u ZAHÁJENÍ ARCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU U KINA HRANIČÁŘ - V pondělí 3. 12. 07 započalo Muzeum města Ústí n. L. (www.muzeumusti.cz) ve spolupráci s TerraVerita, s. r. o. (www.terraverita.cz) archeologický výzkum v prostoru vymezeném ulicemi Masarykova, Moskevská, Sady B. Smetany a uličním blokem s kinem Hraničář. Na pozemku má vyrůst polyfunkční komplex CPI City Center (www.cpi.cz/citycenters), jehož investorem je Czech Property Investments, a. s. (www.cpi.cz). Stavba zabírá poměrně rozsáhlou plochu o výměře celkem 6.500 m 2 a archeologové se proto rozhodli položit v ní nejprve 3 zjišťovací sondy, které pozemek protnou západovýchodním směrem. Cílem je zjistit rozsah zachovaných archeologických terénů a míru jejich narušení novodobými aktivitami, především demolicí domů v 80. letech minulého stol. Realizace je plánována na prosinec 07 a začátek ledna 08. Na základě výsledků sond bude rozhodnuto o velikosti a náročnosti plošného archeologického výzkumu. K němu by mělo dojít během r. 2008. Vedoucí výzkumu byla určena Mgr. Eliška Mezenská (mezenska@muzeumusti.cz), archeoložka Muzea města Ústí n. L. Václav Houfek (houfek@muzeumusti.cz) - kurátor sbírek umění a grafiky
u GG, HAUSER, HEJÁTKO, ŘEZNÍČEK, ŠANTRŮČEK, ŠEDIVÝ - Smradi, kterým všechno vadí! (nakl. Tarantino a Čert) - Nekomerční kniha nekomerčních autorů zaštítěná nekomerčním (nebo, chcete-li, undergroundovým) nakladatelstvím. Navíc autorů majících většinou nějaký vztah k rockové hudbě. Dostatečný důvod zařazení téhle recenze na stránky Rockshocku, nemyslíte? Publikaci otevírají příspěvky básnířky skrývající se pod iniciálami GG. Zvolit zrovna její ‘řemeslně’ naprosto průměrné výplody(a obsahově je to ještě horší, neboť většinou se jedná o, s prominutím, příšerné bláboly o lásce) coby pomyslný rozjezd knihy opravdu nebyl šťastný nápad. Leckoho by to totiž od dalšího čtení mohlo odradit, což by však byla škoda! Samir Hauser, dlouholetý zpěvákelektronických průkopníků Vanessa, nyní předák vlastního projektu Bruno Ferrari, nabízí čtenáři v podstatě útržky vlastního životopisu, samozřejmě s patřičným literárním přibarvením. Jeho syrové vyprávění plné drsného, ba občas ultračerného humoru má neuvěřitelný šmrnc: doufám, že Samir, díky své samorostlosti osobnost vskutku nepřehlédnutelná a nezaměnitelná, se aspoň občas bude k tomuto druhu seberealizace vracet! Co trošku zamrzí, jsou občasné hrubky. Nakladatel David Skořepa sice v předmluvě upozorňuje, že ‘kniha je samozřejmě bez cenzury’, ale to je alibismus - jazyková korektura je přece něco úplně jiného než cenzura! ‘Bonusové’ interview se Samirem je bohužel po novinářské stránce značně amatérské, nicméně obsahuje některé zajímavé informace, především ještě z dob Vanessy, které jsem ani já neznal, a to jsem celou dráhu těchto provokatérů a revolucionářů v jednom poměrně pečlivě sledoval. Redaktor časopisu TetováníPavel J. Hejátko (obrovský znalec a propagátor ‘kérek’, o čemž svědčí jeho vlastní tělo) zjevně ve volném čase koketuje s tím, co osobně považuji za opravdovou ‘vědu věd’ - totiž s filozofií. Ale jeho vlastní výtvory příliš vědecky nepůsobí, neboť se jedná o trochu naivní pseudofilozofické mikroeseje na téma zlo, dobro, zrada atd. Nepřinášejí dvakrát objevné myšlenky, nicméně na druhou stranu, pro laika v tomto oboru jsou napsané vcelku zajímavé a srozumitelně, takže mohou někoho přimět k dalšímu, již poněkud hlubšímu studiu. Průšvihem jsou Hejátkovy obrovské problémy s interpunkcí a češtinou vůbec - achich ouvej, náš mateřský jazyk tu občas přímo křičí hrůzou a bolestí, kterak je bezcitně znásilňován... Poněkud pokažený dojem vzápětí napravuje ‘hudební kritik a pisálek’ Radim Řezníček ukázkami svých básniček. Jeho verše jsou nápadité, opět - stejně jako Hauserovo psaní - velice syrové a přitom vtipné (což se týká i občasných vysvětlujících poznámek autora). S jedinou výjimkou zcela postrádají rým, ale proč ne? Volná poezie je taky poezie... A nádavkem připojená Řezníčkova naturalistická povídka Ďábelské hrátky s Ollie a Ellie je také veliká jízda (vpravdě ďábelská)! Svérázný poeta je i zpěvák a baskytarista legendárních punkerů Šanov 1 Radovan Šantrůček. Pro potřeby knihy poskytl 9 svých novějších písňových textů (Mlhohry ovšem nebyly nikdy zhudebněny), které možná překvapivě nejsou tak nasrané jako ty starší, tedy až na skladbu Buran: ‘Já chtěl bych bejt vrahem malých dětí / Slyšíte mě dobře vy zasraný zmrdi! / Já chtěl bych bejt vrahem vašich mozků / A nechci bejt smradem co vám de z huby! / Nechcete slyšet my budem vás mlátit / Nechcete vidět my budem vás bít / Nechcete vraždit my dáme vám tyče / Nechcete lásku - výbornej vtip...’ Samozřejmě, že nový Seifert nebo Kainar ze Šantrůčka nebude, ale jistý půvab jeho veršování nelze upřít, což platí vlastně už 20 let. Dva připojené rozhovory (z l. 2004 a 2007) rozhodně také stojí za přečtení, už jen pro nekompromisnost a v pravém smyslu slova kontroverznost, s jakou Šantrůček (osobnost, k níž neodmyslitelně patří i poněkud zbytnělé ego) prezentuje svoje názory. Např. na předrevoluční český punk, který byl podle jeho slov jeden obrovský podvod, neboť scéna byla skrznaskrz prolezlá muzikanty-práskači. A nebojí se konkrétně jmenovat, přičemž ne u všech jím zmíněných, dodnes uznávaných lidí je jejich spoluprací s StB poskvrněná minulost známa... Finále patří dalšímu punkrockovému hudebníku - zpěvákovi pražských Nežfaleš Radkovi Šedivému. Přispěl zábavnými ‘zápisky’ z jednoho koncertu své mateřské kapely, velice čtivě sepsanou povídkou Každému co si zaslouží s nelítostným černěhumorným vyústěním a několika texty pro Nežfaleš, jež na zdejší punkové poměry slují nadprůměrnou kvalitou. Konec dobrý, všechno dobré? Ale jo (byť s jistými výše zmíněnými výhradami). Petr Korál (petr.koral@seznam.cz)
