u UDG KŘTILI NA PAPUČPÁRTY - Máloco vytknout kulatě 10té pařbě v tělocvičně klíšských kolejí z úterý 7. 12. 04. Slušný obsazení, akurátní návštěvnost, dobrá nálada - aspoň taxem to viděl/slyšel já. Nebejvá zvykem, aby lidi, byť pár, pařili už na první kapelku. Z Formy se zadařilo! I když bych kulicha a černý brejle vypustil, ať hraju punk (případ gympláků ze Stavbařky), nebo metal, vypadá to kapku srandovně. Překvapením večera, páč následující bandy znám z předtim, mi připravila litoměřická formace Pure Silence (silence.web.wo.cz). Moc příjemnej rock v podání příjemných, usměvavých a v jednom (možná více, záleží na orientaci apod.) případě také piekných muzikantů (zpívající Lucka Nacková - foto). Město známé vinobraním tu dále zviditelnila našlapaná Existence. Dlouho sem si takhle nezařádil, hoši to vaše emocorepsychedelic, nebo prostě parádní hardcore podržený klávesama sakra žeru. Hejkalům a partě okolo ‘ještě jednu’ připad závěrečnej mega-song ‘Killing In The Name’ z pera Rage Against The Machine. Australsko-pražští Astro Metro bývalého člena Tatabojs, Maťo Mišíka, nedorazili, a tak rovnou hurá na vítězné Coca-Cola pop-hvězdy UDG. Upřímně to hochum přeju a mam radost, že to vyhrála partička právě z Ústí, byť si o charakteru celé soutěže (stejně jako o např. Coca-Cola kamionech s Coca-Cola Santa Klausem) můžu myslet co chci. S každým dalším odehraným koncertem mam navíc pocit, jakoby songy UDG začaly tak trochu ‘lidovět’ - úměrně také přibývá fanoušků znajících texty takřka nazpaměť (já úryvek jednoho nemoh smáznout asi 2 dny…) Na velkym plátně vedle pódia běžely fotečky pánů (Vrzy, Jugy, Čehý, Klenot, Vrzi a Bohouš) a také i videoklip ‘Zpěvy deště’ s Bárou Hrzánovou a Čehým kropícím konvicí pražské chodníky v hlavních rolích (dívej Óčko). Křest, který hoši nestihli 22. 10. 04 v Circu, proběhl tak, jak většina křtů probíhá, tj. dobře… Moderátorství akce se ujal DJ Bigles, známý mj. svými kladnými recenzemi na cokoliv týkajícího se UDG a v současné době studující pražskou žurnalistickou, stejně tak závěrečného dojezdu z CD (+ DJ Eda?). Co si o tom myslí moderátor předchozích Papučpárty Petr ‘Bery’ Beran nevíme, ale zkuste se zeptat třeba Jana Tleskače… Povedlo se, mam radost, jen tak dál, Radime F. Holečku a další zainteresovaní! Emilio + foto (další na www.maudcaffe.net)
u JEN KRÁTCE, aby někdo nefrfňal, že furt chválím kamarády: v pátek 12. XI. hrál v JAZZclubu v Teplicích (www.jazzteplice.cz) Jan Spálený se svým ASPM. V tomhle městě to bylo asi po 9tileté pauze. Místo těsně u baru není sice ideální (někteří zvláště osvícení duchové mají pořád co nahlas sdělovat světu, i kdyby vedle nich hrál a zpíval sám Jesus Christ Superstar - teď vážně nemyslím Anetu ani Sámera). Pan kapelník bojuje už léta s průduškami, stejně jako Mišík a nebožtík Kalandra, díky čemuž se občas scházeli ve stejném špitále, ale řekl bych, že některým jeho skladbám to výrazově spíš pomáhá. I bylo od počátku jasno, že jsme na správným místě ve správnej čas. Tři bloky odezněly jako ve snu. A o co míň pan Jan zpíval, o to víc sólovali