u REPORTÁŽ ZE ŽĎÁRKU - JE SOBOTA, 8. 9. 07 - OD RÁNA PRŠÍ… My, co připravujeme festival Žďárecké parohy říkáme, že slabě mží. Na trávě za zastávkou, která už není stanovištěm autobusu, ale dětskou hernou, stojí TEE-PEE. Před ním postává indián Radek ‘Havran’ Svašek. Má zachmuřenou černobílou tvář a přes dým z otevřeného ohně se dívá na nebe a možná se tiše po indiánsku modlí, aby se dětem nezkazil den. V letním kině jsou srovnány lavice, (díky městu Trmice a paní starostce), zvukař natahuje kabely, Toi-Toi stojí na místě, zábrany uzavírají okruh, kam mohou vstoupit neplatící a platící diváci a kam nesmí vstoupit nikdo (díky Tomáši). Před hospodou se objevila skupina zajímavá nejen pro děti, ale pro všechny přítomné - psi a policisté. Musím podotknout nádherní psi. Dokazují, jak jsou vycvičení, předvádějí, co všechno umějí, jsou hraví a chtějí být úspěšní, chtějí udělat svým pánům radost. Daří se jim udělat radost všem, kteří se dívají. Bylo to skvělé a patří jim velký dík i za to, že dívajících se bylo méně, než by si zasloužili. Blíží se 1 hodina po poledni a déšť neustává. Na tvářích se objevuje křečovitý úsměv a tak, jak bylo slíbeno, ve 13 nula nula se začíná hrát. Přichází skupina STRANGERS, po ní následují RIDING HOPPERS, přinášející spoustu bluegrassu, a najednou je tady uklidnění, KRAHULÍCI - tedy malý velký Šimon Koblížek a velký Václav Krahulík a s nimi 3 písničky, co pohladily po duši, a přítomným dámám vehnaly slzí dojetí do očí. Byl to klid před bouří, před americkou country přinesenou skupinou JOHNY CASH REVIVAL. Kapelu před začátkem doprovodila bouře motorů nejkrásnějších strojů Motocountry Clubu UL - 89 (motocountryclubul89.com). Také děkujeme. Kulisa byla opravdu nádherná. Mezi tím vjíždí do areálu auto s pražskou poznávací značkou a vystupuje legendární Mirek Paleček. Je milý, přátelský, poslouchá muziku, povídá si s diváky i muzikanty. Jako správný profesionál. Potom všem věnoval hodinku krásných písniček, které donutily spoustu lidí si zazpívat s ním. Musí přidávat a najednou zjišťujeme, že hlediště se docela pěkně zaplnilo, že lidem déšť nevadí. Pro samou hudbu si dospělí zapomněli všímat dětí. Jenže ty nemají čas se nudit. Střílejí z luku, házejí oštěpem, soutěží, vyhrávají korálky, lapače snů, malé oštěpy, amulety, dívají se, jak se nabíjejí historická děla, zacpávají si uši, když se z nich střílí, jsou nadšené a mají oči otevřené dokořán. Práce Radka ‘Havrana’ Svaška a jeho kamarádů. A blížíme se ke konci, který by měl být vždy nejlepší. Co říkáte libouchečtí? Je to Kapitán Kid! Písnička jedna za druhou, více i méně známé, krásné texty, vtipné slovo, nezastírající svůj věk. Patří mu nejhlubší poklona nás všech. Musí přidávat písničky, ty jeho si totiž zpívají diváci nahlas, určitě cítí zimu, jako všichni ostatní, ale je tady a odvádí službu hudbě a hlavně lidem. Díky KAPITÁNE! Závěrem čest, a tu si právem zaslouží NÁPLAVA. Byla tu od počátku (v 90. letech) a je u prvního ročníku obnoveného festivalu. Musím napsat: Byl to důstojný závěr! Muzika, která má ten správný country říz. Doufám, že tohle slovo nespojujete jenom s dechovkou! Pokud ano, tak potom má country duši. Náplava festival rozsvítila. Někdo mi říkal, že pokud ho hudba nenutí podupávat, tak není ta správná. Tahle byla. Jako všem, i Náplavě patří velký dík. Počasí neukázalo přívětivou tvář, a tak se večer, nebo respektive do rána hrálo dál už jenom v hospodě. Spontánní hraní, kdo vzal do ruky kytaru, banjo, basu, ten najednou patřil všem přítomným. Po dlouhé době první ročník. AŤ ŽIJOU ŽĎÁRECKÉ PAROHY 2008! Lenka Bořilová (Borilova@spedtempus.cz)