u VYNÁLEZCE NOVOROČENKY JE Z VELKÉHO BŘEZNA - Blíží se nový rok a s ním doba, kdy řada z nás bude rozesílat příbuzným a známým novoročenky. Asi málokoho napadlo, že za jejich vynálezem stojí český šlechtic, který část života prožil na zámku ve Velkém Březně. Naší vlasti bylo odnepaměti zvykem přijímat na Nový rok osobní blahopřání. Nejčastěji se navštěvovali příbuzní, přátelé a známí. Český národ nevědomky oživil jeden se starobylých starořímských obyčejů, dle něhož lidé vzdávali hold dobrodincům a sobě rovní zase využívali společné chvíle k výměně novinek. Pro neustále zvyšující počet gratulantů se však stávala situace pro příjemce blahopřání často obtížnou. Vzdělaný a energický hrabě Karel Chotek (* 23. 7. 1783 Praha - † 28. 12. 1868 Veltrusy), který kariéru začal ve státní službě v r. 1802, též působil jako gubernátor v Terstu a Tyrolsku, později jako dvorní kancléř a předseda studijní dvorské komise ve Vídni, se stal v říjnu 1826 nejvyšším purkrabím v Čechách. V úřadě projevil mimořádnou iniciativu v úsilí o hospodářský rozvoj země. Díky němu byly pravidelně pořádány hospodářské výstavy, široce se rozvinula výstavba silnic a pod jeho patronací byla i založena Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V l. 1842 - 45 dal postavit ve Velkém Březně zámek, kde trávil většinu času, a k veřejné činnosti se už nevrátil. Právě tento český šlechtic začal poprvé v r. 1827 rozesílat blahopřejné lístky. Říkalo se jim omluvenky a zdobil je obrázek. Zasloužil se tak nejen o hospodářský rozkvět českých zemí, ale i o první českou, i když německy psanou novoročenku. V Čechách novoroční tisky zdobila nejčastěji ocelorytina navržená prvním ředitelem pražské umělecké akademie, profesorem Josefem Berglerem (* 1. 5. 1753 - † 25. 6. 1829). Výtěžek z prodeje býval věnován dobročinným ústavům pečujícím o sirotky, chudé a nemocné. Nejoblíbenější byly obrázky bohyně Fortuny zdobené nápisem Pour féliciter - Pro štěstí. Dnes se na nich objevuje zkratka P. F. a příslušný letopočet. V naší republice roznesou pošťáci každý rok několik miliónů vánočních a novoročních blahopřání. Na zakladatele a průkopníka novoročenky ani na původní účel si však už žádný z adresátů nevzpomene. PaedDr. Jan Darsa (skola.vb@ustipost.cz) - ZŠ V. Březno (ustipost.cz/skola-velkebrezno)
u TEN PAN CHODEK tady asi zanechal více stop než ty novoročenky a silnice, když jsem se kouknul na tu jeho deku (háro, vlasy), hned mně vyjela asociačka s osobou Ústeckýho kytaristy a severočeskýho Hendrixe V. Dundra… Milan, Pekky, Míla, Tlustej, Bouška (pekky@dbdent.cz) na usti.blog.cz
u KNIŽNĚ VYCHÁZEJÍ HESLA O VÝZNAMNÝCH ÚSTECKÝCH OSOBNOSTECH - Na konci r. 2007 vyšla v Ústí n. L. kniha Ústečané nejen v datech. Čtenáři se mají možnost setkat se slovníkovými hesly osobností spojených s Ústím od doby jeho vzniku. První primátoři středověkého města se zde v abecedním pořadí prolínají s malíři a továrníky 19. stol. i se v současnosti žijícími, staršími i mladšími Ústečany aktivními v širokém spektru oblastí veřejného života. Hesla na jednu stranu zachovávají náročné potřeby encyklopedické užitnosti, obsahují tedy zejm. nejdůležitější životopisná data, na druhou ovšem mají leckdy punc živosti i hravosti. Např. se tu tedy dočteme, že spisovatelka Anna Sedlmayerová vyrůstala ve velké společnosti lidí a zvířat; průmyslník Johannes Schicht začal vyrábět v původní mydlárně, dnes Setuze, ovocné šťávy, aby odvrátil společnost od alkoholu; a badatel Ivo Wiesner, který chemii a chemické inženýrství považoval za exaktní a vysoce sofistikované obory, kde by měly zcela neochvějně platit známé fyzikální, chemické a matematické zákony, se dle vlastních slov celý život setkával se spoustou výjimek… Knihu, kterou si Ústečané mohou za cca 229 Kč obstarat v místních knihkupectvích, vydala za podpory Statutárního města Ústí n. L. Ústecká kulturní platforma ’98, mj. vydavatel kulturně-sportovně-společenského měsíčníku Nové Ústecké přehledy a pořadatel hudebních akcí jako např. benefiční rockový festival ÚtulekFest aj. Na přípravě se edičně podíleli Milan Pištěk, Jaroslav Balvín ml., Emil Dvořák a Marie Peterková. Slavnostně pokřtěna bude v pátek 11. 1. od 19.00 v ústeckém klubu Circus, V. Hradební 33. Nad křtem převzal záštitu primátor města Jan Kubata. Návštěvníci se kromě koupě knihy za výhodnou cenu mohou těšit na doprovodný hudební a divadelní program, vstup bude zdarma. jarobal@seznam.cz
u OBRÁZKY ZMIZELÝCH TEPLIC - Soubor 12ti akvarelů ‘Obrázky zmizelých Teplic’ od malíře Karla Kupky vydalo ve formě barevných pohlednic nakladatelství Kapucín v Duchcově. Mistr akvarelu a vynikající krajinář v nich zachytil v poválečné době stará zákoutí Teplic, která v dalších letech ‘budování’ většinou vzala za své. Kromě jiného v nich s cennou dokumentární hodnotou zobrazil i historické ‘židovské ghetto’. Originály vlastní Okresní archiv v Teplicích (www.soalitomerice.cz/sokatp.htm). ‘Právě tak jako oleje starých mistrů vedutistů z počátku minulého století, patří odkaz Karla Kupky ke klasice výtvarného umění na severu Čech. O souboru 12ti unikátních akvarelů zbytečně zaniklých Teplic to platí minimálně dvojnásob. V době obnovy lázeňského města má Kupkovo poselství široký význam...’, píše v průvodním textu regionální historik a památkář Pavel Koukal. Vyšlo v česko-německé verzi. Věra Bartošková (verabar@volny.cz)
