Další významnou ženou, která žije v našem městě, je ing. Viera Siladiová, jejíž životní příběh by vydal na rozsáhlý román. Je vlastně historií generace, která byla v celé šíři hluboce zasažena válkou, prožívala nezměrné útrapy a statečně je i překonávala. Rozhodně to nebylo snadné, Viera se však nikdy nevzdala. Pokusím se přiblížit její osud. Narodila se 24. 3. 1922 v Rimavské Seči v okr. Rimavská Sobota. Otec, MUDr. Arnošt Seidner, byl výborným lékařem. Během 1. sv. války se ocitl v zajateckém táboře ve východní Sibiři, kde pracoval jako vrchní chirurg. Seznámil se tu s budoucí ženou původem z bohaté a vzdělané ruské rodiny, Olgou Isajevnou Podgur (Podhorskou). Měla ukončené 4 semestry medicíny, vzali se a Olga muže následovala do jeho vlasti. Vraceli se lodí z Vladivostoku přes Suez do Terstu a dále do Československa. Usadili se v jižním Slovensku, kde Vieřin otec působil jako lékař. Maminka se věnovala rodině a otec dceru učil jazykům: němčině, francouzštině, ruštině či maďarštině. Rodným ji ale byla čeština. Vyrůstala jako jedináček a po vzoru otce toužila studovat medicínu. Odmaturovala v r. 1941, byla však válka a pokračovat na vysoké škole nebylo možné. Vážným handicapem byl i židovský původ. Vyučila se tedy tkadlenou. Jako bývalý čsl. důstojník byl otec ještě s dalšími lékaři r. 1944 zatčen a celá skupina asi 200 lékařů měla být deportována na práci do Německa. Reálný osud byl ovšem jiný a neobyčejně krutý. Po donucení vykopat si společný hrob byli hromadně popraveni. K odkrytí došlo až v r.1949, čímž se pozůstalí o tragédii, k níž došlo na pomezí dnešního Maďarska a Rakouska, vlastně oficiálně dozvěděli. Po exhumaci byly oběti odvezeny do Budapešti a pohřbeny na hřbitově padlých hrdinů. Vraťme se ale do r. 1944. Viera i matka byly rovněž zatčeny a nahnány do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Matku Viera zachránila odvážným jednáním, za pomoci spoluvězeňkyň ji takřka zázrakem protlačily okénkem vagónu odjíždějícího k likvidaci. Následovaly pobyty v dalších koncentrácích, Ravensbrück, Buchenwald aj. Před koncem války pracovaly v jedné z továren firmy Siemens - Kablo, odkud je v dubnu 1945 evakuovali. Na 400 žen se v doprovodu esesáků pěšky ubíralo na východ. Během cesty se malé skupině, kde byla i Viera, podařilo utéci a díky francouzským vojákům se dostaly do Wiesau, ležícího asi 40 km od Chebu, ve kterém je pak konec války zastihl. Viera díky jazykovým znalostem pracovala v kanceláři chebského velitelství a stále pečovala o matku. V červnu 1945 se obě vydaly do Prahy, následovala cesta do Bratislavy a na jižní Slovensko. Nenašly však nic, vše bylo ztraceno. Posléze se rozhodla nastoupit na techniku a obě se přestěhovaly do Čech. Finančně i jinak to bylo těžké, Viera ale studovala s vyznamenáním, a tudíž získala prospěchové stipendium. V Praze se také opětovně setkala s budoucím manželem, znali se už dříve, pocházel z Rimavské Soboty. Ani on neměl život jednoduchý. Po dokončení studií odešel do ústeckého Výzkumného ústavu anorganické chemie, kde si dokončil doktorát přírodních věd. Viera promovala v r.1949 a jako inženýrka chemie začala pracovat ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Od té doby tu rodina žila trvale. Později učila na Střední průmyslové škole chemické a narodily se jim 2 dcery: Juliana a Naděžda. Kromě rodiny a povolání se ale úspěšně věnovala i veřejné činnosti a průběžně získávala nejrůznější ocenění - byl jí přiznán statut bojovníka za osvobození, aktivně se účastnila mírového hnutí, je členkou ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu). Z mnohých zmiňme např.: 4. 5. 2005 obdržela pamětní odznak k 60. výročí ukončení 2. svět. války, v r. 2007 ji byla k životnímu jubileu udělena pamětní medaile ČSBS za dlouholetou a záslužnou práci pro Svaz bojovníků za svobodu ‘Za vlast a za svobodu 1914 - 18, 1939 - 45’… Odvahu a nezdolný charakter projevila mnohokrát. I tehdy, když jí náhle po vážném onemocnění v 45ti umírá manžel a zůstává se 2 dcerami sama. Obě dívky úspěšně absolvovaly vysoké školy, z čehož měla pochopitelně nemalou radost. Musela se ale ještě vyrovnat s jednou velkou bolestí, smrtí starší dcery Juliany, u níž se objevil mozkový nádor, nepomohla ani operace. Není možné postihnout všechny osudové chvíle nesmírně statečné ženy. Nic nevzdala a stále si udržuje úroveň. Na rodiče vzpomíná s úctou, po hmotných statcích rozhodně netouží a snaží se udržet si věku odpovídající přijatelný zdravotní stav. Potěšení ji způsobují vnoučata i nejbližší. Vyzařuje z ní energie a vnitřní síla. Po všem co prožila, je to obdivuhodné.