u KYKYRÝK JANY VÉBROVÉ - V dějepisné časové linii každého z nás (tedy lidí) se nachází úsek, který bychom mohli nazvat např... nechtěný. Někteří šťastlivci o svých nechtěných časových úsecích dokáží hovořit s blízkými, a tak se podělit, ulevit si atp. Jen ti nej ‘ex’ dokáží své životní sinusoidy sdělit všem veřejně na odiv. Mezi takové již nakolik zim patří i Jana Vébrová (www.janavebrova.borec.cz). Mladá žena s úsměvem schopným rozpustit led, ze severočeského Varnsdorfu, který byste našli ve Šluknovském výběžku (www.sluknovsko.cz). Matně vzpomínám, kolik že jí je let... no cca 25 (viz pravidla bontonu). První akordeonové počiny jsou k slyšení na desce kapely Čina. Její ‘aneb’ zní ‘Písničkářka z větrného mlýna’. To proto, že v oné cylindrické stavbě vyrůstala. Stesky, nářky ale i náznaky radosti jsou k slyšení na žhavé desce Kykyrýk vydané v červnu borci z Indies Rec. (www.indiesrec.cz). První sólová, osobitá deska a věřte že bude opravdu žhavá (viz teplota CD kroutícího se v přehrávači). Použitá slova vázaná do vět jakoby říkala, že není jednoduché žít, být, mít, milovat... Chytrá slova, která nutí člověka přemýšlet a číst si booklet. Kde se energie v drobné dívce bere? Protřelá životem? Ústrky? Beznaděj? Vtipný sebesarkasmus ‘vztah není buřtguláš’. Nářek nad muži Reném a Jaroslavem. Zpěv s nožem na krku - dle jejího úsudku, v písni ‘To ste se spletla’ je opravdu silná káva a ne rozhodně pro ty, kteří v ženě múzami políbené vidí až mýtickou bytost. Ale i další věci jsou na desce silné. Např. bicí party od opravdového odborníka na ‘škopky’ Miloše Dvořáčka (VRM, NUO, Fru-Fru...) Výšky, středy, hloubky, allegro, presto, andante, naléhavé, energické, ponuré to vše a ještě víc tam je. Není to ale deska veselá, sama říká, že na veselou hudbu jsou tu jiní, a má pravdu. Je pro toho, kdo si chce poslechnout dobré texty k zamyšlení, nehodspodskou heligonku, rytmus jak řemen a kdo již je její profesionálnější kolegyní R. unaven. Dovolte řečnickou otázku: Když už něco v éteru hrajou, je to konec nebo teprve začátek? V garážích nebo v Lucerně? Ideální by samozřejmě byla lucerna v garáži, tedy světlo ve tmě, naslouchající publikum před dobrým umělcem. Jana tento požadavek splňuje do puntíku. Shrnuto slovy Ladislava Smoljaka: ‘Tak Vás vítám u nás ve mlýně! Z toho prachu si nic nedělte, to víte - mlejn’. efen - Lužické přehledy (www.luzickeprehledy.cz)