celebritní muzikanti z jeho kapely. Vibrafonista Radek Krampl nešel pod 4 paličky v rukou (to nechápu), Michal Gera na trubku byl slavnej už před třetinou století a Filip Spálený se velmi schopně mstí tubě za otce, kterej ji má zakázanou. Kromě toho kalí baskytaru j(J)ako Pastorius. U Spálenýho člověka nejvíc fascinuje, že ač muzikant par excellence, ve slovním projevu, ať už mluveným nebo zpívaným, je to takovej PROSTĚ STREJDA, kterýmu musíte věřit všechno. Nedá vám jinou možnost. A je mimo jiné živoucím důkazem toho, že blues není jen záležitostí černochů. Honzovo blues je knedlíkový-vepřový-zelný. Je takový, že mu našinec musí rozumět. Když teda chce… No to jsem se zas zasnil - nevšímejte si mě. A to jsem ještě neřek, že úplně nakonec zahráli moji nejoblíbenější, ‘Mezi břehy’. Může si člověk přát něčeho víc? Yarda Pichlík
u DETEKTIVKA S HÁDANKOU U PŘÍLEŽITOSTI 25 LET PSÍHO VOJSKA - Nebe je zatažený. Prší. ‘Mám pro Tebe překvapení’, říkal mi přítel. Je to můj anděl, vzal mě totiž do Národního domu na Psí vojáky, už pokolikáté… U baru pil Topol silný pití. ‘Co to je?’, řekl jsem mu. ‘Strč si hlavu do pračky’, odvětil a šel hrát. ‘Už se těšíte na vánoce?’, zeptal se nabouchaného sálu. ‘Mám na toto město mučivé vzpomínky’ a jel. Jednu po druhé, těžko říct, kterou kapela toho večera vynechala. Nejvyšší vrcholek koncertu byl ten, když se mě dotkla moje žena a řekla: ‘I’m lucky, ale přeci jen - chce se mi spát…’ Ta slova byla jako žiletky. ‘Chci ještě do hospody’ ‘V koupelně je vana’, zašeptala mnohoznačně. Zůstali jsme ještě na poslední love song, ale pak už jsme našli nejbližší hotel. Cestou nás otravoval muž na chodníku. V koupelně se při poruše proudu objevil psycho killer a zabil mou ženu. Nebo sem to byl já, kdo tu ženu voddělal? Své tipy posílejte na e-mailovou adresu jarobal@seznam.cz
u VÁNOČNÍ REPORT O ČERVNOVÉM KONCERTU KABATŮ - TĚLOCVIČNA OŽILA IMATRIKULAČNÍM VEČÍRKEM - Čekali cca 500 lidí (300 - 350 prváci, 200 z kolejí a venku) a ono jich nakonec 9. listopadu do tělocvičny VŠ kolejí Klíše dorazilo na 800! ‘Pro všechny školou povinné’ uspořádal Milan ‘DJ Bebe’ Volek (student 2. ročníku FSE UJEP) a Vlasta ‘DJ Luis’ Morávek tzv. Imatrikulační večírek (IV), na nějž si přizvali ústeckou funky-jazzovou squadru Funny Daddy (zahlíd sem DJ Fanatika a Daddyho z Glory Days), taktéž domácí Uragan Andrew and Reggae Orthodox, hip-hopovou jedničku severočeské metropole Severskou dvojku a tuchlovické neopunkáče Selfish. Tři z nich neslyšim, alébrž vydržet v tělocvičně plné rozjívených studentů, okusit nekonečnou frontu na pívo (15,- Kč) a ještě ke všemu poslouchat přitroublé moderátorské řeči Ondřeje Vodného (www.ondravodny.cz) bylo nejen nad mé síly. Nejenže nás ‘kamarád’ Ondra celou dobu označoval za ‘přátelé’, což mj. odkazuje k dalším z nekonečné řady rádobyfamiliérních a rádobyvtipných spíkrů kdekterého rádia, či pořadu (mj. Petr Novotný), ale svou pódiovou exhibici naplnil tzv. pocitem nepřekonatelného humoru a nekonečné jízdy a to umí opravdu málokdo… Severská dvojka si to tu střihla údajně