26. 4. 99 Namche Bazar (3.500 m n. m.) - Tenbotche (4.000 m n. m.) - Dibotche (3800 m n. m.) - Cesta z Namche vede nejprve chlácholivě po vrstevnici. Výhledy na skupinu Everestu, na překrásný Ama Dablam a postupně i na mnohé jiné štíty se otvírají v plné šíři. Na řadu přicházejí rozkvetlé rododendronové lesy. Červené, bílé i růžové květy v popředí, ledovce v pozadí - to je kulisa pro snímky snad každého z nás. Z horských bříz, které mají červenou kůru (je to pravda) navíc visí pro nás exotické trsy jakýchsi sukulentních mechů. Foťák si opět zažívá orgie. Fotím a fotím…, a ve snaze ulovit co nejkrásnější snímky se všelijak motám i mimo cestu a najednou jsem na pěšině sám. Tedy…, občas kolem mě projde karavana jaků, ale z našich nikdo. Nikam se nespěchá, a tak se v jedné malé vesničce před padákem dolů k Duth Kósi pohodlně usadím v domorodé občerstvovně. Jako jediný host si naporoučím své oblíbené ňamky jako garlic soup a fried rice. V nádherném slunečném dni pozoruji, jak jde život. V údolí Khumbu mi je dobře. Dlouho si ke mně nikdo nepřisedne, snad proto, že - jelikož jsem si hned první dny spálil na himalájském slunci uši (a to je mám malý jako Lenin) - nosím kulicha (vzdor tomu, že je značný horko a tudíž skoro všichni jdeme v kraťasech) hluboko naraženýho do čela. Takže vypadám tak trochu jako šílenec. Nakonec si na čaj přisedne dvoumetrový Kanaďan a nádherně si za pomoci padesáti slov a hlavně rukama popovídáme. Tak se mu to tady líbí, že je tu už podruhý. Jde sám, bez nosiče a až z Jirji, což je vesnice ležící ještě 150 km od Lukly - prakticky v tropickém pásmu, takže je trasa údajně dosti výživná. (Cestou zpět budeme několikrát koketovat s myšlenkou jít rovněž z Lukly do Jirji, alébrž nelítají letadla, ale Michal Bruner, který to šel už třikrát, nám to jako šílenou pakárnu vždy rozmluví. Mít ale víc času, stejně bych šel.) Jak tak svižně konverzujeme, náhle přichází Doutna, za ním Lída a další a další. Myslel jsem si, že jsem beznadějně poslední, a já byl nakonec první. Jak se mi ale podařilo všechny bez povšimnutí předběhnout, je pro mě záhadou. Po obžerstvení sestoupíme padákem k řece. Most už je tentokrát jenom dřevěný. A za mostem začíná hang jako blázen - prudký dokopec. Počasí se - za ty dny co jsme tu - ustabilizovalo na následujícím schématu: Ráno nádherně jasno, dopoledne krásně, odpoledne se odspodu údolí přihrnou mraky a zatáhne se, ale nikdy ne úplně (takže okolní kopce díky mrakům získají na dynamice a profifotograf Míra šílí radostí a na dlouhé hodiny mizí 'dělat' panoramata). Večer se to vybere a noc je plná hvězd a ráno je opět jasno. Zatím to funguje takhle. Mimochodem, velmi se v naší výpravě ujala hláška z nesmrtelného filmu o rodině Homolkových: 'Mámo, to jsou panoramata, co. Já bych to sem hnal a viděla bys!' A těch panoramat je, co oko dohlédne, tolik, že by máma doopravdy viděla. Ale už zpátky, mimořádnou porcí stoupání ke klášteru Tenbotche, ať to máme za sebou.      Dan