u VE ČTVRTEK 20. IX. 07 SE NÁM ZAS ASI PO ROCE PŘIHODIL v teplickém JAZZclubu (www.jazzteplice.cz) fenomén Koubek (www.vaclavkoubek.cz). Zbytečno rozepisovat se víc - prostě zvednutí nálady, které se čekalo, nastalo skutečně, což není u každého umělce pravidlem - a že jsem ji měl při příchodu unter Hund! Nevím přesně, jak to ten člověk dělá - von snad za to ani nemůže, ale je takovým prototypem klaunů starý školy, co i kdyby sami byli v nepohodě, před publikem se rozsvítěj a dostanou každýho. Tak se i stalo. Tentokrát, jako vždycky předtím. Crazy songy a ještě crazyovatější průpovídky uváděly publikum v úžas a vytržení a přidávalo se skoro jako v legendárním Broumově. Václav se prostě procházel po svých mapách vystřižených z glóbusu a my jsme mu to žrali jak blbý děti. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
u SLUNCEM PROHŘÁTÝ KYJOV (13. - 14. 7. 007) - Již podeváté se uskutečnil letní hudební víkend u Navarů - Kyjov čp. 2, oficiálně nazývaný KYJOVSKÝ FESTIVÁLEK (www.kyjovsky-festival.com). Akce patří k těm, které osobně nazývám výjezdní pařba lidí z Výběžku. Ono je to totiž tak, a to mi asi každý potvrdí, že ti, kteří se nevidí během roku, věří v setkání třeba zrovna v Kyjově. Tady potká člověk tolik známých tváří, že se uzdraví v obou smyslech toho slova. A teď k vlastnímu obsahu. V hlavní den, tedy v sobotu, kdy slunce bylo přímo nad hlavou začal varnsdorfský STANDARTNÍ KOMPOT plný pecek, výbornou šťávu, kterou všichni rádi finišujeme. Ovocný orgasmus zajistilo sluníčko, a tak bylo lze konstatovat ‘to to dneska dobře začíná!’ Pokračovali tradiční hosté z Děčínska - THE RAYS OF THE SUN, strašidelný dům se spousty oken k vykouknutí, jimiž vnikají paprsky slunce, takže nakonec si řeknete, že v tomto domě nestraší, ale ozývá se ozvěna příjemného hlasu majitelky. Pak po schůdcích k návěsu vystoupili berounské PONOŽKY PANA SEMTAMŤUKA. Řekl bych, že má Ivan Mládek o nástupce postaráno, a to v případě těchto pruhovaných ponožek bez puků mírou vrchovatou. Ostatně po 10ti minutách produkce jsem myslel, že mi z důvodu zrychleného tepu pukne srdce. Nedalo se netancovat nebo spíše neposkakovat. Co následovalo poté, byla už zcela jiná čajová směs. PRVNÍ HOŘE se to jmenovalo. Pravidelný, rychlý, úderný no prostě rytmus ale také nerytmus, zpěv přecházející v řev, kabaret pojištěný na Deliciu hrajícím klaunem s červeným nosem, ságo... Znáte Dresden Dolls? Kdyby byli v takto početném složení, hráli by asi jako HOŘE. Rychlé údery do podlahy, co ustanou až ve chvíli, kdy na vás košťaty zespoda i shora bouchají sousedky a když ty staré paní zase v klidu sledují televizi… tak údery opět. Evropa má asi jen 2 významná pohoří, na středozápadě Alpy a jižně a východně Karpaty. KARPATŠTÍ PASTIERY přijeli z Pezinoku, aby naznačili, že už i východní Európa je moderní, a tak po úvodní typické fujaře rozjeli beaty, až se mi rolovaly nehty u nohou. Fúze bigbeatových nástrojů se syntetyzátorem v kompozici a aranžích jak víno. Ovce se totiž dá holit v řadách, odspoda, ale taky prostě, jak vám padne ruka, výsledek je stejný - spousta vlny k užitku a spokojené zvíře. Pastýři se o své ovečky starají dobře. Intermezzo bylo zajištěno SPOLČENÍM HLUPCŮ z Teplic. Mimochodem právě vyšel na pulty knihkupectví stejnojm. román, oceněný Pulitzerovou cenou. (Pardon, ale když intermezzo, tak i ode mě). Skvělé plus tohoto ska-etno-bandu je zpěv v netradičních jazycích. Po spoustě alkoholu jistě nikdo nepohrdne kávou. I ta byla k dispozici v podání borců KOFE-IN. Opět elekro-beat-d’n’b-rock-jazz-fúze. Bezva, já seděl na větvi, když oni říkat