u KAREL KUPKA starší (www.atelier-kupka.cz/tata/starsi.html) se narodil 4. 7. 1905 ve skvostném barokním Manětíně. Paletu i štětce poprvé spatřil už v rukou svého otce, tamního soudního úředníka a malířského samouka. Sám otec však preventivně přibrzdil jeho umělecký start tím, že chtěl mít syna se zajištěnou existencí. Začal tedy studovat učitelský ústav v Příbrami, ale po otcově smrti ze školy stejně odešel za svým cílem. Brzy poznal, že měl otec v mnohém pravdu a že cesta k umění není bez komplikací a stojí četné oběti. Shromažďoval při tom skromné úspory, aby mohl talent podtrhnout studiemi výtvarného umění. Stal se žákem Aloise Kalvody v jeho pražské škole a zejména v pošumavském zámečku Běhařově v l. 1926 - 29. Tam se pod Kalvodovým vedením každoročně soustřeďovalo několik vážených adeptů výtvarného umění, aby každodenně vyráželi do plenéru a osvojovali si praktické základy kumštu. Z Kalvodovy školy si Kupka odnesl trvalý zájem o krajinu a realistický umělecký názor. Z Běhařova však nakonec odešel nespokojen, neboť cítil, že je příliš ovlivněn silou osobnosti učitele. Utekl co nejdál mohl, do Tater, kde se snažil nad zcela odlišnými motivy znovu najít sám sebe a skutečně - v této pranici pod vysokohorskými štíty úspěšně dospěl k vlastnímu výtvarnému rukopisu a výrazu. V Praze na Smíchově si zřídil první ateliér, ale již v r. 1932 odešel do Postupic u Benešova. Patrový domek na menším rynečku se stal místem uměleckého dozrávání. Byl by tam asi své umělecké dílo také dovršil, ale po skončení II. svět. války, v době lákání nových osídlenců do pohraničí, mu náhle nedaly spát staré vzpomínky z dětství. Rozpomínal se, jakým způsobem na něho zapůsobily předválečné Teplice v době, kdy byly ještě ‘Malou Paříží’ a kdy je jako mladík navštěvoval v doprovodu svého strýce z Lomu. Rozhodování nakonec nabralo jasný cíl a Teplice se mu v r. 1946 staly novým, definitivním domovem. Jako jeden z prvních malířů v poválečných letech objevil severočeskou krajinu. Tvarově dramatické Podkrušnohoří s ještě bizarnější hradbou Českého středohoří jej přivedlo k akvarelu, jemuž - dle vlastních slov - nejlépe vyhovuje kouř z šachet i typická severočeská mlha. Zejména ho pak okouzlila široká panoramatická krajina, nad jejímiž záběry se přímo vyžíval s pečlivostí sobě vlastní. Dohlédl až k detailním skupinám osídlení podkrušnohorské aglomerace, dokud ještě nebyla rozbita povrchovými šachtami i panelovými sídlišti. Když do Teplic přišel, sotva mohl tušit, že jeho obrazy dostanou velmi záhy ještě jeden rozměr - neobyčejnou dokumentární hodnotu. Už brzy po válce došlo k bezhlavé likvidaci značné části historického městského jádra, které mělo v některých partiích podobu pražské Malé Strany. Žádná dokumentace se pochopitelně nedělala, a tak mají dnes Kupkovy obrazy zmizelých starých Teplic nenahraditelnou hodnotu. Škoda jen, že ničitelé historického města se znovu objevovali i po Kupkově smrti a zastavil je vlastně až rok 1990. Právě tak pečlivě ‘zdokumentoval’ i poválečnou etapu povrchového dolování na severu Čech s tehdejšími bagry, lžícovými rypadly i mašinkami na páru, které pak tvrdě vytlačilo velkolomové dobývání. Dokázal přesně zachytit i dobovou atmosféru na našich ulicích i náměstích. V různých podobách se v díle objevuje Teplicko, Duchcovsko, Mostecko i Ústecko. Krušné hory se střídají s výjimečnými partiemi Českého středohoří, které ho nikdy nepřestávalo okouzlovat: Házmburk, Košťálov, Milešovka, krajina na Lounsku i Litoměřicku s modrými čedičovými kupami v dalekých obzorech. Často jsem přemýšlel o tom, proč většina malířů Českého středohoří milovala i Jižní Čechy. U K. Kupky to bylo přirozené. Každý rok prožil část léta ve Starých Kestřanech na Písecku. ‘Kde je voda, tam je krásně’, vyjadřoval to lapidárně, a skutečně, jihočeská krajina malíři učarovala stříbrnými hladinami rybníků, bílými štíty venkovských chalup, zlatými lány zrajícího obilí i bystrými vodami potoků a řek. Jižní Čechy mu umožnily objevit Šumavu se zvláštním koloritem jejich podhorských kopců. Zejm. v posledních letech zajížděl do Kyselova, k Lipenskému jezeru a dále do Volar a Kašperských hor. Ze Starých Kestřan se vydával podél řeky Otavy nebo k Putimi, Ražicím a Sudoměři. Se stejnou horlivostí v jihočeských vodách rybařil a u vody nacházel chvíle zaslouženého odpočinku. V přírodě prožíval největší část svého uměleckého roku a jak se opakovaně vyjadřoval, právě přírodu považoval za svého největšího učitele. Pohled z jeho ateliéru v teplické Českobratrské ul. fascinoval návštěvníky obrazem města, nad nímž se chvěje mlhavý opar. Z kaleidoskopu budov a střech vystupovaly dominanty věží i komínů a na horizontu v pozadí vše uzavíraly svahy a vrcholy Krušných hor. Vynikající český malíř toto vše opustil 25. 4. 1971 a jeho tělesné pozůstatky odpočívají na jihočeském hřbitůvku ve Starých Kestřanech. Převážná část jeho díla však zůstala v kraji, pro který vznikla a jehož kulturu výrazně obohatila. Právě tak jako oleje starých vedutistů z počátku minulého století patří už jeho odkaz ke klasice výtvarného umění na severu Čech. Mezi severočeskými výtvarnými umělci zaujímal vždycky výsadní postavení nejen jako skutečný mistr akvarelu a bezpochyby nejlepší krajinář, který se zde v poválečných letech usadil. Vedle toho všeho byl totiž také umělcem bytostně českým a příslovečně národním, což zase pramenilo z jeho dobrého srdce, lásky k lidem a vlasti. Zanechal o tom bezpočet důkazů a i když odešel již před více než čtvrt stoletím, z naší paměti nevymizel, o čemž svědčí i ohromný úspěch jubilejní výstavy v Teplicích k jeho 90tinám. Pavel Koukal (Koukal.pav@seznam.cz)