naposled, cesty obou hlavních MC’s (Romy + Wuty) se prý rozcházejí. Škoda, s dýdžejem Mihaiem (+ Bebem) se jim povedlo proniknout i do širšího (myšleno celoreublikového) hip-hopového podvědomí. Vydali desku , natočili klip, jezdí po štacích. Mj. mi taky vnukli myšlenku, že hip-hoper by snad mohl být ještě vulgárnější, než např. punkáč, nebo metálista - jasně, všechno je individuální, nicméně ‘děti ulice’ uměj bejt hrubý pieknie. A po nich ruský bratr - MC Zenia co uměl! O výzdobu prostoru se postaral nám známý Jelen aka Sake 33 (www.sake33.com), o zvuk Víťa Veselý (bohužel mu ukradli procesor za +-30 tis. Kč), kapelky pak byly vybrány tak, ‘aby si každý něco našel’, říká Milan V. s tím, že podobnou akci by rádi dělali každý rok, pokud nevyletí ze školy… Loni se IV prý konal v klubu Emco na Míráku, kam na dané prostory přišlo dost lidí, navíc chtěli živou muziku. OK, po 24. h, kdy došlo pívo, Selfish pořád nic a mně se čím dál tím víc začíná zdát, že lidem tu je jedno, esli na pódiu hraje Severská dvojka nebo třeba Helenka Vondráčková, popř. se pouští hity Strašidelného zámku, odcházim mírně rozčarován domu. Možná bych na základě nejen této zkušenosti moh napsat sociologickou studii o studentském podhoubí na místní univerzitě, ale tolik nových přátelství bych zřejmě neunes… TádyDáDyDáá a to je konec, pfátelééé! Emilio + foto (další na: www.maudcaffe.net)
u HORKÝŽE SLÍŽE V ÚSTÍ - FESTIVAL ROMSKÉ KULTURY - 4. 9. 04 (so) - letní kino v Ústí n.L. - Na festival jsem proniknul náhodou při transportu mé osoby z restaurace Skleník do restaurace Kulťas. Po cestě jsem zaslechl super hit od Madonny a protože jsem měl jen 30 korun, přelezl jsem přes plot. Nepozorovaně jsem usedl mezi asi 50 Ústečanů bílé pleti, kteří se výborně bavili. Já jsem se bavil taky. Co předvedl sbor malých dětí na pódiu? Skvělou, nadupanou show. Nic víc. Nic míň. Stydím se za to, že v kině bylo jen 50 - 70 lidí. A nechápu, že se nepřišli podívat skoro žádní Romové. Závěrem musím ještě říct, že moje ‘plotové horolezectví’ bylo úplně zbytečné, protože akce byla úplně zadarmo. Kukin
u JEŠTĚ KE KONCERTU HUDBA PRAHA - - 21. 10. 04 (hala Chemičky) - Papučpárty - Už v lednu jsem jako lákadlo na plánovaný (a díky neschopnosti hlavního pořadatele neuskutečněný) koncert HP psal poměrně veliký článek o téhle legendě českého rocku, takže vynechám historii a odkážu se na zmíněný text, případně na vynikající web, kde se opravdu můžete dozvědět o kapele vše potřebné (www.hudbapraha.cz). Poté co jsem přežil planý poplach, byla oficiálně zahájena ‘tiskovka’. Emilio mi kladl na srdce, že na tiskovku určitě musím a nesmím ji za nic na světě prošvihnout - když jsem zjistil, že jsem na ní jenom já a Radek Strnad z ú-deníku, došlo mi proč. Silná přesila kapely, která se dostavila skoro v plném počtu (scházel pouze echtovní básník, zpěvák, kytarista a saxofonista Karel Malík), byla zjevná hned od počátku - první otázka totiž nebyla od novinářů na muzikanty, ale velmi netradičně tomu bylo právě naopak - ‘tak se nám pěkně představte, a pochlubte se, pro koho píšete!!’