c’mon dance, c’mon. Musel jsem jít. Charismatický zpěvák, rytmus, melodie, beaty, jak to má být, chcete-li zapařit. Večer, když už padla rosa, nastoupili KALE. Prosim vás, záměrně nepíšu hvězda večera, jak je u zaručených kapel zvykem, protože má každý tu svou, jinak pojmenovanou. Přivezli Velký vůz, plný tradiční rómské hudby, co roztancovala každého, škoda jen těch vylitých piv, příště si ho odložím stranou. Takhle zpocenej nejsem ani v rachotě. No prostě bezchybný set. Byla to ale plichta, protože oni rychle hráli a my rychle skotačili, a tak je to správné, tak to má být. Neslyšel jsem asi 3 poslední kapely, škoda. Každý odcházel nadšený, rozradostněný, hudebně naplněný. Skvěle strávená a sluncem prohřátá sobota. Závěrečné hodnocení: Organizace - výborná, Catering - chvalitebně (pivo G už mi leze krkem), Program - výborně, Objednávka počasí - výborně. Celkově - PROSPĚL S VYNAMENÁNÍM. Děkujeme, Thank you, Navaro a spol., teď si odpočiň, protože za rok jsme tam zas! efen - Lužické přehledy (www.luzickeprehledy.cz)
u O VÍKENDU 27. - 28. VII. 07 SE OPĚT KONAL VE STROMOVCE festival MUSIC IN THE PARK (www.stromovka.com). Z rozličných důvodů jsem byl přítomen jen druhému dni, kdy mě zkraje zarazilo třeba to, že brány byly zavřeny ještě 15 minut před začátkem a ve stejnou dobu odešel taky jeden z pořadatelů dát vytisknout programy (!) Nicméně začalo se na čas, i když na pódiu byla v tu dobu proti divákům skoro přesila. Účast první kapely Milo jsem nepochopil - jazzrock, funky, ale slabej zpěvák, nepříliš plnej zvuk, víc sebevědomí, než hudby. Slovenští ZVA 12-28 jsou dobří bluesmeni s frontmanem divousem, jenž při produkci sedí. Třeba ho bolela noha. Na Yellow Sisters jsem byl připraven z desek. Uctivý róby si navlíkly, i když ‘yellow’ jen 2 a jejich á capellová produkce jistě zaslouží uznání, jenom je to - i při vší vokální dovednosti - po 30 minutách přece jen už trochu na takový malý hají…Dave MurphyBand má teď jako zpěvačku známou ‘Eržiku’ z Lady I & The Bluesbirds s překvapivě obměněným designem. Repertoár tím výrazně zjoplinovštěl, čímž se pochopitelně nezhoršil. Závěrečná ‘Mercedes Benz’ věnována Pavle Kapitánové. Lence Dusilové vždycky víc svědčí komornější prostředí, ale porvala se s tím, jak je jejím zvykem, v čemž jí je poslední velkou oporou Peter Binder, jehož sóla jsou to, co tam chybělo. Dan Bárta s Illustratosphere byl na takovouhle akci asi moc komorní a když do toho ještě lidi žvatlali, mlaskali apod., byl efekt z poloviny v čudu. Ovšem pak přišlo na pódium asi 150tikilový hovádko, v jehož prackách vypadala elektrická kytara jak dětská hračička, zařvalo ‘Jmenuju se Popa Chubby a teď si dáme Hendrixe!’ a spustilo ‘Hey Joe’. Hrál pak od něj ještě ‘Crosstown Traffic’ a ‘Voodoo Chile’, ale i ty vlastní byly trochu hendrixovský. Hardbluesovej rachot, kterej museli skyšet snad až na druhým konci Prahy. Pro mě vrchol dne. Ale ne, že by se mi pak nelíbili Blood, Sweat And Tears, i když jsou to už kompletně jiný lidi než před 40 lety. Z jejich nejslavnějších žádná nechyběla a pobavily taky citace ze známých kousků jiných kapel. Do té doby na minutu šlapající organizace s maximálně 10timinutovými pauzami se zasekla na mistryni