Všichni je dobře známe, i když někteří z nás jen z doslechu. Řeč není teď o básnících, leč o penězích, o těch malých kulatých mrškách, nebo o těch šustivých papírcích, které stály již nejednoho člověka život, svobodu, zdravý rozum, poctivost (ženu), jinou poctivost (člověka, který nebyl podvodníkem a stal se jím) a zdraví (např.: kuřáka, jenž je při penězích a kupuje si za ně cigarety). Na druhou stranu je nutno dodat, že nabízejí neméně: dá se za ně koupit např. jídlo, tolik potřebné pro život, cigarety, tolik potřebné pro život, někdy ovšem i pro smrt, dá se za ně koupit poctivost (umělá panenská blána), jiná poctivost (čistý trestní rejstřík), možno si za ně pořídit dokonce i svobodu, ženy (event. muže), rychlé vozy, mnohopatrové rezidence, politickou moc, vládu nad životem a smrtí spoluobčanů, klokaní farmu, kostku másla apod. To, že většinu těchto věcí obyčejný člověk vůbec nepotřebuje ještě neznamená, že nepotřebuje dostatečné množství peněz, popřípadě surovin jako je zlato, démanty, ropa či uran, kteréžto je možno za peníze směnit. Někdy se ovšem setkáváme s lidmi tvrdícími: 'Mně na penězích nezáleží'. Buďto jich mají tolik, že tomu může skutečně být i tak, nebo se jedná o pouhé blbce-slavomany - lidi žijící pózou a v sebeklamu věřící své nepostradatelné existenci. Také se však vyskytne jiný typ - zvaný básníci, kteří se už ze své podstaty všemožně snaží zvrátit zaběhnutý světa řád a někdy i argumentují zbytečností peněz vlastnění, podobně jako tím argumentovali představitelé jistého nejpokrokovějšího řádu dějin, kteříž - jak je všeobecně známo - žili v téměř příkladné askezi, jakožto privilegovaná třída žebráků, jimiž jsme tehdy byli vlastně my všichni (dodnes se však najdou jedinci či skupiny tvrdící, že tehdy bylo lépe). Bardové poezie poukazují na vyšší a jiné hodnoty a přitom nekonkretizují, jaképak tyto vlastně jsou. Jejich vlastností je peníze nemít ze zásady, vytváří si tím image, která sice žízeň neuhasí, ale také není k zahození (zde musím sebekriticky dodat, že i já si mnohdy připadám spíše jako básník než magnát, i když nikoli ze zásady). V takovémto případě se v básníkově životě musí objevit sponzor či mecenáš. Ne každý básník však má toto štěstí a proto se někdy musí na poezii vykašlat a vrhnout se na zcela prozaickou výdělečnou činnost zvanou 'obyčejná každodenní poctivá práce'. Mnohdy tím však dodá světu hodnoty větší, než kdyby vydal své kompletní dílo. Za těchto okolností je ale odsouzen k tomu, že nikdy nebude slavným - zcela určitě ne za života a po jeho skončení maximálně na nepříliš dlouho. Otázka zní: k čemu ovšem člověku je ona pomíjivá posmrtná sláva? I když - naopak - jak tvrdí redakční kolega DDRusín i pan Pondělík z Teplic: 'Teď bychom chtěli ty peníze, se slávou se spokojíme po smrti!!' Básník bez sponzora je jako popelář bez špíny, k ničemu. Může si - při zaměstnání - skládat své slinty, ale to nepřináší žádnou nejistotu spjatou s jeho osudem, a tudíž jeho poezie zůstane možná zajímavou, avšak informativně bezcennou. Přestože se pseudodilema peněz a básnictví přiklání spíše k penězům, neboť TY člověka skutečně osvobodí (narozdíl od svobodomyslnosti, která je mu bez peněz k ničemu), musím s potěšením konstatovat, že květy poezie raší i v naší hnědouhelné kotlině. Dobrým příkladem budiž bývalý redakční kolega J. B. Šerý, k přetiskování jehož poezie bohužel nemám autorských práv, ale i např. pan Alúpán z Teplicka, který složil obdivuhodný text pro Helenku Vondráčkovou a to dokonce zadarmo: ...Tak projděte dům do všech koutů, najdete tam jen starý stůl, na stole dvě číše vína a v každé číši jen vína půl. Z jedné pil cigán Gynja, z té druhé snad ještě větší vůl, jeho jméno zní libě včelám, jmenuje se Petr Úl… Rozmachu poezie zcela nezištně také napomáhá i tvorba mladých básníků, jakým je například mladičký R. H., jehož verše mám tu nemalou čest v tomto čísle uvést. Honoráře se autor vzdal, neboť ví, že 'ŽÁDNÉ HONORÁŘE' jsou v naší pěkné společnosti zvykem a vše děláme jen z lásky ke kultuře.
Na shledanou příště se těší Váš hRvN