Rakousko: Most St. Gallenkirch - středa 4. 7. 2007, den devátý, 8.08, tachák 9.192 km. Lepší počasí sem nevymodlil, asi jsem málo věřící. Vyspalí lépe než v peřinách vstáváme v 6.00 a… obvyklý ranní kolotoč s balením a vařením. Vyrážíme, odhodlaný ke všemu, do deště. Přemýšlím, jestli se ve mně výjezdem něco zlomí, a sám sobě tím dodávám jistotu. Rozhodně potom ale pojedeme pěkných pár kilometrů dolu. Mírným stoupáním (9 km) se blížíme k mýtnému místu (1.020 m n. m.), kopec se už pěkně zvedá. Slečna v budce se usmívá, přestáváme funět. Jirka se tváří, jako by jel po rovince. Uvažuju, v kolika letech nás naparovaní před ženami a mužská ješitnost opustí, vymyslel jsem, že asi nikdy. Začíná hodně pršet, Dominik je už v trapu a my 2 zastavujeme pod obrovským smrkem. Kouřili jsme a jedli čokoládu (já ještě ze Švýcarska). Pršelo, střídavě hodně a málo, nemělo cenu na nic čekat, a tak jsme vyrazili do nekonečných serpentin, byly očíslované a čísla nekonečná. U přehrady (1.740 m n. m.) jsem zažil euforii, měl jsem za to, že jsem už nahoře (zatracený Google Earth), doma při prohlížení mně 1 přehrada vypadla. GPSka ale nelže. Moderní materiály (oblečení proti dešti) fungovaly dobře, akorát mně zatékalo za límec a skrz přílbu na mojí dlouhou, hustou a mastnou deku (vlasy), kapucu jsem si nenavlíkl. Byl jsem, jak se krásně česky říká, úplně durch. Svlékl jsem se do půl těla, oblékl suché triko s dlouhým rukávem a dosavadní vyždímané oblečení přes to. Čekal jsem na Jirku, ale byla mně už taková zima, že sem musel jet. Hlad zahnala čokoláda, ztuhlá, že nešla ukousnout, tak jsem jí v zubech ulomil, byla tak ostrá, že mě řízla do vnitřku tváře. Rozkousal jsem jí na hrubou kaši, ale v serpentinách, kde jsem pod sebou na chvilku s ulehčením zahlédl konečně i Jirku, na to byl čas. Objevila se vrchní přehrada, velká úleva. Na chvilku vysvitlo i sluníčko. Stálo tam hejno koní, všichni vyrovnaný, zadky proti větru, vypadali jako sádrový. Myslel jsem, že je zde někdo odmontované složil z dětského kolotoče, jen ocasy se jim ve větru hýbaly, a tím zaručovaly živoucí pravost. Fotil jsem a čekal na Jirku, na ‘ruský odpočinek’. Jak přijel, vyrazil jsem, snad ani chudák nesundal nohy z pedálů. Spolu jsme dojeli k ceduli s číslem 2.035 m n. m. a nejvyšší bod přejezdu ze Ženevy do Čech byl náš. Zase focení. Dominik s českým řidičem zájezdního autobusu na nás prý už 1 a 1/4 hodiny čekal u hospody nad přehradou. Volal jsem domů, musel jsem někomu říct, jak sem na sebe pyšný, abych tu pýchu zase jen sám neodřel na vlastních bedrech. Dominik nemá nikoho, jen bývalou manželku, tak volal kámošům. Jiří svým skoro dospělým dětem a někomu do Povrdlů, kde žije. Šli jsme do hospody a cestou si koupili samolepky s číslem nadmořské výšky sedla. Dal jsem si polévku, kterou si v německy mluvících zemí dávám vždy (‘leberknedlsuppe’, protože si prostě o jinou říct nedovedu), čaj a první pivko expedice, vše okamžitě zkonzumoval a věřte - nevěřte, po pivu, výkonu (a nadmořská vížka si asi taky přihodila) jsem byl úplně na šrot. No