Jedním
z nejpřirozenějších stavů lidské mysli je touha po vlastním
štěstí, v nejhorším případě alespoň po spokojenosti. Nutno však
dodat, že štěstí pro jedny, jde, až na drobné výjimky, ruku
v ruce s neštěstím, smutkem či dokonce žalem pro druhé. Štěstí
je tedy neobyčejně sobecká potřeba, jen málokdo se jej dokáže
vzdát ve prospěch někoho jiného, za cenu vlastního nevýslovného
utrpení.
Namátkou si vzpomínám na knihu bratří Strugackých
'Piknik u cesty', dílo geniální, dle mého osobního úsudku hodné
i Nobelovy ceny za literaturu, kdy v situaci, při níž se dostane
hlavnímu hrdinovi do rukou 'koule splněných přání', přeje si
tentýž 'štěstí pro všechny lidi na světě'. Skutečně krásné přání,
nádherné, nesobecké, humánní poselství, nad nímž by se mohl
nejeden troglodyt zamyslet, ale v podmínkách tohoto světa absolutně
nemožné. To bych musel přát štěstí i různým komoušům či fašounům,
lidskému ksindlu bin Ladinovského rozměru a dalším, jimž bych
přál spíše gilotinu, nebýt vlažným odpůrcem trestu smrti. Štěstí
totiž není zlatý jedinec obtížného hmyzu, jak se nám snaží nalhat
archaické filmy, ale momentální stav sebeuspokojení, nevylučující
ani určitou altruistickou formu. Většinou také nemívá delšího
trvání, nýbrž se jedná v podstatě o moment, snaha prodlužovat
jej je stejná, jako touha dosáhnout po sobě dvojitého orgasmu
(u mužů, i když někdy se to i povede!!). Přesto se však každý,
jak mu velí vlastní přirozenost, za vidinou štěstí žene, nevšímaje
si, že do toho pravého právě kope. Občas se i stane, že lidé
nešťastní se spolu stávají spokojenými, uvrhujíc tak do tenat
smutku právě ty, kdož jejich tíseň způsobili.
Jednotlivé formy štěstí se mění s narůstajícím
věkem, ale to už jsem načal v minulém HO. V mládí to bývá zadostiučinění
nad tím, že nás učitel nevyvolal, když jsme nic nevěděli, později
je to pak nadšení z první dobyté holky, i když zde se deziluze
dostaví většinou velmi rychle. S postupem času to může být například
probuzení se na anesteziologicko-resuscitačním oddělení po naštěstí
nezdařené demonstrační sebevraždě, dále pak první svatba (jak
si jenom mohla ta Bohyně vzít mne, takového obyčejného bezvýznamného
člověka!!!), první rozvod (konečně jsem se té krávy zbavil!!!!),
první dobré zaměstnání v životě, atd. Sláva či vysoké příjmy
(o tom druhém vím jen z doslechu, svých pět minut slávy jsem
si už vybral na dvacet životů dopředu) rovněž mohou být zdrojem
nebývalého pocitu štěstěny. Dokonce i horečná aktivita po letech
nečinnosti může člověka poměrně uspokojit. Velmi svérázný názor
na dokonalé štěstí mají Svědkové Jehovovi. V jejich představě
totiž nehraje roli zásadní postulát svobody, tedy, že má svoboda
končí tam, kde začíná tvoje a naopak. Nedávno mi totiž ukazovali
obrázek (zřejmě to byli nováčci, staří, větry ošlehaní kameloti
Strážné věže při spatření mé osoby štítivě odvracejí zrak),
jak v úplné harmonii sedí vedle sebe králík (nebo zajíc), lev,
pták (cizokrajný - ale nejsem ornitolog, takže pro mne byl neznámého
druhu), krokodýl, ženská, dítě, chlap, zmije, černoch (možná
afroameričan), asiatka, starší vousatej chlápek (asi Jehova),
hroch, hyena, krtek a žížala. Navrhl jsem pohotově, že pojedeme
do Ústí do ZOO, já jim tam ona zvířata a lidi naženu do jedné
klece a uvidíme, jak to bude fungovat. Řekli mi jen 'tak to
teda ne', že prý to bude možné až po Armagedonu. To je mi nádherná
představa o štěstí, nechat vyvraždit 99% lidstva jenom proto,
aby se mohla dít takováto schizofrenní posezení! Zkrátka a dobře,
dosáhnout štěstí není možné pro všechny, jen pro určitý maximální
počet lidí, neboť jinak by ustal pokrok ve prospěch jakéhosi
uslazeného a upatlaného mumraje. Přesto jej však nepokrytecky
přeji těm lidem, jež jsem přímo či nepřímo zasáhl jedním svým
celkem nedávným skutkem o němž se nehodlám rozepisovat. Na shledanou
v červnu se těší… hRvN
