HYDRARRGYRUM - 'Ritual' (demo maxisingl 01) - Od poslední nahrávky '
Final Method Of Solution' (viz rec. NÚP 4/00) už uběh sakra nějakej čas, namístě tedy bylo vytáhnout do zbraně s brněním čerstvě naleštěným. Po cca 1/2ročním zkoušení a živym hraní s novou posilou u šestistrunky, Tomášem Eislerem (ex Ayerdall) a ještě delší době s basákem Zdeňkem 'Bóřou' Bořilem, se všichni, tj. zakládající trojka - duo bří Haaseů - Zbyněk (kytara) a Roman (bící) + zpěvák Karel Schoř zavřeli ve studio Macac Čro UL (sound: Jan Seibt), kde ve dnech 24. - 25. 11. 01 vzniklo 5tiskladbové CD s názvem tit. songu 'Ritual'. Zřejmě nejsilnější věc odpíchnou melodicky nakažlivé kytary alá Children of Bodom; stejně nakažlivý je i jednoduchý a velmi dobře zapamatovatelný refrén ('…Night for Victory, Night for Ritual'). Slušný zvuk postrádá dopilovaných bicích ('Ta hajtka z toho příliš čumí, je moc konkrétní...,' reaguje letitý paličkář Fred 'Šanov I, RoseMRose, I. život ad' Pištěk), naopak by mu slušelo míň basy. Celkově vzato je 'Ritual' melodika non-plus-ultra. Trashovější 'Harmony Of Nord Wilderness' (opět s Tomášovým vokálem) nepustí vaše sluchy ze skřipce a sype to do vás jedna radost. Hrubější zpěv (chroplák) nevadí, jen by nevadilo mu trochu víc rozumět. Bez urážky; Karlos má stran angličtiny pořád co pilovat. Kytarový sólička sou absolutně bezchybný a při každym dalšim mam pocit, že si asi stříknu do textilu. Fakt tenhle moderně obrobený kov, kde se slejvá trash s deathem i heavy metalem, baštim a doporučuju každýmu, kdo tvrdí, že 'metal is death'. V 'Angel's Letters' si Bóřa s radostí vybrnká menší, funkem načichlé 'sólo', stranou nezůstávaj ani Romanovo Tamy. Vokál opět čistší, srozumitelnější, i když tím pádem snadnějc napadnutelnější. Výkřikem 'Yeaaahhh' se v 'Sea Of Hoplessness' vracíme k 'chroplákovitému modelu', což samolitr neni vůbec na škodu. Cirka u 1.47 minuty tempo opusoidního/rozmáchlejšího/kompozičtějšího songu zvolní, Zbyňďa bere do ruky španělku, bicí si jentak šustí kolem - podobný model je k slyšení právě na 'Final' ve věci 'The Form ...'. Za nejslabší věc CD, pokud se nějaká dá vůbec chápat jako vyloženě slabá (o čemž by se mnou asi dost lidí polemizovalo), chápu poslední 'Massacre Of Herd'. Taková 'Death In Fire', nebo 'Inside The Circle' by mu slušela víc. Na 'svý' si tu přidou hl. oba bří (sólo). Nechci je přehnaně chválit (od toho sou tu jiný); už takhle se o nich na stránkách NÚP píše víc než kladně (a víc než často), ale kluci to maj fakt v paži a sou momentálně nejvíc rozpálenym želízkem, kterym se může Ústí zbytku 'světa' pochlubit. Škoda jen, že pohnuté osudy některých členů zamávaly bandem víc, než by si zasloužil. Hydráči, kujte železo, dokud je žhavý! Kontakt: K. Schoř- 0607-967 326, hydrarrgyrum.ul@centrum.cz Emilio
    ROSE MEANS ROSE - '#1' (D.I.Y. 01) - Konečně! Je to tady! Už je to tady! Mnohými očekávané a očekávání, rozhodně splňující album bigbítovejch pecek partičky (www.usti-nl.cz/rmr) lehce postarších rockerů (s bohatou punkovou minulostí) a dámy zajišťující svým zpěvem výjimečnost každé kapely, o kterou se otře, je tady a je prostě hodně dobrý. Honza Brambůrek se zase na chvilku vrátil z plavby na Titaniku, která ho zaujala natolik, že svojí nepřítomností zavinil roční i delší pauzy několika nadějných ústeckých bandů. Místo odporného poznávání tropických krajů se neprozřetelně vrátil do šedí zářícího Ústí, byl odchycen ostatními z ROSE MEANS ROSE k nahrávání a album je na světě. Romana Doležalová, česká Siouxsie (hlasově i vizuálně), nazvala jednou styl kapely jako female punk. Je to možný, hlavně je to ale nářez. Melodický punk, frenetický rock, metal, všechno z toho tam nacházím. Představme další členy: Fred Pištěk, co hraje na bicí už tak dlouho, že už ani neumí hrát