohy do studené vody,
mají druhé Vánoce. Při mytí prdelních partií rozruch vrcholí.
Šerpové se opět na vlastní oči přesvědčili, že všichni běloši
jsou blázni a spokojeně se rozcházejí ke svým ohýnkům v keřovitém
lese, kde většina z nich tráví noc pod širákem. Jsou neumytí
a zdraví. My jsme 'čistí' a kromě puchýřů i různých střevních
potíží (které se ovšem mě osobně netýkají) si už pomalu někteří
z nás zadělávají na pěkné chřipčičky, angíny a všemožné záněty.
Mimochodem, při odskočení si na malou potkám kousek od cesty
nádhernou srnku. Vypadá úplně stejně jako naše klasická česká
srna, ale zajisté je mnohem vzácnější. A je krásná. Večer se
stane neštěstí. Do naší lodže se nahrnou tlustoprdelní a vyzáblé
staropanenské Američanky (viz výše) a ihned ji pro svoje hlučné
a kromobyčejně trapné hry a zábavy zaberou. Sraly tam všechny.
Hlučnost, neomalenost a určitý druh hulvátství (i když asi necílený)
je vlastní bohužel téměř všem Američanům, co jsem stačil během
nepálského výletu poznat. Holt velkej národ bez minulosti, tak
jsou alespoň slyšet. Na mariáš a dolikvidaci skotských desinfekčních
prostředků jdeme raději do druhé lodže. Moudřejší ustoupí. V
noci musím na záchod a když se mi podaří prokličkovat přes kuchyň
- kde jsou na podlaze rozloženi spící šerpové - a šlápnout v
naprosté tmě jenom na dva z nich, nějak za mnou zapadne západka
u hlavních dveří. Najednou stojím v mrazu, pod tolik hvězdnatým
nebem, že jsem to v životě neviděl, jen tak v trenýrkách, temné
obrysy hor tajuplně šumí a já přemýšlím, jak se dostat zpátky
do tepla začouzené kuchyně. Naštěstí jeden šerpa, asi ten, co
jsem na něj šlápnul, uslyšel moje tiché lomcování zámkem a přišel
mi otevřít. Další důkaz toho, že bez šerpů se v Himalájích naprosto
neobejdete a je na ně spoleh. Ve všem. Dan