u ANTOLOGIE SEVEROČESKÉHO KOMIKSU BUBLIFUK - Nová publikace nakladatelství Grafobal Pres vyšla v prosinci 2007. Na 224 barevných stranách se čtenáři setkají s celými komiksovými pracemi nebo ukázkami z nich od 28 autorů několika generací spojených se severními Čechami v období od 2. poloviny 70. let minulého stol. do současnosti. Žánrově se pohybují od dětského přes humorný, sci-fi a akční komiks až k pokusům o filosofické práce kombinující text a obraz. Od ilustrovaných vtipů labskoústeckého tvůrce art-brut Zdeňka Koška, který své juvenilie publikoval v periodikách socialistického Československa, se kniha na časové ose posouvá k boomu kreslených seriálů spojenému s rozmachem alternativních, samizdatových a studentských časopisů v 90. letech 20. stol.: figurují zde např. Tepličtí Rychlí OtíciLadislava Pokorného, kteří vycházeli ve věstníku Ušrum!! nebo Neuvěřitelná dobrodružství Longa a Bonga publikovaná v žurnálu Jatečního gymnázia v Ústí n. L. Minimax. Zastoupena je i řada prací současného komiksu, který využívá počítačové manipulace obrazu a volně se prolíná s jinými médii jako fotografie nebo graffiti: jde např. o komiks na motivy indiánské legendy Jakuba Ryvoly, graficky vyvedené práce skupiny Rizoto nebo projekt pro veřejný prostor Karla Kopice a spol. Plamatý. Kniha kromě samotných prací obsahuje i průvodní text a medailony autorů. V Ústí je k dostání v Knihkupectví pod věží, Univerzitním knihkupectví, galerii Suterén a CD Bazaru Silverpoint v suterénu obchodního komplexu Sever za cenu 199 Kč. Koupit ji lze i přes internet na www.seqoy.cz. Vydání finančně podpořila Nadace Vodafone (www.nadacevodafone.cz). jarobal@seznam.cz
u KŘEST KNIHY JIŘÍHO SALAMANCZUKA ‘S NÍ’ (středa 19. 12. 07 v 17.00) - Experimentální prostor Katedry vizuální komunikace KOTEC (V. Hradební 15, 400 01 Ústí n. L.) - J. Salamanczuk byl významnou, ale přesto málo známou osobností ústeckého kulturního dění 2. pol. 20. stol. Jeho literární a umělecká pozůstalost je uložena v Archivu města Ústi n. L., odkud se díky nové publikaci dostává na světlo alespoň malý fragment Salamanczukových poetických zápisků. Vyšla ve spolupráci s městem Ústi n. L. a u příležitosti křtu byla poprvé uvedena do prodeje. Koncepce a grafická úprava: Jakub Štěpánek, úvodní slovo: Vladimír Kaiser. Projekt experimentálního prostoru Kotec vznikl díky finanční podpoře grantu města Ústí n. L. Za ‘Kotec’… Iva Tattermuschová (iva.prcek@centrum.cz) a Jakub Štěpánek
u DOBRÝ DEN, KDYŽ JSEM PŘED 2 LETY ZAČÍNAL s pokusy prosadit se v kulturní oblasti, asi jsem vůbec netušil, do čeho to vlastně jdu. Měl jsem jen velké odhodlání dokázat něco zvláštního a hlavně sehnat finance na rehabilitační pomůcky pro syna a na splnění životního snu - vyjet s těžce nemocným synem do exotické země, protože mu je cestování jediným koníčkem. Má progresivní svalovou dystrofii spočívající v postupném ochabování svalstva. Od 10ti let je na invalidním vozíku a jeho perspektiva není nijak valná. Přesto jsme se pokusili na první pohled neuskutečnitelné tužby naplnit. Dnes jsme o 2 roky zkušenější, snad i úspěšní, ale cíle máme stejně nedostižné jako tehdy. Můžeme však říct, že za námi něco zůstává, že naše aktivita je vidět a je velkou podporou i motivací pro spoustu lidí. Z naší činnosti se stává poslání a my se chceme s touto rolí úspěšně porvat. Posledním úspěchem byl pořad ‘Na vlastní oči’, který o nás natočila TV Nova. Dostali jsme spoustu pozitivních reakcí a povzbuzení, abychom pokračovali. Věříme, že povzbuzujeme hodně nemocných lidí a dáváme jim naději, že invalidním vozíkem a těžkou nemocí život nekončí. Na dokument se můžete podívat na internetu a přesvědčíte se, že nejsme žádní podvodníci. Stačí kliknout na www.nova.cz/tvarchiv/?238d=05.12.2007&238m=p&238p=OCI&238v=123213. Troufám si říct, že je můj syn jediným Čechem, který na invalidním vozíku důkladně projel pro nás takřka nejvzdálenější zemi na světě - Nový Zéland. Jsem na Jirku velmi pyšný, protože to rozhodně pro něj nebylo jednoduché. Udělám maximum, aby se o jeho velké síle a mimořádném činu vědělo. Pokud Vás náš příběh zaujal, předkládám Vám seriozní nabídku. Tou jsou 2 velmi pěkné knihy a dokumentární film na DVD nebo videokazetě. Pevně věřím, že zakoupením můžete udělat radost sami sobě nebo někomu blízkému a nám současně pomoci naplňovat další plány. Přednášíme pro organizace zdravotně postižených, školy a knihovny a hlavně neustále motivujeme lidi nemocné či zklamané, že když se chce, tak to jde. Jestli Vám návrh připadá drzý, moc se omlouváme, že jsme Vás připravili o chvíli času. Věříte-li nám a chcete pomoci, předem děkujeme. Na naši solidnost se můžete spolehnout. Zásilku Vám zašleme, vy ji překontrolujete, odpovídá-li Vašim představám a teprve potom nám zaplatíte. Myslíme si, že je to fér. Ještě jsme nikdy nikoho nezklamali a jsme na to pyšní. Podrobnosti o produktech se můžete dozvědět na našich stránkách www.jirkamara.cz. Jestli jsme Vás zaujali, můžete využít objednávkový formulář na výše zmíněných stránkách, kde se můžete podívat i na ukázky filmu. Nabídka: kniha Nový Zéland - země protinožců (1. díl) - Můj příběh o studiu angličtiny v nejvzdálenější zemi na světě, 3 měsíce jsem bydlel přímo v novozélandské rodině a popsal jejich způsob života, stejně jako život ve škole a cestovatelské zážitky a samozřejmě zásadní fakta o floře, fauně, historii a geografii. Stala se velmi oblíbenou díky humornému stylu a příběhu obyčejného člověka (40 stran barevných fotografií) * dokumentární film Nový Zéland - Severní ostrov na DVD či na videokazetě - dokument, jaké vídáte v TV - Komentář namluvil profesionální herec, záběry z překrásné země doprovází krásná novozélandská hudba. Kdyby tomu tak nebylo, nevybrala by ho přísná porota do prestižního Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Byli jsme v naprostém šoku, když jsme se dozvěděli, že mezi dokumentárními snímky profesionálních televizí byl náš nominovaný na nejlepší v kategorii ‘cestopisné dokumenty’. * kniha Nový Zéland - návrat k protinožcům (2. díl) - absolutní novinka - Můžete poznat krásy neskutečných přírodních úkazů a charaktery místních lidí jen tak na dálku, ale taky průvodcem naší velké cesty po všech důležitých místech Severního a Jižního ostrova a všech zajímavých situacích, které přitom vznikaly. Přestože jsme se částečně pohybovali po stejných místech jako já o 2 roky dříve, 2. díl se v ničem neopakuje. Navíc obsahuje barevnou mapu s trasou cesty, po které čtenáři volali. Je obohacena o 36 obrázků kreslených profesionálkou Luckou Malaníkovou a 6 obrázků, které kreslili kluci nemocní stejně jako můj syn. Je i jejich knihou a já jim moc děkuji, že dokázali nahlas říct: ‘Jsme tady a bojujeme’. Pochopitelně, že jsem ji obohatil fotografiemi z nejkrásnějších míst cesty. Myslím, že i v tomto šla kvalita díky zkušenostem a lepšímu technickému vybavením nahoru. Ještě jednou moc děkuji… Jiří Mára (jirimara@seznam.cz) - Vsadsko 3, 750 02 Přerov (775-975 815)