špatně, jeho bývalý kolega ze Šanova I Karel Kalousek - pěkně vostrá kytara - a již zmíněný Kolumbus Brambůrek - basa co tvrdí muziku. Jo a maj dobrý textaře. Ňákej Apollinaire s Nezvalem. Neznáte je někdo? Album otevírá na zahřátí pěkně svižná skladba Zvony (Apollinaire - text) a následuje jasná hitovka a pecka v jednom O lodi jménem Manhattan (V. Nezval - text). Melodická nádherná věc na koncertech vždy jedna z těch, co roztancujou. Pokračujeme Klotildou, opět rychlejším frenetičtějším kouskem, kytarový rif, zpěv a text dominují další skladbě Rosemunda. Heavy metalová kytara a pro mnohé možná neslučitelná poetika textu je další rockový projektil partičkou RMR vypálený - Marei. Album uzavírá dle mého soudu hitovka number two, Tajemství růže. Silný refrén, silný zpěv, silné všechno. Jednou jsem si pustil todle CD 3x za sebou aniž by mě začlo nudit, ba právě naopak mě s každým poslechem bavilo stále víc. Pěknej booklet s výrazným logem skupiny a texty doplňuje bezesporu kvalitní album. Mám jen jednu výtku.CD je moc krátký, na koncertech jsou k slyšení i další pecky.Takže už se těším až budu psát recenzi na ROSE MEANS ROSE - #15 a budu si stěžovat jak už je to sice dobrý, ale jenom řemeslo a kdeže jsou invence krásného alba ROSE MEANS ROSE #1. Povedlo se Vám - gratuluju. Dan (PS: A protože se dnes už nic neobejde bez reklamy - album můžete zakoupit na www.nemadema.cz)
   Luboš Pospíšil - HAZARDNÍ SLAVNOST (Venkov Rec. a. s. a Universal Music Company 01) - Sakra! Jeden z našich nejnedoceněnějších zpěváků, good old boy Luboš Pospy vydal v této sakra-zemi po delší době zase jednu sakra-desku! Po nedávné epizodě s kutnohorskou skupinou Bio-graf si z této ponechal v pronájmu k použití jen programátora a bubeníka Martina Vajgla a obnovil již léty osvědčené spojení s Bohumilem Zatloukalem, známém kytarovém pistolníkem z Hudby Praha. Doplnil je Pavel Jakub Ryba na basovku a něco málo hostů. Skládali Luboš s Bohoušem napůl, texty z většiny napsal opět Pavel Šrut, tu a tam Jan Kašpar a po jednom Petr Karmín a František Stralczynský. Deska má nádherný zvuk ('Vždyť jsem si s tím taky vyhrál!', říká Zatloukal), je - jako většina Pospíšilových prací - vhodná k poslechu zvl. večer a v noci, ve většině textů se ten Šrut pozná podle prvních slov; jsou tu i všelijaké jeho vymyšlenosti, kromě slovní hříčky v titulní písni další coby 'Herečka sobotní noci'; v 'Propasti' se Karmín evidentně inspiroval 15 let starým Kantorovým 'Přílivem' (zpíval týž interpret). A jestli nevíte, kdo je Karmín (je to totiž pseudonym), zkuste poslouchat text a bude vám (snad - proboha! - jasnej od prvních slov). (Víc prozradit nesmím.) Je tu taky - konečně po letech - velká náladovka 'Secesní hotel Embassy' - čekám léta, kdy vyjde na desce. Titulní se začne líbit až na 4. - 5. poslech (aspoň hudebně; pokud jde o Kašparův text, nevím doteď, jestli ho plně chápu). Skladbu Pospíšila/Šruta 'Tři černý růže' dávám do ankety ROCK & POPu jako českou skladbu roku, skvělej obal (hlavně přední strana) si zaslouží taky letošní zlato. Jenom uvnitř bookletu se L. P. tváří jako 'No tys tomu teda dal!', ale není jasné, na koho to je. Někdy z kraje příštího roku mají zavítat do klubu Božák v Teplicích - to bude zas svátek a pravděpodobně v suterénu těžce přebuchtíno. Tím ovšem nehodlám říct, že zrovna mě byste tam nenašli. Jarda Pichlík