. A aby bylo slušnosti učiněno zadost, musím tedy vyjmenovat, že kromě tvrdého a stálého jádra, které tvoří zpěváci a kytaristé Michal Ambrož, Bohumil Zatloukal a Vladimír Zatloukal a zpěvačka Jamajka Koblihová, současnou sestavu HP doplňují bubeník Michael Šimůnek (hraje s MA v kapele Divoký srdce, basák Jiří Jelínek, a úplně nová zajímavá tvář a hlas - Petra Studená. Tiskovka se pak trošku zvrhla v příjemné povídání, o tom, co zajímalo nás, a o tom, co by chtěli dostat mezi lidi hudebníci. Připomněli jsme si, že HP ‘skončila’ na svém vrcholu v r. 1996, kdy jela jeden koncert za druhým a byla schopná na svém goodbye koncertu vyprodat i T-Mobile arénu, a skoro 3 roky si pak dali klídek. Ale protože se mají rádi a rádi hrají, začali zase před 5ti lety znovu koncertovat. Ale jenom tak, aby je to opravdu bavilo. Už by se nechtěli dostat do situace let 1994 až 96, kdy jim manažeři nasadili neskutečné tempo, a bylo jim jedno, že mají všichni pořád normální zaměstnání (‘A máme ho pořád, nikdo z nás se hraním v HP neživí’) a nutili je do neustálého kolotoče koncertů. ‘Teď děláme kolem 15 až 20 koncertů ročně, loňský rok byl výjimkou, to jsme i s projektem Létající cirkus odehráli celkem asi čtyřicítku. A přišli jsme na to, že nám to takhle vyhovuje.’ Skupina připravuje materiál na novou desku, nikam ale nespěchá, a tak se bude nahrávat asi až příští rok, tedy 9 let od posledního řadového CD. ‘Skládáme proto, že nechceme hrát pořád to samý, i když máme za těch 20 let tolik písniček, že bysme repertoár mohli klidně obměňovat i bez novinek. Ale ta připravovaná deska je důvodem pro skládání nových věcí, a taky dneska zahrajeme dvě písničky, které na deskách nevyšly.’ Padla i důležitá informace k diskografii kapely - u Monitoru by měla 1. listopadu vyjít reedice všech řadových desek skupiny. ‘Na svý vlastní projekty (Echt!, Divoký srdce, Pospíšil a Zatloukal) vůbec nežárlíme, naopak jsme rádi, že nám tenhle systém funguje a že nám právě tyhle projekty umožňují, abychom se scházeli i ke společnýmu hraní v Hudbě Praha’. Určitě to bylo vidět i na loňském Létajícím Cirku, kde právě všechny kapely kolem Hudby Praha (vč. HP) hrály. ‘Vymyšlený to bylo výborně a dalo by se to ještě někdy zopakovat, ale je to otázka peněz. Třeba loni to vypadalo tak, že nám spousta sponzorů slibovala peníze, a nakonec se na nás vykašlali. Jenže my jsme se nechtěli vykašlat na lidi, a tak jsme to stejně celý absolvovali.’ Michal Ambrož ještě stačil upozornit na tradiční mikulášský koncert 6. 12. 04 v pražské Akropoli, kam přijdou i někteří bývalí členové skupiny, pak na výbornou úpravu webových stránek, a už jsme sklouzli k Jasné páce, letům 80tým, bolševickému tažení proti rockové muzice, k estébákům a kulturním inspektorům (‘…dost významná byla nějaká soudružka Křížová na Praze 4, tý to nikdy nezapomenu a vždycky jí musím jmenovat. Jasná páka ale původně nebyla vůbec politická kapela, my jsme chtěli jenom hrát, a vůbec se o ten jejich systém nezajímat. Jenomže komunisti byli hotoví z toho, že tady jsou nějaký skupiny, který nemůžou