hip hopu Lauryn Hill, která nechala diváky vydusit 50 minut. Při tom skluzu a blížící se půlnoci s posledními možnostmi přepravy metrem jsem tu připravenou, nasvícenou a furt prázdnou scénu nechápal. Nakonec přece jen intro - asi 7 minut, pak 12 muzikantů a 4 zpěvačky - 15 minut, konečně hvězda osobně. Na plakátech a v klipech krásná holka, tady upravená tak trochu jako pro natáčení dalšího dílu ‘Planety opic’. Omluvila se, že někde vofoukla, takže bude chraptět, a dala se do toho. Energie a razance za 3, kapela par excellence. Ale holt hip hop, no… Takže jsem to poslední metro - polovina-nepolovina produkce - radši stihnul. Jestli to celkově za těch 650,- vočí stálo? Určitě! Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
připravujeme festival Žďárecké parohy říkáme, že slabě mží. Na trávě za zastávkou, která už není stanovištěm autobusu, ale dětskou hernou, stojí TEE-PEE. Před ním postává indián Radek ‘Havran’ Svašek. Má zachmuřenou černobílou tvář a přes dým z otevřeného ohně se dívá na nebe a možná se tiše po indiánsku modlí, aby se dětem nezkazil den. V letním kině jsou srovnány lavice, (díky městu Trmice a paní starostce), zvukař natahuje kabely, Toi-Toi stojí na místě, zábrany uzavírají okruh, kam mohou vstoupit neplatící a platící diváci a kam nesmí vstoupit nikdo (díky Tomáši). Před hospodou se objevila skupina zajímavá nejen pro děti, ale pro všechny přítomné - psi a policisté. Musím podotknout nádherní psi. Dokazují, jak jsou vycvičení, předvádějí, co všechno umějí, jsou hraví a chtějí být úspěšní, chtějí udělat svým pánům radost. Daří se jim udělat radost všem, kteří se dívají. Bylo to skvělé a patří jim velký dík i za to, že dívajících se bylo méně, než by si zasloužili. Blíží se 1 hodina po poledni a déšť neustává. Na tvářích se objevuje křečovitý úsměv a tak, jak bylo slíbeno, ve 13 nula nula se začíná hrát. Přichází skupina STRANGERS, po ní následují RIDING HOPPERS, přinášející spoustu bluegrassu, a najednou je tady uklidnění, KRAHULÍCI - tedy malý velký Šimon Koblížek a velký Václav Krahulík a s nimi 3 písničky, co pohladily po duši, a přítomným dámám vehnaly slzí dojetí do očí. Byl to klid před bouří, před americkou country přinesenou skupinou JOHNY CASH REVIVAL. Kapelu před začátkem doprovodila bouře motorů nejkrásnějších strojů Motocountry Clubu UL - 89 (motocountryclubul89.com). Také děkujeme. Kulisa byla opravdu nádherná. Mezi tím vjíždí do areálu auto s pražskou poznávací značkou a vystupuje legendární Mirek Paleček. Je milý, přátelský, poslouchá muziku, povídá si s diváky i muzikanty. Jako správný profesionál. Potom všem věnoval hodinku krásných písniček, které donutily spoustu lidí si zazpívat s ním. Musí přidávat a najednou zjišťujeme, že hlediště se docela pěkně zaplnilo, že lidem déšť nevadí. Pro samou hudbu si dospělí zapomněli všímat dětí. Jenže ty nemají čas se nudit. Střílejí z luku, házejí oštěpem, soutěží, vyhrávají korálky, lapače snů, malé oštěpy, amulety, dívají se, jak se nabíjejí historická děla, zacpávají si uši, když se z nich střílí, jsou nadšené a mají oči otevřené dokořán. Práce Radka ‘Havrana’ Svaška a jeho kamarádů. A blížíme se ke konci, který by měl být vždy nejlepší. 
