|
úvodník
|
(Něco
co jste nevěděli a báli jste se zeptat, jelikož jste to netušili) |
|||
|
S
pozdravem Johnny Kokos + foto
|
||||
|
Také
16. září, na posledním cyklomaratónu, kterým byl XVII. roč. |
||||
|
Miroslav
Konopásek
|
||||
|
POD
JEDNOU STŘECHOU
- Větruše padla, festival uskutečněn v restauraci DK!
|
||||
|
Emilio
Dvořák
(+ některé foto)
|
||||
|
VÍKEND PLNÝ SLUNCE aneb KRKONOŠE V SRPNU Psát
v listopadu o letních měsících má dva důvody: a) že nám přinesly nezapomenutelné
zážitky, b) že to z časových důvodů dříve nešlo. Obojí je správně a
za ten druhý důvod se všem příznivcům našich akcí omlouvám. Když prázdniny
dospěly k předposlednímu víkendu, měl kalendář Cyklotouru na programu
předposlední cyklomaratón. Tou byla dvoudenní dálková akce z Ústí n.
L. do Krkonoš a zpět o celkové délce 410 km. Zajímavě vedená trasa a
příznivé počasí, přispěly k příjemným zážitkům. Ty se začaly naplňovat
hned v počátečních kilometrech, při stoupání do Lovečkovic. Zde se za
Zubrnicemi, při |
||||
|
Miroslav
Konopásek
|
||||
|
KULT 2000 - www.usti-nl.cz/kult Stejně jako v minulém roce odstartují festival výtvarné soutěže v kategoriích malba, fotografie a kresba s grafikou. Letos k nim ještě přibudou výstavy prací studentů fotografických škol v Legendární čajovně, knihovně a Bistru Tina. Programově nastartuje festival sobotní dopoledne, kdy se uskuteční průvod kejklířů, artistů, muzikantů a pouličního divadla středem města. Budou k vidění zajímavé kousky na chůdách, s ohněm, pouliční performance a další. Na tento dopolední předvoj navážou víkendová představení divadelních souborů v Činoherním studiu. Zde bych především doporučil soubory Buchty a Loutky nebo Continuo. Oba tyto spolky mají řadu ocenění z mezinárodních divadelních soutěží a oba rovněž zajímavě kombinují tradiční činoherní prvky s loutkoherectvím, filmovým střihem a dalším. Nezajímavá samozřejmě nebudou ani další představení. Již tradičně nejsilnější složkou festivalu budou filmové projekce. Letos jsme se rozhodli každý den zařadit jeden nový film některého z našich oblíbených 'kultovních režisérů' a k němu jsme přidali nějakou jeho starší klasiku, která tu třeba již dlouho nebyla k vidění nebo jí končí monopol a k vidění už nebude. Jména tvůrců hovoří za vše: král nezávislého filmu Jim Jarmusch, jeden z jeho učitelů Wim Wenders, nezávislé duo bratrů Coenových, Mike Figgis, Aki Kaurismaki nebo skupina Monthy Python. V rámci projekcí samozřejmě nebudou chybět krátké filmy, letos kromě studentských ještě doplněné o Maličkosti Velikých (neboli krátké filmy známých režisérů) a kultovní animovaný seriál Nick Park uvádí…, který bude v Biografu u Františka promítán po projekci na dobrou noc. Z maličkostí velikých budou asi největší trháky Káva a Cigarety Jima Jarmusche s Tomem Waitsem a Iggy Popem nebo Rocky VI Aki Kaurismakiho. Letošní filmová sekce je ještě doplněná o projekce filmů natočených 'nekompromisní kamerou'. Ty se uskuteční v druhém týdnu festivalu v Biografu u Libušky a budou obsahovat několikrát oceněné dokumenty HBO 'Dokumenty bez obalu' a novou sérii nekompromisního seriálu South Park. Kromě toho budou projekce doplněny o krátké filmy studentské a amatérské. V průběhu festivalu se uskuteční vystoupení kapely JAZZ-TAU-RACE s veřejným bubnováním resp. vemte buben a pojďte to rozbalit s Jazz-tau-rací. Na závěr festivalu je připravena