pondělí 3. 12. 07 započalo Muzeum města Ústí n. L. (www.muzeumusti.cz) ve spolupráci s TerraVerita, s. r. o. (www.terraverita.cz) archeologický výzkum v prostoru vymezeném ulicemi Masarykova, Moskevská, Sady B. Smetany a uličním blokem s kinem Hraničář. Na pozemku má vyrůst polyfunkční komplex CPI City Center (www.cpi.cz/citycenters), jehož investorem je Czech Property Investments, a. s. (www.cpi.cz). Stavba zabírá poměrně rozsáhlou plochu o výměře celkem 6.500 m 2 a archeologové se proto rozhodli položit v ní nejprve 3 zjišťovací sondy, které pozemek protnou západovýchodním směrem. Cílem je zjistit rozsah zachovaných archeologických terénů a míru jejich narušení novodobými aktivitami, především demolicí domů v 80. letech minulého stol. Realizace je plánována na prosinec 07 a začátek ledna 08. Na základě výsledků sond bude rozhodnuto o velikosti a náročnosti plošného archeologického výzkumu. K němu by mělo dojít během r. 2008. Vedoucí výzkumu byla určena Mgr. Eliška Mezenská (mezenska@muzeumusti.cz), archeoložka Muzea města Ústí n. L. Václav Houfek (houfek@muzeumusti.cz) - kurátor sbírek umění a grafiky
autorů zaštítěná nekomerčním (nebo, chcete-li, undergroundovým) nakladatelstvím. Navíc autorů majících většinou nějaký vztah k rockové hudbě. Dostatečný důvod zařazení téhle recenze na stránky Rockshocku, nemyslíte? Publikaci otevírají příspěvky básnířky skrývající se pod iniciálami GG. Zvolit zrovna její ‘řemeslně’ naprosto průměrné výplody(a obsahově je to ještě horší, neboť většinou se jedná o, s prominutím, příšerné bláboly o lásce) coby pomyslný rozjezd knihy opravdu nebyl šťastný nápad. Leckoho by to totiž od dalšího čtení mohlo odradit, což by však byla škoda! Samir Hauser, dlouholetý zpěvákelektronických průkopníků Vanessa, nyní předák vlastního projektu Bruno Ferrari, nabízí čtenáři v podstatě útržky vlastního životopisu, samozřejmě s patřičným literárním přibarvením. Jeho syrové vyprávění plné drsného, ba občas ultračerného humoru má neuvěřitelný šmrnc: doufám, že Samir, díky své samorostlosti osobnost vskutku nepřehlédnutelná a nezaměnitelná, se aspoň občas bude k tomuto druhu seberealizace vracet! Co trošku zamrzí, jsou občasné hrubky. Nakladatel David Skořepa sice v předmluvě upozorňuje, že ‘kniha je samozřejmě bez cenzury’, ale to je alibismus - jazyková korektura je přece něco úplně jiného než cenzura! ‘Bonusové’ interview se Samirem je bohužel po novinářské stránce značně amatérské, nicméně obsahuje některé zajímavé informace, především ještě z dob Vanessy, které jsem ani já neznal, a to jsem celou dráhu těchto provokatérů a revolucionářů v jednom poměrně pečlivě sledoval. Redaktor časopisu TetováníPavel J. Hejátko (obrovský znalec a propagátor ‘kérek’, o čemž svědčí jeho vlastní tělo) zjevně ve volném čase koketuje s tím, co osobně považuji za opravdovou ‘vědu věd’ - totiž s filozofií. Ale jeho vlastní výtvory příliš vědecky nepůsobí, neboť se jedná o trochu naivní pseudofilozofické mikroeseje na téma zlo, dobro, zrada atd. Nepřinášejí dvakrát objevné myšlenky, nicméně na druhou stranu, pro laika v tomto oboru jsou napsané vcelku zajímavé a srozumitelně, takže mohou někoho přimět k dalšímu, již poněkud hlubšímu studiu. Průšvihem jsou Hejátkovy obrovské problémy s interpunkcí a češtinou vůbec - achich ouvej, náš mateřský jazyk tu občas přímo křičí hrůzou a bolestí, kterak je bezcitně znásilňován... Poněkud pokažený dojem vzápětí napravuje ‘hudební kritik a pisálek’ Radim Řezníček ukázkami svých básniček. Jeho verše jsou nápadité, opět - stejně jako Hauserovo psaní - velice syrové a přitom vtipné (což se týká i občasných vysvětlujících poznámek autora). S jedinou výjimkou zcela postrádají rým, ale proč ne? Volná poezie je taky poezie... A nádavkem připojená Řezníčkova naturalistická povídka Ďábelské hrátky s Ollie a Ellie je také veliká jízda (vpravdě ďábelská)! Svérázný poeta je i 
zpěvák a baskytarista legendárních punkerů Šanov 1 Radovan Šantrůček. Pro potřeby knihy poskytl 9 svých novějších písňových textů (Mlhohry ovšem nebyly nikdy zhudebněny), které možná překvapivě nejsou tak nasrané jako ty starší, tedy až na skladbu Buran: ‘Já chtěl bych bejt vrahem malých dětí / Slyšíte mě dobře vy zasraný zmrdi! / Já chtěl bych bejt vrahem vašich mozků / A nechci bejt smradem co vám de z huby! / Nechcete slyšet my budem vás mlátit / Nechcete vidět my budem vás bít / Nechcete vraždit my dáme vám tyče / Nechcete lásku - výbornej vtip...’ Samozřejmě, že nový Seifert nebo Kainar ze Šantrůčka nebude, ale jistý půvab jeho veršování nelze upřít, což platí vlastně už 20 let. Dva připojené rozhovory (z l. 2004 a 2007) rozhodně také stojí za přečtení, už jen pro nekompromisnost a v pravém smyslu slova kontroverznost, s jakou Šantrůček (osobnost, k níž neodmyslitelně patří i poněkud zbytnělé ego) prezentuje svoje názory. Např. na předrevoluční český punk, který byl podle jeho slov jeden obrovský podvod, neboť scéna byla skrznaskrz prolezlá muzikanty-práskači. A nebojí se konkrétně jmenovat, přičemž ne u všech jím zmíněných, dodnes uznávaných lidí je jejich spoluprací s StB poskvrněná minulost známa... Finále patří dalšímu punkrockovému hudebníku - zpěvákovi pražských Nežfaleš Radkovi Šedivému. Přispěl zábavnými ‘zápisky’ z jednoho koncertu své mateřské kapely, velice čtivě sepsanou povídkou Každému co si zaslouží s nelítostným černěhumorným vyústěním a několika texty pro Nežfaleš, jež na zdejší punkové poměry slují nadprůměrnou kvalitou. Konec dobrý, všechno dobré? Ale jo (byť s jistými výše zmíněnými výhradami). Petr Korál (petr.koral@seznam.cz)
