25. 4. 99 Khumjung (3.700 m n. m.) - Namche Bazar (3.500 m n. m.) - Nad Khumjungem se nachází vesnice s erotickým, skoro až pornografickým názvem Khunde. Tam je poslední a zároveň jediná nemocnice v celém snad stokilometrovém údolí Khumbu. Lída tam z Čech nese prošlý léky, a ty jsou víc než vítaný. Každoročně tak Montana (www.montana-trekking.cz) lidem ve zdejších těžkých podmínkách pomáhá přežít. Jirka se k ní přidá, neboť z profesních důvodů si to nemůže nechat ujít. V 'nemocnici' jsou dva lékaři - dobrovolníci, muž a žena, oba 'placeni' z nějaké nadace, pravděpodobně taky založené Hillarym. Kromě klasické horské nemoci, kterou je otravují výhradně cizinci, se asi setkají s úrazy a nemocemi jinde nevídanými. Být v nemocnici v Khunde je určitě spíš poslání, než služba. Jedna zajímavost - nejrozšířenější nemoc u šerpů, hlavně jejich dětí, jsou údajně zkažený zuby. Nepálci si je nikdy nečistí. Neměli až donedávna taky proč, rýže a brambory jim je nezkazily. Pak přišli turisti a přinesli s sebou kromě peněz taky bonbóny. Ty hojně rozdávali a rozdávají nádherným, ušmudlaným a usopleným nepálským pinďům (pozor, nepálské děti nežebrají, ale jsou tak milé, že když jdete okolo, prostě jim musíte něco dát) a zubní kaz je na světě. Zpátky se vracíme přes jakési náměstíčko, kde se nachází již zmiňovaná škola a několik stup. Kolem jedné kamenné stupy obchází dokolečka jakási stařena a mumlá modlitby. V souvislosti s náhle zataženým nebem, okolními zaprášenými vyprahlými políčky a mohutnými skalními masivy visícími nad vesnicí, to působí docela tajuplně. Také se poprvé setkávám s neochotou, skoro až odporem nechat se vyfotit. Zejména starší Nepálci věří, že jim fotografie ukradne duši. Kdo ví, třeba je to pravda. Zpátky do Namche jdeme přes kopec a jačí farmu, kde zrovna momentálně žádný jaci nejsou. Všude v okolí je jich plno, ale na jačí farmě - nic. Horská louka, stupa s třepotajícími se barevnými modlitebními praporky, roztroušené tůjky a rododendrony, tu a tam pasoucí se jak, a nad tím se proti modré obloze tyčí vrchol nádherné šestitisícovky Thamsercu - 6.700 m n. m. Mraky okolo vrcholu dodávají tomuto reálnému kýči na dramatičnosti. Takový je obraz při sestupu do Namche Bazaru. Každá stupa a někde i pěšiny jsou obloženy desítkami a stovkami plochých kamenných desek s vysochaným modlitebním textem. Někdy je přidán i obrázek bohyně nebo Budhovy vševidoucí oči. Na všech deskách je stejný text: 'Ó MANI PADNE HUM'. Nevím, kdo tam ty desky položil a stále pokládá, některé jsou evidentně úplně nové, ale musela to být šílená práce - jednak to vytesat a hlavně ty tuny kamenů ke stupám a podél cest nanosit. V Namche kupuji všem doma (Haničce, Filipovi a Aničce) barevný a vyřezávaný korálky pro štěstí a sám dostávám od šerpské usměvavé holčičky váleček z jačí kosti a na něm jak jinak - Budhovy oči. Prý mi přinese štěstí. To se nedá podceňovat, a tak si talismánek za pomoci roztomilé holčičky navlékám na provázek z jačí srsti ještě v krámku. Jídlo si dáváme v jedné lodži, kde v knize hostů nacházíme jediné Čechy, a to Rybičku a spol. při výpravě na Ama Dablam. Objevuji další ňamku, pečenou rýži s česnekem. Navečer ještě s Mírou navštěvujeme vtipně na kopci položené muzeum šerpů. Jakýsi k muzeu přidružený miniskanzen je prakticky identický s vybavením okolních domů a v pozdějších dnech budeme mít možnost si ověřit, že vybavení chatrčí v údolí Huncu zdaleka nedosahuje kvalit muzejních exponátů. V muzeu jsou samozřejmě spousty fotek a novinových výstřižků z heroického výkonu Tenzinga Norgaye a dnes už Sira Edmunda Percivala Hillaryho. Zajímavé je, že se ti dva dohodli, že se nikdy nikdo nedoví, kdo z nich vystoupil na vrchol světa jako první. (Pakliže tam už před nimi nevystoupil Mallory s Irvinem.) Také je tam jakési tablo, kde jsou zvěčněni všichni významní šerpové, kteří vystoupili alespoň na jednu osmitisícovku. Je třeba konstatovat, že je jich pěkná řádka a většinou mají za sebou osmitisícovek několik. A na rozdíl od nás 'bělochů' to i většina přežila. Oni jsou tu doma. K večeři je dhalbath a mariáš. Hrajeme o rupie a netrvá dlouho a vzájemně si dlužíme astronomické částky deseti, i dokonce dvaceti (!) rupií. Všechny dluhy z karet jsou jak dnes, tak i po následující dny čestně vyrovnány. Povětšinou čangem. Čang je zkvašená rýže, něco jako hustý rýžový burčák. Vypadá na pohled dost odpudivě, ale mně (a i některým ostatním - za všechny bonzácky jmenujme Doutnu nebo Láďu) chutná a je nutno se zmínit, že jsem se po něm ani jednou neposral. Už se těším na zítřejší trasu přes známý klášter v Tebotche. Dotkneme se také výšky přes 4.000 m n. m., tak se na to musíme vyspat. Zapomněl jsem se zmínit, že v lodži v Namche spíme v místnosti - modlitebně. Celý pokoj je vymalován pestrými vzory, převažuje červená. Jednu stěnu tvoří oltář se sochou Budhy, svíčkami, miskami s asi posvěcenou vodou i obětními dary. To jsou třeba i sušenky a peníze. Celý oltář v noci svítí tlumeným červeným světlem. Navíc na rohu domu - zrovna u našeho pokoje - celou noc ve větru cinká jasným zvonivým tónem nepálský zvonek. Vytváří tak doslova new age hudbu i atmosféru. V chrámu (nebo modlitebně) spím poprvé a chráněn zřejmě mocnými kouzly nepálských bohů i samotného Budhy spím dobře. Dan