Mgr. Marie Peterková
Další významnou ženou, která žije v našem městě, je ing. Viera Siladiová, jejíž životní příběh by vydal na rozsáhlý román. Je vlastně historií generace, která byla v celé šíři hluboce zasažena válkou, prožívala nezměrné útrapy a statečně je i překonávala. Rozhodně to nebylo snadné, Viera se však nikdy nevzdala. Pokusím se přiblížit její osud. Narodila se 24. 3. 1922 v Rimavské Seči v okr. Rimavská Sobota. Otec, MUDr. Arnošt Seidner, byl výborným lékařem. Během 1. sv. války se ocitl v zajateckém táboře ve východní Sibiři, kde pracoval jako vrchní chirurg. Seznámil se tu s budoucí ženou původem z bohaté a vzdělané ruské rodiny, Olgou Isajevnou Podgur (Podhorskou). Měla ukončené 4 semestry medicíny, vzali se a Olga muže následovala do jeho vlasti. Vraceli se lodí z Vladivostoku přes Suez do Terstu a dále do Československa. Usadili se v jižním Slovensku, kde Vieřin otec působil jako lékař. Maminka se věnovala rodině a otec dceru učil jazykům: němčině, francouzštině, ruštině či maďarštině. Rodným ji ale byla čeština. Vyrůstala jako jedináček a po vzoru otce toužila studovat medicínu. Odmaturovala v r. 1941, byla však válka a pokračovat na vysoké škole nebylo možné. Vážným handicapem byl i židovský původ. Vyučila se tedy tkadlenou. Jako bývalý čsl. důstojník byl otec ještě s dalšími lékaři r. 1944 zatčen a celá skupina asi 200 lékařů měla být deportována na práci do Německa. Reálný osud byl ovšem jiný a neobyčejně krutý. Po donucení vykopat si společný hrob byli hromadně popraveni. K odkrytí došlo až v r.1949, čímž se pozůstalí o tragédii, k níž došlo na pomezí dnešního Maďarska a Rakouska, vlastně oficiálně dozvěděli. Po exhumaci byly oběti odvezeny do Budapešti a pohřbeny na hřbitově padlých hrdinů. Vraťme se ale do r. 1944. Viera i matka byly rovněž zatčeny a nahnány do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Matku Viera zachránila odvážným jednáním, za pomoci spoluvězeňkyň ji takřka zázrakem protlačily okénkem vagónu odjíždějícího k likvidaci. Následovaly pobyty v dalších koncentrácích, Ravensbrück, Buchenwald aj. Před koncem války pracovaly v jedné z továren firmy Siemens - Kablo, odkud je v dubnu 1945 evakuovali. Na 400 žen se v doprovodu esesáků pěšky ubíralo na východ. Během cesty se malé skupině, kde byla i Viera, podařilo utéci a díky francouzským vojákům se dostaly do Wiesau, ležícího asi 40 km od Chebu, ve kterém je pak konec války zastihl. Viera díky jazykovým znalostem pracovala v kanceláři chebského velitelství a stále pečovala o matku. V červnu 1945 se obě vydaly do Prahy, následovala cesta do Bratislavy a na jižní Slovensko. Nenašly však nic, vše bylo ztraceno. Posléze se rozhodla nastoupit na techniku a obě se přestěhovaly do Čech. Finančně i jinak to bylo těžké, Viera ale studovala s vyznamenáním, a tudíž získala prospěchové stipendium. V Praze se také opětovně setkala s budoucím manželem, znali se už dříve, pocházel z Rimavské Soboty. Ani on neměl život jednoduchý. Po dokončení studií odešel do ústeckého Výzkumného ústavu anorganické chemie, kde si dokončil doktorát přírodních věd. Viera promovala v r.1949 a jako inženýrka chemie začala pracovat ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Od té doby tu rodina žila trvale. Později učila na Střední průmyslové škole chemické a narodily se jim 2 dcery: Juliana a Naděžda. Kromě rodiny a povolání se ale úspěšně věnovala i veřejné činnosti a průběžně získávala nejrůznější ocenění - byl jí přiznán statut bojovníka za osvobození, aktivně se účastnila mírového hnutí, je členkou ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu). Z mnohých zmiňme např.: 4. 5. 2005 obdržela pamětní odznak k 60. výročí ukončení 2. svět. války, v r. 2007 ji byla k životnímu jubileu udělena pamětní medaile ČSBS za dlouholetou a záslužnou práci pro Svaz bojovníků za svobodu ‘Za vlast a za svobodu 1914 - 18, 1939 - 45’… Odvahu a nezdolný charakter projevila mnohokrát. I tehdy, když jí náhle po vážném onemocnění v 45ti umírá manžel a zůstává se 2 dcerami sama. Obě dívky úspěšně absolvovaly vysoké školy, z čehož měla pochopitelně nemalou radost. Musela se ale ještě vyrovnat s jednou velkou bolestí, smrtí starší dcery Juliany, u níž se objevil mozkový nádor, nepomohla ani operace. Není možné postihnout všechny osudové chvíle nesmírně statečné ženy. Nic nevzdala a stále si udržuje úroveň. Na rodiče vzpomíná s úctou, po hmotných statcích rozhodně netouží a snaží se udržet si věku odpovídající přijatelný zdravotní stav. Potěšení ji způsobují vnoučata i nejbližší. Vyzařuje z ní energie a vnitřní síla. Po všem co prožila, je to obdivuhodné.