s ním doba, kdy řada z nás bude rozesílat příbuzným a známým novoročenky. Asi málokoho napadlo, že za jejich vynálezem stojí český šlechtic, který část života prožil na zámku ve Velkém Březně. Naší vlasti bylo odnepaměti zvykem přijímat na Nový rok osobní blahopřání. Nejčastěji se navštěvovali příbuzní, přátelé a známí. Český národ nevědomky oživil jeden se starobylých starořímských obyčejů, dle něhož lidé vzdávali hold dobrodincům a sobě rovní zase využívali společné chvíle k výměně novinek. Pro neustále zvyšující počet gratulantů se však stávala situace pro příjemce blahopřání často obtížnou. Vzdělaný a energický hrabě Karel Chotek (* 23. 7. 1783 Praha - † 28. 12. 1868 Veltrusy), který kariéru začal ve státní službě v r. 1802, též působil jako gubernátor v Terstu a Tyrolsku, později jako dvorní kancléř a předseda studijní dvorské komise ve Vídni, se stal v říjnu 1826 nejvyšším purkrabím v Čechách. V úřadě projevil mimořádnou iniciativu v úsilí o hospodářský rozvoj země. Díky němu byly pravidelně pořádány hospodářské výstavy, široce se rozvinula výstavba silnic a pod jeho patronací byla i založena Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V l. 1842 - 45 dal postavit ve Velkém Březně zámek, kde trávil většinu času, a k veřejné činnosti se už nevrátil. Právě tento český šlechtic začal poprvé v r. 1827 rozesílat blahopřejné lístky. Říkalo se jim omluvenky a zdobil je obrázek. Zasloužil se tak nejen o hospodářský rozkvět českých zemí, ale i o první českou, i když německy psanou novoročenku. V Čechách novoroční tisky zdobila nejčastěji ocelorytina navržená prvním ředitelem pražské umělecké akademie, profesorem Josefem Berglerem (* 1. 5. 1753 - † 25. 6. 1829). Výtěžek z prodeje býval věnován dobročinným ústavům pečujícím o sirotky, chudé a nemocné. Nejoblíbenější byly obrázky bohyně Fortuny zdobené nápisem Pour féliciter - Pro štěstí. Dnes se na nich objevuje zkratka P. F. a příslušný letopočet. V naší republice roznesou pošťáci každý rok několik miliónů vánočních a novoročních blahopřání. Na zakladatele a průkopníka novoročenky ani na původní účel si však už žádný z adresátů nevzpomene. PaedDr. Jan Darsa (skola.vb@ustipost.cz) - ZŠ V. Březno (ustipost.cz/skola-velkebrezno)
když jsem se kouknul na tu jeho deku (háro, vlasy), hned mně vyjela asociačka s osobou Ústeckýho kytaristy a severočeskýho Hendrixe V. Dundra… Milan, Pekky, Míla, Tlustej, Bouška (pekky@dbdent.cz) na usti.blog.cz
datech. Čtenáři se mají možnost setkat se slovníkovými hesly osobností spojených s Ústím od doby jeho vzniku. První primátoři středověkého města se zde v abecedním pořadí prolínají s malíři a továrníky 19. stol. i se v současnosti žijícími, staršími i mladšími Ústečany aktivními v širokém spektru oblastí veřejného života. Hesla na jednu stranu zachovávají náročné potřeby encyklopedické užitnosti, obsahují tedy zejm. nejdůležitější životopisná data, na druhou ovšem mají leckdy punc živosti i hravosti. Např. se tu tedy dočteme, že spisovatelka Anna Sedlmayerová vyrůstala ve velké společnosti lidí a zvířat; průmyslník Johannes Schicht začal vyrábět v původní mydlárně, dnes Setuze, ovocné šťávy, aby odvrátil společnost od alkoholu; a badatel Ivo Wiesner, který chemii a chemické inženýrství považoval za exaktní a vysoce sofistikované obory, kde by měly zcela neochvějně platit známé fyzikální, chemické a matematické zákony, se dle vlastních slov celý život setkával se spoustou výjimek… Knihu, kterou si Ústečané mohou za cca 229 Kč obstarat v místních knihkupectvích, vydala za podpory Statutárního města Ústí n. L. Ústecká kulturní platforma ’98, mj. vydavatel kulturně-sportovně-společenského měsíčníku Nové Ústecké přehledy a pořadatel hudebních akcí jako např. benefiční rockový festival ÚtulekFest aj. Na přípravě se edičně podíleli Milan Pištěk, Jaroslav Balvín ml., Emil Dvořák a Marie Peterková. Slavnostně pokřtěna bude v pátek 11. 1. od 19.00 v ústeckém klubu Circus, V. Hradební 33. Nad křtem převzal záštitu primátor města Jan Kubata. Návštěvníci se kromě koupě knihy za výhodnou cenu mohou těšit na doprovodný hudební a divadelní program, vstup bude zdarma. jarobal@seznam.cz
Teplic’ od malíře Karla Kupky vydalo ve formě barevných pohlednic nakladatelství Kapucín v Duchcově. Mistr akvarelu a vynikající krajinář v nich zachytil v poválečné době stará zákoutí Teplic, která v dalších letech ‘budování’ většinou vzala za své. Kromě jiného v nich s cennou dokumentární hodnotou zobrazil i historické ‘židovské ghetto’. Originály vlastní Okresní archiv v Teplicích (www.soalitomerice.cz/sokatp.htm). ‘Právě tak jako oleje starých mistrů vedutistů z počátku minulého století, patří odkaz Karla Kupky ke klasice výtvarného umění na severu Čech. O souboru 12ti unikátních akvarelů zbytečně zaniklých Teplic to platí minimálně dvojnásob. V době obnovy lázeňského města má Kupkovo poselství široký význam...’, píše v průvodním textu regionální historik a památkář Pavel Koukal. Vyšlo v česko-německé verzi. Věra Bartošková (verabar@volny.cz)
