Nadchází r. 2008 a v našem vyprávění začneme také nově - v několika příbězích přiblížíme osudy a působení úspěšných žen v našem městě. Nebylo to vždy snadné, ale svůj tzv. ‘boj’ nevzdaly a uvidíte sami, že dosáhly úspěchů, které zasluhují obdiv, i když ony samy by o sobě nejraděj nemluvily. Jako první představím paní Elišku Bartošovou. Je ženou neobyčejně statečnou. Se svým mužem, Jiřím Bartošem (*1955), tiskařem, postupně v nízkém přízemním domě v ulici U Chemičky vybudovali malou, ale kvalitní tiskárnu (www.tiskslon.cz), která zvládá vše - od vizitek až po knihy. To se ovšem teprve psal r. 1991. Vstřícným profesionálním přístupem k zákazníkům si získali velice dobrou pověst. Firemní značkou se stal Slon a podnik si pod vedením Jiřího vedl velice dobře. Měl mnoho plánů, ale jeho nenadálý skon r. 2001 výborně nastartovanou budoucnost přerušil. Odešla v něm vskutku znamenitá ústecká individualita. Náhlá smrt dolehla na rodinu, přátele i kolegy. Před Eliškou tak vyvstalo těžké rozhodnutí: Zda pokračovat, nebo hledat uplatnění jinde. Celou dobu podnikání stála na straně manžela, vše dělali spolu. Nad jeho ztrátou pociťovala nesmírnou bolest. Uvědomovala si jeho výjimečnost a provázelo ji mužovo přání, aby se firmy nevzdávala. Jedním z důvodů byla právě práce, která pomáhala, a stále i pomáhá, na ztrátu milovaného zapomenout. Dalším pak odpovědnost vůči lidem, kteří tu pracují. A není jich málo! Ví, co od nich může očekávat. Spoustu věcí se musela naučit a nebylo to jednoduché. Nicméně zákazníci jim zůstali věrní. Od samého počátku spolupracují se Severočeským klubem spisovatelů, pravidelně tisknou pro jeho členy. Jiří byl proslulý smyslem pro humor a lehce navazoval vztahy. Při práci poznávali spoustu zajímavých osobností, jednou z nich byl např. Miroslav Houra. Významnou Eliščinou oporou je rodina. Své 2 děti vychovala, jak nejlépe uměla. Dcera Barbora (*1973) má časově náročné zaměstnání, a tak jí další velkou radostí jsou vnoučata: Matěj (*1993) a Petr (*1999). Oba se věnují sportu. Na řadu věcí reagují citlivě. Vždy si pro ně najde čas. Syn Ondřej (*1979) nastoupil rovněž do tiskárny, kde je důležitou posilou. Nedávno se oženil, a tak má v podniku pevné a perspektivní zajištění budoucnosti. Eliška je mezi spolupracovníky spokojená a myslí na ně. I když by si chtěla někdy odpočinout, na druhou stranu by ji nebavilo sedět nečinně doma. Ráda cestuje. Pochází sice z Rakovníka a vzpomíná na úchvatné křivoklátské lesy, kde je nevýslovně hezky (občas tam zajede k bratrovi), ale na Ústí, kde žije od r. 1970, si již zvykla a líbí se jí tu. Ve vyprávění se opět vrací k práci. Nastala doba kalendářů a z toho vyplývají slušné zakázky, rozhodně se všichni snaží nezklamat a vždy odevzdávat dílo co nejlepší. O Vánocích si všichni trochu vydechnou a užijí rodinné pohody. Eliška ovšem již teď myslí na objednávky lednové, smysl pro povinnost se v ní nezapře, své povolání má vskutku ráda. Co přát závěrem? Ať jí i všem kolem ní životní vitalita hodně dlouho vydrží a v novém se roce jim daří.
Mgr. Marie Peterková
Nadchází r. 2008 a v našem vyprávění začneme také nově - v několika příbězích přiblížíme osudy a působení úspěšných žen v našem městě. Nebylo to vždy snadné, ale svůj tzv. ‘boj’ nevzdaly a uvidíte sami, že dosáhly úspěchů, které zasluhují obdiv, i když ony samy by o sobě nejraděj nemluvily. Jako první představím paní Elišku Bartošovou. Je ženou neobyčejně statečnou. Se svým mužem, Jiřím Bartošem (*1955), tiskařem, postupně v nízkém přízemním domě v ulici U Chemičky vybudovali malou, ale kvalitní tiskárnu (www.tiskslon.cz), která zvládá vše - od vizitek až po knihy. To se ovšem teprve psal r. 1991. Vstřícným profesionálním přístupem k zákazníkům si získali velice dobrou pověst. Firemní značkou se stal Slon a podnik si pod vedením Jiřího vedl velice dobře. Měl mnoho plánů, ale jeho nenadálý skon r. 2001 výborně nastartovanou budoucnost přerušil. Odešla v něm vskutku znamenitá ústecká individualita. Náhlá smrt dolehla na rodinu, přátele i kolegy. Před Eliškou tak vyvstalo těžké rozhodnutí: Zda pokračovat, nebo hledat uplatnění jinde. Celou dobu podnikání stála na straně manžela, vše dělali spolu. Nad jeho ztrátou pociťovala nesmírnou bolest. Uvědomovala si jeho výjimečnost a provázelo ji mužovo přání, aby se firmy nevzdávala. Jedním z důvodů byla právě práce, která pomáhala, a stále i pomáhá, na ztrátu milovaného zapomenout. Dalším pak odpovědnost vůči lidem, kteří tu pracují. A není jich málo! Ví, co od nich může očekávat. Spoustu věcí se musela naučit a nebylo to jednoduché. Nicméně zákazníci jim zůstali věrní. Od samého počátku spolupracují se Severočeským klubem spisovatelů, pravidelně tisknou pro jeho členy. Jiří byl proslulý smyslem pro humor a lehce navazoval vztahy. Při práci poznávali spoustu zajímavých osobností, jednou z nich byl např. Miroslav Houra. Významnou Eliščinou oporou je rodina. Své 2 děti vychovala, jak nejlépe uměla. Dcera Barbora (*1973) má časově náročné zaměstnání, a tak jí další velkou radostí jsou vnoučata: Matěj (*1993) a Petr (*1999). Oba se věnují sportu. Na řadu věcí reagují citlivě. Vždy si pro ně najde čas. Syn Ondřej (*1979) nastoupil rovněž do tiskárny, kde je důležitou posilou. Nedávno se oženil, a tak má v podniku pevné a perspektivní zajištění budoucnosti. Eliška je mezi spolupracovníky spokojená a myslí na ně. I když by si chtěla někdy odpočinout, na druhou stranu by ji nebavilo sedět nečinně doma. Ráda cestuje. Pochází sice 
z Rakovníka a vzpomíná na úchvatné křivoklátské lesy, kde je nevýslovně hezky (občas tam zajede k bratrovi), ale na Ústí, kde žije od r. 1970, si již zvykla a líbí se jí tu. Ve vyprávění se opět vrací k práci. Nastala doba kalendářů a z toho vyplývají slušné zakázky, rozhodně se všichni snaží nezklamat a vždy odevzdávat dílo co nejlepší. O Vánocích si všichni trochu vydechnou a užijí rodinné pohody. Eliška ovšem již teď myslí na objednávky lednové, smysl pro povinnost se v ní nezapře, své povolání má vskutku ráda. Co přát závěrem? Ať jí i všem kolem ní životní vitalita hodně dlouho vydrží a v novém se roce jim daří. 