Co říkáte libouchečtí? Je to Kapitán Kid! Písnička jedna za druhou, více i méně známé, krásné texty, vtipné slovo, nezastírající svůj věk. Patří mu nejhlubší poklona nás všech. Musí přidávat písničky, ty jeho si totiž zpívají diváci nahlas, určitě cítí zimu, jako všichni ostatní, ale je tady a odvádí službu hudbě a hlavně lidem. Díky KAPITÁNE! Závěrem čest, a tu si právem zaslouží NÁPLAVA. Byla tu od počátku (v 90. letech) a je u prvního ročníku obnoveného festivalu. Musím napsat: Byl to důstojný závěr! Muzika, která má ten správný country říz. Doufám, že tohle slovo nespojujete jenom s dechovkou! Pokud ano, tak potom má country duši. Náplava festival rozsvítila. Někdo mi říkal, že pokud ho hudba nenutí podupávat, tak není ta správná. Tahle byla. Jako všem, i Náplavě patří velký dík. Počasí neukázalo přívětivou tvář, a tak se večer, nebo respektive do rána hrálo dál už jenom v hospodě. Spontánní hraní, kdo vzal do ruky kytaru, banjo, basu, ten najednou patřil všem přítomným. Po dlouhé době první ročník. AŤ ŽIJOU ŽĎÁRECKÉ PAROHY 2008! Lenka Bořilová (Borilova@spedtempus.cz)
lidí) se nachází úsek, který bychom mohli nazvat např... nechtěný. Někteří šťastlivci o svých nechtěných časových úsecích dokáží hovořit s blízkými, a tak se podělit, ulevit si atp. Jen ti nej ‘ex’ dokáží své životní sinusoidy sdělit všem veřejně na odiv. Mezi takové již nakolik zim patří i Jana Vébrová (www.janavebrova.borec.cz). Mladá žena s úsměvem schopným rozpustit led, ze severočeského Varnsdorfu, který byste našli ve Šluknovském výběžku (www.sluknovsko.cz). Matně vzpomínám, kolik že jí je let... no cca 25 (viz pravidla bontonu). První akordeonové počiny jsou k slyšení na desce kapely Čina. Její ‘aneb’ zní ‘Písničkářka z větrného mlýna’. To proto, že v oné cylindrické stavbě vyrůstala. Stesky, nářky ale i náznaky radosti jsou k slyšení na žhavé desce Kykyrýk vydané v červnu borci z Indies Rec. (www.indiesrec.cz). První sólová, osobitá deska a věřte že bude opravdu žhavá (viz teplota CD kroutícího se v přehrávači). Použitá slova vázaná do vět jakoby říkala, že není jednoduché žít, být, mít, milovat... Chytrá slova, která nutí člověka přemýšlet a číst si booklet. Kde se energie v drobné dívce bere? Protřelá 
životem? Ústrky? Beznaděj? Vtipný sebesarkasmus ‘vztah není buřtguláš’. Nářek nad muži Reném a Jaroslavem. Zpěv s nožem na krku - dle jejího úsudku, v písni ‘To ste se spletla’ je opravdu silná káva a ne rozhodně pro ty, kteří v ženě múzami políbené vidí až mýtickou bytost. Ale i další věci jsou na desce silné. Např. bicí party od opravdového odborníka na ‘škopky’ Miloše Dvořáčka (VRM, NUO, Fru-Fru...) Výšky, středy, hloubky, allegro, presto, andante, naléhavé, energické, ponuré to vše a ještě víc tam je. Není to ale deska veselá, sama říká, že na veselou hudbu jsou tu jiní, a má pravdu. Je pro toho, kdo si chce poslechnout dobré texty k zamyšlení, nehodspodskou heligonku, rytmus jak řemen a kdo již je její profesionálnější kolegyní R. unaven. Dovolte řečnickou otázku: Když už něco v éteru hrajou, je to konec nebo teprve začátek? V garážích nebo v Lucerně? Ideální by samozřejmě byla lucerna v garáži, tedy světlo ve tmě, naslouchající publikum před dobrým umělcem. Jana tento požadavek splňuje do puntíku. Shrnuto slovy Ladislava Smoljaka: ‘Tak Vás vítám u nás ve mlýně! Z toho prachu si nic nedělte, to víte - mlejn’. efen - Lužické přehledy (www.luzickeprehledy.cz)