párty s řadou Dj's z Ústí, Phy a … Permanentky za 350,- Kč můžete objednávat na honza.taz@volny.cz nebo přímo v Biografech u Františka a Libušky. Poděkování patří všem, kteří se na přípravě festivalu podíleli, zejména studiu Rose&Kranz, Šmahelům, Honzovi Vacovi, vesmírnému čuněti, Přehledům a samozřejmě sponzorům, Českomoravské stavební spořitelně a Magistrátu města Ústí nad Labem. Kultovní režiséři: MIKE FIGGIS se narodil v roce 1949 v Keni. Studoval hudbu v Londýně, kde také hrál s rockovou skupinou. Na počátku 70. let se jako hudebník připojil ke známé experimentální divadelní skupině The People Show a blíže se seznámil s dalšími stránkami jevištní produkce, od herectví až po režii. V roce 1980 opustil divadlo a začal se věnovat filmu. Jeho krátké snímky SLOW FADE (pomalá zatmívačka), ANIMALS OF THE CITY (Zvířata města) a REDHEUGH mu získaly uznání na řadě festivalů a poslední z nich upoutal pozornost TV stanice Channel Four, která mu svěřila režii hodinového snímku THE HOUSE (Dům). Přechod k celovečerní tvorbě pro kina mu umožnil producent David Puttnam. WIM WENDERS (vl. jm. Ernst Wilhelm Wenders, nar. 14. 8. 1945, Düsseldorf) je synem lékaře. Nedokončil studia medicíny a odešel do Paříže, kde se marně ucházel o přijetí na filmovou školu IDHEC. Pracoval v rytecké dílně a filmové vzdělání získával jako pravidelný návštěvník projekcí ve francouzské filmotéce. Zvláště si oblíbil americké filmy 40. a 50. let, což se později odrazilo v jeho tvorbě. Po návratu do Düsseldorfu krátce působil v tamní pobočce distribuční společnosti United Artist a v roce 1967 se stal jedním z prvních studentů nově založené Vysoké filmové a televizní školy v Mnichově. Během studií psal filmové recenze pro časopis Filmkritik a list Süddertsche Zeitung. Natočil řadu kr. filmů silně ovlivněných rock'n'rollovou hudbou a školu absolvoval celovečerním snímkem Léto ve městě, věnovaným skupině Kinks. V roce 1971 se stal jedním ze zakládajících členů společnosti Filmverlag der Autoran, která sehrála klíčovou úlohu při výrobě a distribuci děl nastupujících německých filmařů, k nimž vedle Wenderse především patřili Rainer Werner Fassbinder a Werner Herzog. Jeho první profesionální snímky upoutaly pozornost domácí filmové kritiky a posbíraly řadu cen, zejména Falešný pohyb a Americký přítel. V jeho dosavadních filmech vystupovala celá řada známých herců a muzikantů např. skupina U2 nebo Nick Cave aj. JOEL COEN se narodil 29. 11. 1954 v Minneapolis (Minnesota, USA). Zde též vyrostl. Spolu s mladším bratrem Ethanem 21. 9. 1957 začínali s amatérskými 'superosmičkovými' filmy a pokračovali psaním scénářů. Joel vystudoval film na New York University. Spolu s Ethanem, který absolvoval filosofii, nakonec spojili rodinné síly a stali se nejúspěšnějším tandemem amerického nezávislého filmu. Zatímco starší bratr režíruje, mladší se věnuje produkci a společně píší scénáře. Jejich snímek Barton Fink získal Zlatou palmu na MFF v Cannes a jejich Fargo dokonce obdrželo několik Oscarů. JIM JARMUSCH se narodil 22. 1. 