1905 ve skvostném barokním Manětíně. Paletu i štětce poprvé spatřil už v rukou svého otce, tamního soudního úředníka a malířského samouka. Sám otec však preventivně přibrzdil jeho umělecký start tím, že chtěl mít syna se zajištěnou existencí. Začal tedy studovat učitelský ústav v Příbrami, ale po otcově smrti ze školy stejně odešel za svým cílem. Brzy poznal, že měl otec v mnohém pravdu a že cesta k umění není bez komplikací a stojí četné oběti. Shromažďoval při tom skromné úspory, aby mohl talent podtrhnout studiemi výtvarného umění. Stal se žákem Aloise Kalvody v jeho pražské škole a zejména v pošumavském zámečku Běhařově v l. 1926 - 29. Tam se pod Kalvodovým vedením každoročně soustřeďovalo několik vážených adeptů výtvarného umění, aby každodenně vyráželi do plenéru a osvojovali si praktické základy kumštu. Z Kalvodovy školy si Kupka odnesl trvalý zájem o krajinu a realistický umělecký názor. Z Běhařova však nakonec odešel nespokojen, neboť cítil, že je příliš ovlivněn silou osobnosti učitele. Utekl co nejdál mohl, do Tater, kde se snažil nad zcela odlišnými motivy znovu najít sám sebe a skutečně - v této pranici pod vysokohorskými štíty úspěšně dospěl k vlastnímu výtvarnému rukopisu a výrazu. V Praze na Smíchově si zřídil první ateliér, ale již v r. 1932 odešel do Postupic u Benešova. Patrový domek na menším rynečku se stal místem uměleckého dozrávání. Byl by tam asi své umělecké dílo také dovršil, ale po skončení II. svět. války, v době lákání nových osídlenců do pohraničí, mu náhle nedaly spát staré vzpomínky z dětství. Rozpomínal se, jakým způsobem na něho zapůsobily předválečné Teplice v době, kdy byly ještě ‘Malou Paříží’ a kdy je jako mladík navštěvoval v doprovodu svého strýce z Lomu. Rozhodování nakonec nabralo jasný cíl a Teplice se mu v r. 1946 staly novým, definitivním domovem. Jako jeden z prvních malířů v poválečných letech objevil severočeskou krajinu. Tvarově dramatické Podkrušnohoří s ještě bizarnější hradbou Českého středohoří jej přivedlo k akvarelu, jemuž - dle vlastních slov - nejlépe vyhovuje kouř z šachet i typická severočeská mlha. Zejména ho pak okouzlila široká panoramatická krajina, nad jejímiž záběry se přímo vyžíval s pečlivostí sobě vlastní. Dohlédl až k detailním skupinám osídlení podkrušnohorské aglomerace, dokud ještě nebyla rozbita povrchovými šachtami i panelovými sídlišti. Když do Teplic přišel, sotva mohl tušit, že jeho obrazy dostanou velmi záhy ještě jeden rozměr - neobyčejnou dokumentární hodnotu. Už brzy po válce došlo k bezhlavé likvidaci značné části historického městského jádra, které mělo v některých partiích podobu pražské Malé Strany. Žádná dokumentace se pochopitelně nedělala, a tak mají dnes Kupkovy obrazy zmizelých starých Teplic nenahraditelnou hodnotu. Škoda jen, že ničitelé historického města se znovu objevovali i po Kupkově smrti a zastavil je vlastně až rok 1990. Právě tak pečlivě ‘zdokumentoval’ i poválečnou etapu povrchového dolování na severu Čech s tehdejšími bagry, lžícovými rypadly i mašinkami na páru, které pak tvrdě vytlačilo velkolomové dobývání. Dokázal přesně zachytit i dobovou atmosféru na našich ulicích i náměstích. V různých podobách se v díle objevuje Teplicko, Duchcovsko, Mostecko i Ústecko. Krušné hory se střídají s výjimečnými partiemi Českého středohoří, které ho nikdy nepřestávalo okouzlovat: Házmburk, Košťálov, Milešovka, krajina na Lounsku i Litoměřicku s modrými čedičovými kupami v dalekých obzorech. Často jsem přemýšlel o tom, proč většina malířů Českého středohoří milovala i Jižní Čechy. U K. Kupky to bylo přirozené. Každý rok prožil část léta ve Starých Kestřanech na Písecku. ‘Kde je voda, tam je krásně’, vyjadřoval to lapidárně, a skutečně, jihočeská krajina malíři učarovala stříbrnými hladinami rybníků, bílými štíty venkovských chalup, zlatými lány zrajícího obilí i bystrými vodami potoků a řek. Jižní Čechy mu umožnily objevit Šumavu se zvláštním koloritem jejich podhorských kopců. Zejm. v posledních letech zajížděl do Kyselova, k Lipenskému jezeru a dále do Volar a Kašperských hor. Ze Starých Kestřan se vydával podél řeky Otavy nebo k Putimi, Ražicím a Sudoměři. Se stejnou horlivostí v jihočeských vodách rybařil a u vody nacházel chvíle zaslouženého odpočinku. V přírodě prožíval největší část svého uměleckého roku a jak se opakovaně vyjadřoval, právě přírodu považoval za svého největšího učitele. Pohled z jeho ateliéru v teplické Českobratrské ul. fascinoval návštěvníky obrazem města, nad nímž se chvěje mlhavý opar. Z kaleidoskopu budov a střech vystupovaly dominanty věží i komínů a na horizontu v pozadí vše uzavíraly svahy a vrcholy Krušných hor. Vynikající český malíř toto vše opustil 25. 4. 1971 a jeho tělesné pozůstatky odpočívají na jihočeském hřbitůvku ve Starých Kestřanech. Převážná část jeho díla však zůstala v kraji, pro který vznikla a jehož kulturu výrazně obohatila. Právě tak jako oleje starých vedutistů z počátku minulého století patří už jeho odkaz ke klasice výtvarného umění na severu Čech. Mezi severočeskými výtvarnými umělci zaujímal vždycky výsadní postavení nejen jako skutečný mistr akvarelu a bezpochyby nejlepší krajinář, který se zde v poválečných letech usadil. Vedle toho všeho byl totiž také umělcem bytostně českým a příslovečně národním, což zase pramenilo z jeho dobrého srdce, lásky k lidem a vlasti. Zanechal o tom bezpočet důkazů a i když odešel již před více než čtvrt stoletím, z naší paměti nevymizel, o čemž svědčí i ohromný úspěch jubilejní výstavy v Teplicích k jeho 90tinám. Pavel Koukal (Koukal.pav@seznam.cz)
nakladatelství Grafobal Pres vyšla v prosinci 2007. Na 224 barevných stranách se čtenáři setkají s celými komiksovými pracemi nebo ukázkami z nich od 28 autorů několika generací spojených se severními Čechami v období od 2. poloviny 70. let minulého stol. do současnosti. Žánrově se pohybují od dětského přes humorný, sci-fi a akční komiks až k pokusům o filosofické práce kombinující text a obraz. Od ilustrovaných vtipů labskoústeckého tvůrce art-brut Zdeňka Koška, který své juvenilie publikoval v periodikách socialistického Československa, se kniha na časové ose posouvá k boomu 