teplickém JAZZclubu (www.jazzteplice.cz) fenomén Koubek (www.vaclavkoubek.cz). Zbytečno rozepisovat se víc - prostě zvednutí nálady, které se čekalo, nastalo skutečně, což není u každého umělce pravidlem - a že jsem ji měl při příchodu unter Hund! Nevím přesně, jak to ten člověk dělá - von snad za to ani nemůže, ale je takovým prototypem klaunů starý školy, co i kdyby sami byli v nepohodě, před publikem se rozsvítěj a dostanou každýho. Tak se i stalo. Tentokrát, jako vždycky předtím. Crazy songy a ještě crazyovatější průpovídky uváděly publikum v úžas a vytržení a přidávalo se skoro jako v legendárním Broumově. Václav se prostě procházel po svých mapách vystřižených z glóbusu a my jsme mu to žrali jak blbý děti. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
KYJOVSKÝ FESTIVÁLEK (www.kyjovsky-festival.com). Akce patří k těm, které osobně nazývám výjezdní pařba lidí z Výběžku. Ono je to totiž tak, a to mi asi každý potvrdí, že ti, kteří se nevidí během roku, věří v setkání třeba zrovna v Kyjově. Tady potká člověk tolik známých tváří, že se uzdraví v obou smyslech toho slova. A teď k vlastnímu obsahu. V hlavní den, tedy v sobotu, kdy slunce bylo přímo nad hlavou začal varnsdorfský STANDARTNÍ KOMPOT plný pecek, výbornou šťávu, kterou všichni rádi finišujeme. Ovocný orgasmus zajistilo sluníčko, a tak bylo lze konstatovat ‘to to dneska dobře začíná!’ Pokračovali tradiční hosté z Děčínska - THE RAYS OF THE SUN, strašidelný dům se spousty oken k vykouknutí, jimiž vnikají paprsky slunce, takže nakonec si řeknete, že v tomto domě nestraší, ale ozývá se ozvěna příjemného hlasu majitelky. Pak po schůdcích k návěsu vystoupili berounské PONOŽKY PANA SEMTAMŤUKA. Řekl bych, že má Ivan Mládek o nástupce postaráno, a to v případě těchto pruhovaných ponožek bez puků mírou vrchovatou. Ostatně po 10ti minutách produkce jsem myslel, že mi z důvodu zrychleného tepu pukne srdce. Nedalo se netancovat nebo spíše neposkakovat. Co následovalo poté, byla už zcela jiná čajová směs. PRVNÍ HOŘE se to jmenovalo. Pravidelný, rychlý, úderný no prostě rytmus ale také nerytmus, zpěv přecházející v řev, kabaret pojištěný na Deliciu hrajícím klaunem s červeným nosem, ságo... Znáte Dresden Dolls? Kdyby byli v takto početném složení, hráli by asi jako HOŘE. Rychlé údery do podlahy, co ustanou až ve chvíli, kdy na vás košťaty zespoda i shora bouchají sousedky a když ty staré paní zase v klidu sledují televizi… tak údery opět. Evropa má asi jen 2 významná pohoří, na středozápadě Alpy a jižně a východně Karpaty. KARPATŠTÍ PASTIERY přijeli z Pezinoku, aby naznačili, že už i východní Európa je moderní, a tak po úvodní typické fujaře rozjeli beaty, až se mi rolovaly nehty u nohou. Fúze bigbeatových nástrojů se syntetyzátorem v kompozici a aranžích jak víno. Ovce se totiž dá holit v řadách, odspoda, ale taky prostě, jak vám padne ruka, výsledek je stejný - spousta vlny k užitku a spokojené zvíře. Pastýři se o své ovečky starají dobře. Intermezzo bylo zajištěno SPOLČENÍM HLUPCŮ z Teplic. Mimochodem právě vyšel na pulty knihkupectví stejnojm. román, oceněný Pulitzerovou cenou. (Pardon, ale když intermezzo, tak i ode mě). Skvělé plus tohoto ska-etno-bandu je zpěv v netradičních jazycích. Po spoustě alkoholu jistě nikdo nepohrdne kávou. I ta byla k dispozici v podání borců KOFE-IN. Opět elekro-beat-d’n’b-rock-jazz-fúze. Bezva, já seděl na větvi, když oni říkat c’mon dance, c’mon. Musel jsem jít. Charismatický zpěvák, rytmus, melodie, beaty, jak to má být, chcete-li zapařit. Večer, když už padla rosa, nastoupili KALE. Prosim vás, záměrně nepíšu hvězda večera, jak je u zaručených kapel zvykem, protože má každý tu svou, jinak