a jak jsem se ožral a ztratil zábrany, tak jsem tam ukradl lžíci. Svou jsem někde ztratil, no jinak to stejně nešlo, protože nožem, i když švýcarským, se z ešusu na expedici polévka jíst nedá. Za příkoří, které jsem tam svou neurvalostí všem způsobil, se tímto pokorně omlouvám. V 16.00 jsme tam seděli úplně sami, lidi, co tam s máma byli, se snad do 1 minuty vypařili. Venku jsme si oblékli skoro všechno, co jsme na sebe měli, já vše ještě vyfutroval igelitkami. Sněžilo. Sníh je lepší než déšť, když jedeš, tak se od tebe odrazí, déšť se vsákne, nebo někam zateče. O tom by rozhodně mohl lépe referovat jiný machr, Jéňa Kopka (www.jankopka.cz) - letošní vítěz nelidského Aljašského Iditarod Trail Invitational (www.alaskaultrasport.com). Začal sjezd na 25. kilometru denního měření vzdálenosti, přes Landeck do Imstu, kde v továrně - v podnikové prodejně tyrolského špeku - byla svačina. Postávali tam chlapi s lahváčema a kouřili, byli jsme teda už prakticky doma. Cestou podél Innu jsme potkali Čecha na ‘lehokole’, které sem si od něho samozřejmě půjčil a ujel na něm (než sem spadl) celé 3 metry. Za nádražím Pitztal, kde jsme odbočili podél přitékajícího potůčku k Innu, rozbíjíme stanový tábor. Vaříme tyrolský špek a těstovinu jako polévku. Pršelo. Jsem unavený, mluvím zase z cesty, je 22.00. Píši deník, kluci koukají zezadu do fotoaparátů. Ujeto 98 km. Nastoupáno 1.300 metrů. Zde fota moje: www.panoramio.com/user/389149 a Dominika: www.panoramio.com/user/473789, fota na blogu: usti.blog.cz/galerie/juralp-6 (pokračování příště).
Milan, Pekky, Míla, Tlustej, Bouška (pekky@dbdent.cz) na usti.blog.cz
Rakousko: Most St. Gallenkirch - středa 4. 7. 2007, den devátý, 8.08, tachák 9.192 km. Lepší počasí sem nevymodlil, asi jsem málo věřící. Vyspalí lépe než v peřinách vstáváme v 6.00 a… obvyklý ranní kolotoč s balením a vařením. Vyrážíme, odhodlaný ke všemu, do deště. Přemýšlím, jestli se ve mně výjezdem něco zlomí, a sám sobě tím dodávám jistotu. Rozhodně potom ale pojedeme pěkných pár kilometrů dolu. Mírným stoupáním (9 km) se blížíme k mýtnému místu (1.020 m n. m.), kopec se už pěkně zvedá. Slečna v budce se usmívá, přestáváme funět. Jirka se tváří, jako by jel po rovince. Uvažuju, v kolika letech nás naparovaní před ženami a mužská ješitnost opustí, vymyslel jsem, že asi nikdy. Začíná hodně pršet, Dominik je už v trapu a my 2 zastavujeme pod obrovským smrkem. Kouřili jsme a jedli čokoládu 
(já ještě ze Švýcarska). Pršelo, střídavě hodně a málo, nemělo cenu na nic čekat, a tak jsme vyrazili do nekonečných serpentin, byly očíslované a čísla nekonečná. U přehrady (1.740 m n. m.) jsem zažil euforii, měl jsem za to, že jsem už nahoře (zatracený Google Earth), doma při prohlížení mně 1 přehrada vypadla. GPSka ale nelže. Moderní materiály (oblečení proti dešti) fungovaly dobře, akorát mně zatékalo za límec a skrz přílbu na mojí dlouhou, hustou a mastnou deku (vlasy), kapucu jsem si nenavlíkl. Byl jsem, jak se krásně česky říká, úplně durch. Svlékl jsem se do půl těla, oblékl suché triko s dlouhým rukávem a dosavadní vyždímané oblečení přes to. Čekal jsem na Jirku, ale byla mně už taková zima, že sem musel jet. Hlad zahnala čokoláda, ztuhlá, že nešla ukousnout, tak jsem jí v zubech ulomil, byla tak ostrá, že mě řízla do vnitřku tváře. Rozkousal jsem jí na hrubou kaši, ale v serpentinách, kde jsem pod sebou na chvilku s ulehčením zahlédl konečně i 