kontrolovat, nemaj nad nima dohled, a navíc na ně chodí spousta lidí. Tak se rozhodli situaci řešit po bolševicku - zákazem. No a Hudba Praha pak už od začátku měla, má a mít bude na bolševiky jasně vyhraněnej názor. A v našich písničkách je to určitě hodně slyšet.’) Místnost pro tiskovku byla neodhlučněná, přes kravál z haly bylo hodně špatně slyšet, a úplně přirozeně proto Michal Ambrož navrhnul, abychom šli někam blízko do hospody. Jamajka chtěla na Hnátu - (‘Já na Hnátu určitě musím, protože jsem tam prožila čtyři roky života. Fakt jsem tady studovala pajďák, ani už nebudu říkat, kdy to bylo, ale Hnátu si pořád pamatuju, ta se nedá vymazat’), a cestou jsme plynule přešli k současné politice, pak k fernetu a pivu. Kolegu -hrvn- by určitě zajímalo, že jsme se shodli na osvíceném monarchovi, jako ideálním způsobu vládnutí, a taky jsme si zanadávali na všechny fízly, udavače a donašeče. Výrazná shoda panovala v názoru na současného předsedu vlády. Jenomže to už přetáhli plánovaný začátek koncertu, a tak rychle zpátky na chemičku a do práce. Pak už se hrálo a koncert byl výborný jako u HP vždycky. Lidé se konečně utrhli a šli tancovat pod pódium, a bylo dobře, že kromě pamětníků byli v sále většinou mladí, kteří často nebyli ani na světě, když Jasná páka poprvé zahrála ‘Pal vocuď hajzle!’. Pavel Mareček, foto: Barby
u RICHARD MÜLLER - V TEPLICÍCH! Docela jsem se těšil na historicky první možnost konfrontace svých deskových a mediálních dojmů z tohoto kontroverzního, leč zcela zjevně velmi zajímavého kumštýře. Ať už si o jeho všelijakých názorech, postojích a výrocích myslím cokoliv (a že JE co si myslet), podmanivost některých jeho výrobků je nepopiratelná. Tudíž mě vždycky zajímal. Frajírek jeden (www.muller.sk)… Beznadějná vyprodanost jeho teplického koncertu 20. X. 04 mě díky laskavosti ředitele DK Přemka Šoby zahnala do jeho lóže. (Tu čárku nad ‘ó’ bych prosil neztratit, Frede, aby si lidi nemysleli, že jsem mu kvůli Müllerovi vlez do postele. Ostatně nejsme snad on ani já v tomto směru v nijakém podezření.) Jenže ouháč! Byl jsem po službě. (To jsou ty záležitosti, o nichž např. premiér této země neví.) Znamená to, že jsem přišel z práce, v níž jsem byl 32 hodin. Během nich procházel chirurgickou ambulancí nepřetržitý průvod, v nočních hodinách ponejvíce více opálených, vesměs smrtelně nemocných občanů. A ke všemu mě - ještě než Ríša začal, jen jsem dosedl, zprudila nějaká neodbytná baba (co chtěla, nebylo stejně ani po jejím projevu jasný), která - bejt dědkem - to dostala vysvětlený pěstí. Pak už přišel potomek slavného Vlada v dlouhé bílé plandavé košili, chvíli tiše mluvil z praktikáblu, z čehož jsem nepochytil skoro nic, pak začali a… pak už vím jen to, že to bylo takový intimní, vláčný, komorní, v pomalým, maximálně středním tempu, žádná divočina, vesměs novoty, dobrá kapela, zvláště rytmika (ovšem z ředitelské lóže na ně vidět vlastně není - v tom je Přemek přímo asketou), houpy hou, jeden l’ chanson střídal druhej, hajej-dadej… jistě tušíte, jak to dopadlo. Vzbudil mě přídavek, jedinej, kterej se vymykal: ‘Po schodoch’. To byl rachot. - No, podívejte se, já vím, že tohle je recenze na hovno. Ale na druhý straně jsem si jistej, že nikdo sem k nám jinou nenapíše. Takže nemáte na vybranou. Ale nechci Tě tím rozhodně nijak shazovat, Müllere, kdyby Ti někdo ten dojem vnucoval. Těch pár okamžiků, kdy jsem udržel víka hore, bylo příjemnejch. Takže se na Tebe příště co? Takže se na Tebe příště těším, vole. Yarda Pichlík