pojmenovanou. Přivezli Velký vůz, plný tradiční rómské hudby, co roztancovala každého, škoda jen těch vylitých piv, příště si ho odložím stranou. Takhle zpocenej nejsem ani v rachotě. No prostě bezchybný set. Byla to ale plichta, protože oni rychle hráli a my rychle skotačili, a tak je to správné, tak to má být. Neslyšel jsem asi 3 poslední kapely, škoda. Každý odcházel nadšený, rozradostněný, hudebně naplněný. Skvěle strávená a sluncem prohřátá sobota. Závěrečné hodnocení: Organizace - výborná, Catering - chvalitebně (pivo G už mi leze krkem), Program - výborně, Objednávka počasí - výborně. Celkově - PROSPĚL S VYNAMENÁNÍM. Děkujeme, Thank you, Navaro a spol., teď si odpočiň, protože za rok jsme tam zas! efen - Lužické přehledy (www.luzickeprehledy.cz)
přítomen jen druhému dni, kdy mě zkraje zarazilo třeba to, že brány byly zavřeny ještě 15 minut před začátkem a ve stejnou dobu odešel taky jeden z pořadatelů dát vytisknout programy (!) Nicméně začalo se na čas, i když na pódiu byla v tu dobu proti divákům skoro přesila. Účast první kapely Milo jsem nepochopil - jazzrock, funky, ale slabej zpěvák, nepříliš plnej zvuk, víc sebevědomí, než hudby. Slovenští ZVA 12-28 jsou dobří bluesmeni s frontmanem 
divousem, jenž při produkci sedí. Třeba ho bolela noha. Na Yellow Sisters jsem byl připraven z desek. Uctivý róby si navlíkly, i když ‘yellow’ jen 2 a jejich á capellová produkce jistě zaslouží uznání, jenom je to - i při vší vokální dovednosti - po 30 minutách přece jen už trochu na takový malý hají…Dave MurphyBand má teď jako zpěvačku známou ‘Eržiku’ z Lady I & The Bluesbirds s překvapivě obměněným designem. Repertoár tím výrazně zjoplinovštěl, čímž se pochopitelně nezhoršil. Závěrečná ‘Mercedes Benz’ věnována Pavle Kapitánové. Lence Dusilové vždycky víc svědčí komornější prostředí, ale porvala se s tím, jak je jejím zvykem, v čemž jí je poslední velkou oporou Peter Binder, jehož sóla jsou to, co tam chybělo. Dan Bárta s Illustratosphere byl na takovouhle akci asi moc komorní a když do toho ještě lidi žvatlali, mlaskali apod., byl efekt z poloviny v čudu. Ovšem pak přišlo na pódium asi 150tikilový hovádko, v jehož prackách vypadala elektrická kytara jak dětská hračička, zařvalo ‘Jmenuju se Popa Chubby a teď si dáme Hendrixe!’ a spustilo ‘Hey Joe’. Hrál pak od něj ještě ‘Crosstown Traffic’ a ‘Voodoo Chile’, ale i ty vlastní byly trochu hendrixovský. Hardbluesovej rachot, kterej museli skyšet snad až na druhým konci Prahy. Pro mě vrchol dne. Ale ne, že by se mi pak nelíbili Blood, Sweat And Tears, i když jsou to už kompletně jiný lidi než před 40 lety. Z jejich nejslavnějších žádná nechyběla a pobavily taky citace ze známých kousků jiných kapel. Do té doby na minutu šlapající organizace s maximálně 10timinutovými pauzami se zasekla na mistryni hip hopu Lauryn Hill, která nechala diváky vydusit 50 minut. Při tom skluzu a blížící se půlnoci s posledními možnostmi přepravy metrem jsem tu připravenou, nasvícenou a furt prázdnou scénu nechápal. Nakonec přece jen intro - asi 7 minut, pak 12 muzikantů a 4 zpěvačky - 15 minut, konečně hvězda osobně. Na plakátech a v klipech krásná holka, tady upravená tak trochu jako pro natáčení dalšího dílu ‘Planety opic’. Omluvila se, že někde vofoukla, takže bude chraptět, a dala se do toho. Energie a razance za 3, kapela par excellence. Ale holt hip hop, no… Takže jsem to poslední metro - polovina-nepolovina produkce - radši stihnul. Jestli to celkově za těch 650,- vočí stálo? Určitě! Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