kreslených seriálů spojenému s rozmachem alternativních, samizdatových a studentských časopisů v 90. letech 20. stol.: figurují zde např. Tepličtí Rychlí OtíciLadislava Pokorného, kteří vycházeli ve věstníku Ušrum!! nebo Neuvěřitelná dobrodružství Longa a Bonga publikovaná v žurnálu Jatečního gymnázia v Ústí n. L. Minimax. Zastoupena je i řada prací současného komiksu, který využívá počítačové manipulace obrazu a volně se prolíná s jinými médii jako fotografie nebo graffiti: jde např. o komiks na motivy indiánské legendy Jakuba Ryvoly, graficky vyvedené práce skupiny Rizoto nebo projekt pro veřejný prostor Karla Kopice a spol. Plamatý. Kniha kromě samotných prací obsahuje i průvodní text a medailony autorů. V Ústí je k dostání v Knihkupectví pod věží, Univerzitním knihkupectví, galerii Suterén a CD Bazaru Silverpoint v suterénu obchodního komplexu Sever za cenu 199 Kč. Koupit ji lze i přes internet na www.seqoy.cz. Vydání finančně podpořila Nadace Vodafone (www.nadacevodafone.cz). jarobal@seznam.cz
Experimentální prostor Katedry vizuální komunikace KOTEC (V. Hradební 15, 400 01 Ústí n. L.) - J. Salamanczuk byl významnou, ale přesto málo známou osobností ústeckého kulturního dění 2. pol. 20. stol. Jeho literární a umělecká pozůstalost je uložena v Archivu města Ústi n. L., odkud se díky nové publikaci dostává na světlo alespoň malý fragment Salamanczukových poetických zápisků. Vyšla ve spolupráci s městem Ústi n. L. a u příležitosti křtu byla poprvé uvedena do prodeje. Koncepce a grafická úprava: Jakub Štěpánek, úvodní slovo: Vladimír Kaiser. Projekt experimentálního prostoru Kotec vznikl díky finanční podpoře grantu města Ústí n. L. Za ‘Kotec’… Iva Tattermuschová (iva.prcek@centrum.cz) a Jakub Štěpánek
kulturní oblasti, asi jsem vůbec netušil, do čeho to vlastně jdu. Měl jsem jen velké odhodlání dokázat něco zvláštního a hlavně sehnat finance na rehabilitační pomůcky pro syna a na splnění životního snu - vyjet s těžce nemocným synem do exotické země, protože mu je cestování jediným koníčkem. Má progresivní svalovou dystrofii spočívající v postupném ochabování svalstva. Od 10ti let je na invalidním vozíku a jeho perspektiva není nijak valná. Přesto jsme se pokusili na první pohled neuskutečnitelné tužby naplnit. Dnes jsme o 2 roky zkušenější, snad i úspěšní, ale cíle máme stejně nedostižné jako tehdy. Můžeme však říct, že za námi něco zůstává, že naše aktivita je vidět a je velkou podporou i motivací pro spoustu lidí. Z naší činnosti se stává poslání a my se chceme s touto rolí úspěšně porvat. Posledním úspěchem byl pořad ‘Na vlastní oči’, který o nás natočila TV Nova. Dostali jsme spoustu pozitivních reakcí a povzbuzení, abychom pokračovali. Věříme, že povzbuzujeme hodně nemocných lidí a dáváme jim naději, že invalidním vozíkem a těžkou nemocí život nekončí. Na dokument se můžete podívat na internetu a přesvědčíte se, že nejsme žádní podvodníci. Stačí kliknout na www.nova.cz/tvarchiv/?238d=05.12.2007&238m=p&238p=OCI&238v=123213. Troufám si říct, že je můj syn jediným Čechem, který na invalidním vozíku důkladně projel pro nás takřka nejvzdálenější zemi na světě - Nový Zéland. Jsem na Jirku velmi pyšný, protože to rozhodně pro něj nebylo jednoduché. Udělám maximum, aby se o jeho velké síle a mimořádném činu vědělo. Pokud Vás náš příběh zaujal, předkládám Vám seriozní nabídku. Tou jsou 2 velmi pěkné knihy a dokumentární film na DVD nebo videokazetě. Pevně věřím, že zakoupením můžete udělat radost sami sobě nebo někomu blízkému a nám současně pomoci naplňovat další plány. Přednášíme pro organizace zdravotně postižených, školy a knihovny a hlavně neustále motivujeme lidi nemocné či zklamané, že když se 
chce, tak to jde. Jestli Vám návrh připadá drzý, moc se omlouváme, že jsme Vás připravili o chvíli času. Věříte-li nám a chcete pomoci, předem děkujeme. Na naši solidnost se můžete spolehnout. Zásilku Vám zašleme, vy ji překontrolujete, odpovídá-li Vašim představám a teprve potom nám zaplatíte. Myslíme si, že je to fér. Ještě jsme nikdy nikoho nezklamali a jsme na to pyšní. Podrobnosti o produktech se můžete dozvědět na našich stránkách www.jirkamara.cz. Jestli jsme Vás zaujali, můžete využít objednávkový formulář na výše zmíněných stránkách, kde se můžete podívat i na ukázky filmu. Nabídka: kniha Nový Zéland - země protinožců (1. díl) - Můj příběh o studiu angličtiny v nejvzdálenější zemi na světě, 3 měsíce jsem bydlel přímo v novozélandské rodině a popsal jejich způsob života, stejně jako život ve škole a cestovatelské zážitky a samozřejmě 
zásadní fakta o floře, fauně, historii a geografii. Stala se velmi oblíbenou díky humornému stylu a příběhu obyčejného člověka (40 stran barevných fotografií) * dokumentární film Nový Zéland - Severní ostrov na DVD či na videokazetě - dokument, jaké vídáte v TV - Komentář namluvil profesionální herec, záběry z překrásné země doprovází krásná novozélandská hudba. Kdyby tomu tak nebylo, nevybrala by ho přísná porota do prestižního Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Byli jsme v naprostém šoku, když jsme se dozvěděli, že mezi dokumentárními snímky profesionálních televizí byl náš nominovaný na nejlepší v kategorii ‘cestopisné dokumenty’. * kniha Nový Zéland - návrat k protinožcům (2. díl) - absolutní novinka - Můžete poznat krásy neskutečných přírodních úkazů a charaktery místních lidí jen tak na dálku, ale taky průvodcem naší velké cesty po všech důležitých místech Severního a Jižního 
ostrova a všech zajímavých situacích, které přitom vznikaly. Přestože jsme se částečně pohybovali po stejných místech jako já o 2 roky dříve, 2. díl se v ničem neopakuje. Navíc obsahuje barevnou mapu s trasou cesty, po které čtenáři volali. Je obohacena o 36 obrázků kreslených profesionálkou Luckou Malaníkovou a 6 obrázků, které kreslili kluci nemocní stejně jako můj syn. Je i jejich knihou a já jim moc děkuji, že dokázali nahlas říct: ‘Jsme tady a bojujeme’. Pochopitelně, že jsem ji obohatil fotografiemi z nejkrásnějších míst cesty. Myslím, že i v tomto šla kvalita díky zkušenostem a lepšímu technickému vybavením nahoru. Ještě jednou moc děkuji… Jiří Mára (jirimara@seznam.cz) - Vsadsko 3, 750 02 Přerov (775-975 815)