    BUTY 'Normale' (BMG Ariola 01) 'Včera před svým domem, potkal jsem se s Romem / po tom střetu jaksi, měl jsem prázdné kapsy. Já mu říkám hrome, vrať mi to milý Rome / než udělal jsem za tou větou tečku, měl jsem jich tam celou smečku. Já vím, že kradou i bílí / avšak v tu chvíli to bílí nebyli. Kdybych nebyl skautem, přejel bych je autem / ale že lovím bobry, vím že Rom je dobrý…' (Žeróm) Zatím co jiní si i mimo 'Helovín' lámou tykve, čím se odlišit a zaujmout, osobitý autor a zpěvák Radek Pastrňák s neomylnou jistotou sáhl po inspiraci blízké a zvlášť na Ostravsku všudypřítomné: v Buty obut uďál CD ze života Romů. Od letmých postřehů k vtipným sociálním komentářům, od vztahu cikáni - gadžové až k související kriminalitě pohybují se texty té desky. R. P. přiznává 'Některé skladby by mohly Romy naštvat, jiné potěšit,' no a 'u nás' asi naopak, či TO vše. 1. singl Duj duj duj - napoprvé moc nic - zní poslech od poslechu líp a ani další tematické kousky s hudbou adekvátní nesedí mimo mísu proto, že Buty skvělí muzikanti jsou (viz např. Strakovo foukání v klídku Továrna i jinde). Nicméně výraznější, drzejší a otrlejší je spíš 2. půle CD. Však tu ve Vlastní skladbě vykradli slavný 'orlí' Hotel California, Totále s kulturní vložkou balkánské dechovky překvapí (?) discopopovými rytmy i hlasem zkresleným a la Cher. Rak s fest pointou, kde citují Matušku aniž by ho shazovali, asi nejvíc připomíná starší Buty. Až to vypadá, jakoby Radkova parta na 'Kapradí' (ani mě mimo 'Taty' moc nebralo) ráda zapomněla…. A navrch procítěná origoš cimbálovka o cintoríně, a housličková lidovka V přívoze co tečka. Tečka? Ale ne, třeba dodat, že Buty zas' našli perličky na dně. Přirozeně, jistě, zábavně a (k)ladně. (www.buty.cz) (eks)
    Jack BRUCE - SHADOWS IN THE AIR (Sanctuary Rec. 01) - Zrovna jsem si nedávno říkal, co s ním asi je. Kdyby umřel, tom bychom se snad dozvěděli. Asi dělá jen studiovýho hráče. (Kdoví komu, sakra…!) Ale v tom případě ten hlas - toho je SAKRA škoda! Naposled jsem ho viděl v roce 1980 na Rockpalastu. Za zády mu seděl Billy Cobham a 'White Room' zněla, jako kdyby tam byli celí Cream… I tahle deska začíná creamovsky, až hanba. 75% tohoto efektu má na svědomí ten hlas, z něhož mystika ani po 30 letech nevyšuměla ani trochu. Aranže jsou proti Cream (s nimiž ho i v tomto tisíciletí bude každej srovnávat) vzdušnější, ale bicí např. hned v první skladbě naprosto ďábelsky nahuštěný, smršť! A tak je to často i dál. Dost velkej prostor je věnován piánu (resp. i hamondům), poněkud jazzovému, tu a tam se objeví dechy… jako bych slyšel někdejší sestavy Julie Driscoll. I ty bicí místy utíkají ze šuplete s nápisem 'rock'… - můžu tomu prosím vás říkat třeba hard jazz? Na téhle desce je 6 záležitostí z 'tenkrát' a 9 novejch. Ze starůvek tu najdeme nesmrtelnou 'Sunshine Of Your Love', nijak moc nepozměněnou - to zahřeje - a ke konci pak i tu 'White Room' - ta je ovšem trochu překopaná - Clapton se s kytarou nevehementní hned od začátku, nýbrž pomalu, nenápadně vylejzá. Jeho part, stejně jako bicích, je sofistikovanější, decentnější a členitější, než před 34 lety. A co do těch bicích - vždyť tu taky perkusí (podle vzoru sanktusí) sám slovutný latinista Kip Hanrahan. (Jo já jsem na to ještě neupozornil: ten Slowhand tu skutečně se starým parťákem po těch 34 letech v těch 2 kouscích preluduje!) Vypalovačky střídají 'r&b' neklidózy a zas náladovky - jedna latinsko-jazzová, ale další zas barově šansonová, klimpr, housle - maďarská vinárna v 5 ráno… 'Dancing On Air' hrál Bruce taky už před 20 lety, např. v Denveru, opět s tím Cobhamem, kteréžto live 2CD letos vychází náhodou taky (musím mít!). A jsou tu ještě další 3 letité fláky, ale pak taky 9 zcela novejch. A tak to běží, aranže v každý skladbě překvapí nějakou rafinovaností, drobnůstkou, nebo jak my, nekulturníci, říkáme, píčovinkou. (V 'He The Richmond' třeba citace staré 'As You Said' z 'Wheels Of Fire' - violoncella, crescendo, posvátno… ale jen mžik a hned zas jinam - je to ďábel.) Nejlepší je k tomu podvečerní osvětlení a Johnny Walker. Až najednou udeří 62. minuta a je konec a vám je to líto. Nebo co bych se ostatně schovával za vás - líto je to mně. Howgh. Jarda Pichlík