Jirku, na to byl čas. Objevila se vrchní přehrada, velká úleva. Na chvilku vysvitlo i sluníčko. Stálo tam hejno koní, všichni vyrovnaný, zadky proti větru, vypadali jako sádrový. Myslel jsem, že je zde někdo odmontované složil z dětského kolotoče, jen ocasy se jim ve větru hýbaly, a tím zaručovaly živoucí pravost. Fotil jsem a čekal na Jirku, na ‘ruský odpočinek’. Jak přijel, vyrazil jsem, snad ani chudák nesundal nohy z pedálů. Spolu jsme dojeli k ceduli s číslem 2.035 m n. m. a nejvyšší bod přejezdu ze Ženevy do Čech byl náš. Zase focení. Dominik s českým řidičem zájezdního autobusu na nás prý už 1 a 1/4 hodiny čekal u hospody nad přehradou. Volal jsem domů, musel jsem někomu říct, jak sem na sebe pyšný, abych tu pýchu 
zase jen sám neodřel na vlastních bedrech. Dominik nemá nikoho, jen bývalou manželku, tak volal kámošům. Jiří svým skoro dospělým dětem a někomu do Povrdlů, kde žije. Šli jsme do hospody a cestou si koupili samolepky s číslem nadmořské výšky sedla. Dal jsem si polévku, kterou si v německy mluvících zemí dávám vždy (‘leberknedlsuppe’, protože si prostě o jinou říct nedovedu), čaj a první pivko expedice, vše okamžitě zkonzumoval a věřte - nevěřte, po pivu, výkonu (a nadmořská vížka si asi taky přihodila) jsem byl úplně na šrot. No a jak jsem se ožral a ztratil zábrany, tak jsem tam ukradl lžíci. Svou jsem někde ztratil, no jinak to stejně nešlo, protože nožem, i když švýcarským, se z ešusu na expedici polévka jíst nedá. Za příkoří, které jsem tam svou neurvalostí všem způsobil, se tímto pokorně 
omlouvám. V 16.00 jsme tam seděli úplně sami, lidi, co tam s máma byli, se snad do 1 minuty vypařili. Venku jsme si oblékli skoro všechno, co jsme na sebe měli, já vše ještě vyfutroval igelitkami. Sněžilo. Sníh je lepší než déšť, když jedeš, tak se od tebe odrazí, déšť se vsákne, nebo někam zateče. O tom by rozhodně mohl lépe referovat jiný machr, Jéňa Kopka (www.jankopka.cz) - letošní vítěz nelidského Aljašského Iditarod Trail Invitational (www.alaskaultrasport.com). Začal sjezd na 25. kilometru denního měření vzdálenosti, přes Landeck do Imstu, kde v továrně - v podnikové prodejně tyrolského špeku - byla svačina. Postávali tam chlapi s lahváčema a kouřili, byli jsme teda už prakticky doma. Cestou podél Innu jsme potkali Čecha na ‘lehokole’, které sem si od něho 
samozřejmě půjčil a ujel na něm (než sem spadl) celé 3 metry. Za nádražím Pitztal, kde jsme odbočili podél přitékajícího potůčku k Innu, rozbíjíme stanový tábor. Vaříme tyrolský špek a těstovinu jako polévku. Pršelo. Jsem unavený, mluvím zase z cesty, je 22.00. Píši deník, kluci koukají zezadu do fotoaparátů. Ujeto 98 km. Nastoupáno 1.300 metrů. Zde fota moje: 