1954 v městě Akron, ve státu Ohio (USA). Vystudoval literaturu na Columbia University, později studoval film na Newyorské universitě (NYU) ve třídě Nicholase Raye a stal se jeho pedagogickým asistentem. Jako režisér debutoval v roce 1980, prosadil se svým druhým celovečerním filmem Podivnější než ráj, který vznikl za finanční pomoci režiséra Wima Wenderse a přinesl mu několik ocenění. V současnosti patří k nejznámějším americkým nezávislým filmařům. Svými filmy dokazuje, že nízkorozpočtový autorský film nejenže existuje, ale že je schopný se prosadit vedle nákladných hollywoodských velkofilmů. Sporadicky účinkuje i jako herec ve filmech jiných režisérů. Na 46. MFF v Cannes 1993 získal Zlatou palmu za krátký film Coffee and Cigarettes. KULT 2000 - filmy Ztráta sexuální nevinnosti (GB, USA) - Snímek je navzdory lechtivému názvu seriózním filmem renomovaného scénáristy, režiséra a hudebního skladatele Mika Figgise. - Dokumentarista Nic vzpomíná na několik epizod ze svého dětství a mládí, jež ho natrvalo poznamenaly a jež zpravidla souvisí se sexem. Prožil je jako pětiletý, dvanáctiletý a jako šestnáctiletý. V současnosti Nic natáčí film na Sahaře, přičemž zažije nejdramatičtější událost svého dosavadního života. Epizody ze čtyř Nicových životních období se ve složité kompozici prolínají a navíc jsou spojeny se symbolickým ztvárněním starozákonního příběhu (černocha) Adama a (bělošky) Evy. - Jednotlivé příběhy jsou pospojovánu jen velmi volně, ve skutečnosti jde spíše o samostatné povídku s autobiografickými prvky, jež někdy připomínají sen a jindy se přímo ve snu odehrávají. Některé epizody jsou jen naznačené a s Nicovým životem vůbec nesouvisejí (příběh krásných dvojčat, postava smyslné dívky na italském nádraží) nebo se z nich vytrácí sexuální podtext (Nicovy pocity viny, spojené s dávnou vraždou). Zdá se, že ani 'napovídající' název snímku a leckdy ani použité mezititulky neposkytují ten pravý klíč k odhalení podstaty věci a že oproti tradiční filmové dramaturgii jde o velmi intuitivní, složitě komponované autorské dílo, založené na lyrickém vyznění obrazově a zvukově stylizovaných sekvencí. Scénář a režie: Mike Figgis Leaving Las Vegas (USA) - Psychologický snímek vznikl podle částečné autobiografické knihy alkoholika Johna O'Briena, jenž krátce před natáčením spáchal sebevraždu. Je netradičním příběhem lásky dvou lidí z okraje společnosti: jedním z nich je neúspěšný hollywoodský scenárista Ben, který kvůli problémům s pitím přijde o rodinu i práci. Proto odjede do Las Vegas s veškerými svými penězi a pevným odhodláním upít se k smrti. Ve městě potká prostitutku Seru…. Děj filmu je víceméně popisem postupného sebeničení zoufalého muže. Režisér klade důraz na realistické až naturalistické vyznění: často využívá ruční kameru a v některých scénách údajně přiměl herce k improvizovaným dialogům. Film stojí a padá s oslňujícími hereckými výkony N. Cage a E. Shueové v hlavních rolích. Ocenění Oscar a Zlatý globus pro Nicolase Cage, Cena americké Národní společnosti filmových kritiků: nejlepší režie, herec a herečka, Cena americké filmové rady: nejlepší herec, Cena Kruhu newyorských filmových kritiků: nejlepší film a herec, Cena Asociace losangelských filmových kritiků: nejlepší film, režie, herec a herečka. Buena Vista Social Club (D) - Známý americký hudebník Ry Cooder a britský producent Nick Gold realizovali v roce 1996 na Kubě CD s názvem Buena Vista Social Club, v němž pro svět objevili řadu vynikajících kubánských muzikantů, kteří zdánlivě už dávno byli za zenitem své kariéry nebo už vůbec nehráli. Přitom mezi nimi byli lidé, kdysi přinejmenším na Kubě velmi populární, Disk měl neuvěřitelný úspěch na