u SLAM-POETRY - Regionální kolo v Ústí n. L. - Moje paměť je tak špatná, že si nepamatuju, kdy to bylo (po 27. 9. 04 - pozn. red.) Vím, že se soutěž v přednesu konala v klubu Circus (www.circus.cz), že jsem ukecal vyhazovače, a ten mě nechal na půl hodiny nakouknout a vím, že jsem si dal 2 piva a 3 prásky z celkem slušnýho špeka. Soutěž moje debilní hlava vnímala jako moc zajímavej střet různejch způsobů přednesu a přístupů k tvorbě poezie. Co mě štvalo, je jen že to, co předvedli moji kamarádi z ústeckejch ulic prostě neumim. Jinak to bylo dost zajímavý a mrzelo mě, že jsem neměl na vstup a musel jsem jít brzo domů. Můj názor na celej projekt je kladnej, jen si myslím, že podobný undergroundový akce (brejk, beatbox, atd.) je strašně obtížný hodnotit a škatulkovat. Takže: co takhle příště zrušit rozhodčí a porotu a nechat vybrat vítěze publikem??? Kukin
u JE TO UŽ 35 LET , co vznikl C & K Vocal (ckvocal.archkucera.com). Už v r. 1969 to nebyla kapela pro blbce. A teď se myslím ještě přitvrdilo. V době Jéminemů, Ledovejch Téček, Chůliů, Sašů, Černejch Mlík, Medvědů, co nevědí, Sámerů, Jenniferlopezů, Forevergottů, Zaseuždavidů, Furteštěvondráčkovejch a bohužel i některejch ještě horších, se tihle ‘dinosauři české hudební kvality’ troufale pokoušejí nechcípnout, třebaže realita, dohnaná do kouta okolojsoucím establishmentem, nápadně připomíná roky, kdy pracně proráželi z ničeho: ti, co ‘tehdy’ nevydávali desky, mají s jejich vydáváním potíže už zas. (Samozřejmě na rozdíl od výše NEjmenovaných - nebo jste snad probůh něco rozluštili?) Narozeniny proběhly v sobotu 6. XI. 04 v KD Vltavská v Praze a trvalo to (zaplaťpámbu) hezky dlouho. K vidění a slyšení byl nejen poslední léta zřídka vídaný bývalý šéf ‘Vokálů’ Láďa Kantor, ale i další někdejší spolupracovníci - Jiří ‘Šlupka’ Svěrák, Ivana Štréblová, Luboš Andršt, Michal Prokop, atd. Hrály se věci staré, prastaré a skoro nejnovější, poloplaybacky i totální živáky. Skvělý vstup měli i studenti hudebního studia při Švandově divadle. A tolik jsem se bál, že neuslyším Grechutův ‘Korowód’ (i po 20 letech ho ještě umím nazpaměť, jako ostatně skoro všechno od C & K…) - a oni ho nakonec dali! Atak jsem ho vlastně poprvé v životě zažil s živou kapelou. A s Cerhou, protože pan hradní ex-ceremoniář si už na něj zřejmě netroufá (chtělo se mi zavolat ‘Tož Laďo, nedělé kravu a zpívé!’). Ale ono by to nepomohlo. Kantor když se rozhodne, je neoblomnej. Tak jsem byl aspoň rád, že furt všichni žijou a vypadaj docela skvěle (na ty léta) - a že se můžu zjevně těšit na oslavu čtyřicítky. Neb v přídavku znělo (opět Grechutovo) ‘Světe náš’, to už zase s panem ex-principálem u mikrofonu. Což je modlitba, která se nedá nevyslyšet. Yarda Pichlík
