Zatímco
minule jsem se tu vyplakal, jak nám občané nečtou (a oni nečtou
furt - vůbec je to nedojmulo!), jsem nucen dnes přitvrdit: oni
nám totiž, přátelé, ani neposlouchají. A tím nemyslím, že by
neposlouchali jenom v přeneseném smyslu, tedy nedělali, co se
jim řekne (no to už samozřejmě VŮŮŮBEC ne), ale neposlouchají
myšleno jako ušima. A to máme ještě takový všelijaký nuance,
jako je poslouchat, naslouchat, slyšet, nebo nedej bóže přáti
sluchu. A vůbec už nemluvím o řídkosti výskytu takových lidských
funkcí, jako je vnímat nebo dokonce rozumět, chápat, apod. S
tím bych si po letitých zkušenostech s lidským materiálem ani
nedovolil někoho strašit či v omyl uvádět. Jo, co bychom si
do kapsy blinkali, je to bída! Už Paul Simon před více než 35
lety upozorňoval na tento problém v písni 'Sounds Of Silence'
slovy: '…people talking without speaking, PEOPLE HEARING WITHOUT
LISTENING…' - no a co se od té doby změnilo? Co?! (Kdybych měl
jistotu, že aspoň NĚKDO čte, klidně bych to sem napsal.) A myslím,
že lidi jsou v tomhle lapidárně řečeno ignorantní a ani druhotně
nepoučitelný. Jelikož ani v situacích, kdy by člověk předpokládal,
že je jednoznačně v jejich zájmu poslouchat a slyšet dobře,
to nějak nevychází. (Budu, dovolíte-li nebo ne, čerpat zas jako
minule z vlastního pracovního prostředí, přesněji řečeno z toho
bordelu, kterej mi z pracovního prostředí občanstvo svým přístupem
k vlastním problémům vytváří.) Jak jinak si totiž vysvětlit
počínání podivína, kterému vysvětluju, jak se dostane na RTG
a dotyčný mě uprostřed projevu přeruší slovy 'Já to najdu!'
nebo dokonce 'Já vim, kde to je', event. nějakými podobnými,
načež dvě vteřiny po zavření dveří od ordinace se ptá prvního,
koho potkal na chodbě, jak se dostane na RTG… Co si myslet o
individuu, které jeví všechny známky příčetnosti, tj. reaguje
nejen na světlo, ale i na oslovení vlastním jménem, má platnou
občanku a přijelo do špitálu trolejbusem, což znamená, že zřejmě
disponuje i jakýmsi finančním potenciálem a navíc rozlišuje
čísla a orientuje se v prostoru - prostě zdá se být zhruba normální…
do doby, kdy se ho v rámci odebírání anamnesy zeptám, jestli
má chuť k jídlu. Na tuto otázku odpovídá 'Mně pan doktor Bláha
řekl, že nemám nic jíst.' Promiňte, že jsem tak smělý, ale je
tohle odpověď na danou otázku? Troufám si domnívat se, že ne.
…Anebo tomu nerozumím. Podobně např. otázka, určená mladé dámě,
zaměstnané, pojištěné, oháknuté, prostě na první pohled zřejmě
zcela zvykle integrované: 'Bolí vás břicho?' iniciuje odpověď
'Já mám prášky od obvoďáka.' Jestli je tohle k věci, musím být
debil já.
Podobných epizod bych mohl vysypat ještě tak
čtyři odpadkový koše a to nevím, jestli 10x nebo 20x tolik jsem
jich už dávno zapomněl. Zdá se to někomu jako prkotina? Tak
v tom zkuste pracovat. 'Pracovat s lidmi'! (To zní tvrdě. Aspoň
pro mě. A vůbec pro nás. [Co pracujeme s lidmi.]) Ono by to
šlo, kdyby takovejch přišlo za den pár. Dokonce zasmát by se
tomu dalo. Ale když z těch padesáti, co vás za den navštívěj,
reaguje výše popsaným způsobem čtyřicet pět, donutí vás to zamyslet
se nad dalším osudem lidstva. A neumožní vám to vidět ho růžově.
Zajímavý je, jak málokdy se mi stalo, když jsem tohle někde
líčil, že by někdo pochopil, jak smutná je to vlastně záležitost.
Nechápu, že nikoho nedeprimuje obklopení mimoni. A samozřejmě
mimoňkami. Ale víte co? Nedejte se znepokojovat ani vy! Nechte
mě, ať si mektám! Já jsem prostě už takovej exot, že bych chtěl,
aby na otázku 'Jak vám je?' lidi neodpovídali 'Chvilku rovně
a pak doprava.' …I když to by bylo, když to teď vidím napsaný,
za určitejch okolností racionálnější a výstižnější, než výše
uvedené příklady z mé praxe. Takže klid - už se vykecal, už
je to dobrý… a vy máte zase pokoj aspoň ten další měsíc. Jarda
Pichlík