u C&K VOCAL - Jiří Cerha a Ladislav Kantor stáli u zrodu před 35ti lety. Vteřiny uvedly začátek koncertu a pokračovalo se Na okraji. Náročnost na poslech původních skladeb z desek a divadelních vystoupení odlehčil Michal Prokop. Slyšel jsem vynikající kytaru Luboše Andršta, od piana Jiřího ‘Šlupku’ Svěráka, zajímavá byla Veronika Pospíšilová a další z řady gratulantů. Villon, Prévert, Shakespeare. Causa krysaře o Spor srdce a těla s Taktikou, kterou dovedl Vymítač ďáblů Až k trávě. Líbilo se mi scénické provedení cesty dvou šneků na pohřeb listu v podání mladých herců studia Švandova divadla. Kolaps přehrávacího zařízení poznamenal Ódu na konec betonové revoluce, ale nezabránil mi vychutnat si Generaci, Chorovod a v přídavku Světe náš. V průběhu rautu bych rád ředil víno vodou a vzpomínal na mládí, kdy jsem si často plet slunce s lampou v hospodách, ale mezi hosty jsem poznal Jiřího Černého, Michala Horáčka, Jana Rejžka, Mikoláše Chadimu a Míru Wanka. Měl jsem možnost vidět zblízka i členky skupiny Zuzanu Hanzlovou, Helenu Arnetovou, Hanu Horkou a nového zpěváka Michala Pleskota. Ladislav Kantor opět nezapomněl připomenout MUDr. Jaroslavu Pichlíkovi, že ho před lety málem přizabil čínskou specialitou připravenou na počest jeho příjezdu do Teplic kvůli vyšetření v nemocnici. Známý gurmán se předvedl svým kulinářským umem i přes podezření na Kantorovu vředovou chorobu žaludku. To jsem ještě netušil, že v 80tých letech, když si nechal narůst vousy, Yarda mu pochválil pokus o nový vzhled s tvrzením, že vypadá jako Steve Mc Queen dva dny před smrtí. To jsou mi věci. Při odchodu jsme se s Alenkou a Yardou zastavili na pár minut před budovou a dali řeč s Jiřím Cerhou, který tahal bedny do auta, o současném pohledu na umění ze strany konzumní společnosti i některých médií. Nic pro zasmání, i když na koncertě bylo narváno. Vladimír Ondys (ondys@quick.cz)
u PREMIÉRA V BÍLINĚ - Řekne-li se ochotníci, vzpomenu si na Járu Cimrmana a jeho osvědčený ‘Strašný vítr z hor’. Na ten ale naštěstí 12. května v bílinském kulturním centru Kaskáda nedošlo. Parta, která si říká Bílinské Divadelní Minimum (mujweb.cz/www/bilinskeminimum), tu premiérově uvedla své nastudování (dvou)hry Michaela Fryana ‘Za scénou a bez roucha’. Protože jedním z aktérů je i můj kolega z chirurgie, byl jsem vskutku napjat. Nejdřív jsem jen zíral. Pokud možno tupě. Pak jsem pochopil (aspoň si to myslím): jde o parodii na 1) anglický a 2) přežitý styl humoru. Jinými slovy ‘divadlo o blbým divadle’. Celý další průběh mě v tom utvrzoval. Na scéně se střídali týpkové jak z nejšílenějších anglických ‘veseloher’, těch, při nichž jsem nikdy nevěděl, co je na nich k smíchu. Byli (ti týpkové) naprosto modeloví a mluvili zcela modelové řeči. Esence britského ‘suchého humoru’, který je někdy svou elementaritou velmi úderný, jindy zas kontinentální divák, jak jsem už řekl, neví ‘čemuse’. A když dějová linka poněkud upadá, najde se chudák, kterej se k něčemu přilepí, nejlépe oběma rukami-ma (že, pane Suchý?) - a když je ÚPLNĚ nejhůř, spadnou mu kalhoty - a je vymalováno. (Proč se horšit - král českých komiků, velký Vlasta B., jsa v úzkých, to dělal némlich takhle.) A pak všichni ti teteliví šohajové, ručičky jak haluze ve větru, šály hozený přes rameno, blazé an sich, dámy skoro průsvitné, věčně nechápající (‘Par-DÓÓÓN!’) a jiné zas jen-tak-jsoucí… Utvrdil mě přítel, skvělý a ještě stále nedoceněný spisovatel: ‘Ty vole, parodie jak prase, jasný! Protože jestli ne, tak je to děsná sračka!’ A tím (jako on většinou) vyhráb podstatu. Neb zároveň mě znejistil kolega, ve zmíněné hře účinkující. Na dotaz, zda parodie ano či ne, řekl (mimochodem velmi přesvědčivě): ‘Nó, vonóó… já teda… my… jsme tak ňák… vo tooom - takhle ani neuvažovali.’ Takže já vám nevim. Byla-li to parodie, byla trochu málo parodická. Asi potřebuju víc polopatismu. A nebyla-li to parodie… - pámbu s váma, ochotníci! Druhá část, ‘Za scénou’, je v pohodě. Jasná. Napadlo mě, jestli TAHLE, včetně představovačky, neměla být radši první, načež by pak navazovalo to kritizované anglohumornění - divák už by byl připraven na ‘pěknej průser’ a líp by pochopil, že průser je vlastně (autorem) plánován. Z tohoto místa nemohu posoudit, je-li vina víc na autorovi nebo na režisérovi (eventuelně na mně). Ovšem pan režisér Vašut je v Teplicích znám jako velmi schopný jedinec - nevěřím, že by něčemu ublížil, když už by nepomohl. Nevím ale, je-li autorem přikázáno hrát to celé v TOMTO pořadí, nebo je-li na výběr. Já bych to prostě prohodil. No - to se mi to kecá, žejo? A pokud jde o kolegu chirurga, tak jeho milka, taktéž tamtéž hrající, pravila, že ta jeho role mu byla šita na tělo a že hraje sebe. A myslela to určitě pochvalně. A on na to řekl ‘To mě uráží.’ - Tak se v těch hercích a herkách vyznejte…! Yarda Pichlík
u PRIESSNITZ V NOVĚ ZREKONSTRUOVANÉM SÁLE ČINOHERNÍHO STUDIA (pá 17. 12. 04) - Tak k nám zas přijeli ti kluci jeseničtí (www.priessnitz.com), obchodníci to s živou vodou, která je však, alespoň v albových verzích písní, stále míň divoká… ale koncert, jako vždy, stál za to. Byla to pro mne první návštěva nového Činoheráku - zvuk super, pití do sálu jen v plastu (pochopitelné), světelné efekty, zvláště to co se promítalo na bubeníka (zábavné i zajímavé), ale ten stroboskop do potlesku před přídavky jsem fakt neskous. Řekl bych, že je Ústí (samozřejmě pominu li jesenicko), jednou z oblíbených štací kapely. Ta zde také své nové věci představuje velmi časně. Třeba Malýho chlapce jsme zde slyšeli už na výborném unplugged koncertu 1998 v Barbarbaru (skladba vyšla až v r. 2001 na Zeru). I letos tedy zazněly nové tituly, jejichž texty, mi připadaly tak nějak nostalgické, ale ne všemu, jsem rozuměl úplně přesně. Na závěr jeden malý detail, který postřehli i jiní - v písni Rybičky - bylo místo ‘pod dekou hledáme se trochu sjetí’, zazpíváno ‘tak trochu jetí’ - pěkný bonbónek - že by věkem texty zrály? Nezbývá než držet palce, aby budoucnosti byli stejně zářivé, jako minulosti… a toho plyšáka tam zas nikdo nehodil! Šátkyn (martin.satka@ct.cz)