celém světě a byl odměněn cenou Grammy v oblasti latinskoamerické hudby. Cooder pracoval s Wimem Wendersem na filmu Linie násilí a svým vyprávěním o fantastických kubánských muzikantech a jejich hudbě jej upoutal.Vznikl tak působivý hudební dokument, přinášející důležité svědectví nejen o svérázném fenoménu kubánské hudby, nýbrž i o starých lidech, jejich přístupu k životu a k umění. Režisér přitom zvolil celkem jednoduchý postup. Ve zchátralých havanských areálech a exteriérech mluví jednotliví muzikanti přímo na kameru. Scénář a režie: Wim Wenders The Million Dollars Hotel (USA/GB/D) - Dramatický příběh o přátelství, zradě, žalu a síle lásky podle námětu a scénáře Bona Voxe (U2). Parta vyvrhelů žije v zaplivaném hotelu v centru Los Angeles, kterému se říká 'MILLION DOLLAR HOTEL'. Příběh vypráví nevinný, láskou roztoužený TOM TOM (Jeremy Davies), který ztratil hlavu kvůli zkažené Eloise (Milla Jovovichová) Jednoho dne se hotel stane místem policejního vyšetřování - feťák Izzy zemřel záhadnou smrtí. K překvapení všech jeho sousedů se zjistí, že byl synem miliardáře, mediálního magnáta. Vyšetřováním vraždy je pověřen drsňák z FBI, detektiv Skinner (Mel Gibson) a každý centimetr hotelu se nyní stává podezřelým…. Autor námětu - Bono Vox - také k filmu složil hudbu. Skladba 'GROUND BENEATH HER FEET', je dnes celosvětově známá. Pro potřeby soundtracku, který vyšel v červnu, dal Bono dohromady hvězdný The Million Dollar Hotel Band s uctívanými hudebními jmény: Brian Eno, Daniel Lanois, Jon Hassel, Bill Frisell. Režisér Wim Wenders obdržel za režii tohoto filmu Stříbrného medvěda na Berlínském filmovém festivalu v roce 2000. Zbytečná krutost (USA) - Mladá žena Abby odchází z nesnesitelného manželství s bohatým majitelem texaského striptýzového baru Neon Boot Salon Martym. Uprostřed noci ji autem odváží barman Ray. Žena chce jet do Houstonu. Když se jí však Ray v autě svěří, že ji má rád, skončí s ním v posteli. Ráno zavolá Rayovi Mulian Marty. Dvojici totiž sledoval soukromý detektiv Visser, který oba milence vyfotografoval a informoval manžela. Majitel baru shání v podniku Raye, najde však pouze jeho kolegu, černocha Meurice. Nicméně Ray sám šéfa večer v baru vyhledá. Ten ho varuje před Abbyinou proradností, pohrozí mu zastřelením a vyhodí ho. Zdrcený Marty v noci zavolá do Rayova domu. Když telefon zvedne Abby, mlčí. Ačkoliv vztah milenců poněkud ochladl, v noci žena opět ulehne do Rayovy postele. Marty znovu vyhledá Vissera a chce po něm, aby je oba zabil. Tento film získal na Sundance Film Festivalu 1985: Velkou cenu poroty, Independent Spirit Awards za rok 1985: nejlepší režie (J. Coen), nejlepší hlavní mužská role M. Emmet Walsh. Scénář: J. Coen, E. Coen, Režie: Joel Coen Big Lebowski (USA, Velká Británie) - Přestárlý hippie Jeffrey (Dude) Lebowski se kvůli záměně jmen dostane do koloběhu událostí, jež výrazným způsobem zasáhnou do jeho dosud velmi poklidného života, věnovaného především kuželkám. Přijme nabídku svého jmenovce, zvaného Big Lebowski, aby předal výkupné za boháčovu manželku… Vypravěčem příběhu je cizinec, dobře známý z westernových klišé. Atmosféra i místo děje (L. A.) zase mají některé chandlerovské atributy. Autoři do díla vkládají různé humorné vize a úryvky z fiktivních filmů. Big Lebowski je přesně oním typem podívané, z níž si každý divák může vybrat podle svého. Vítěz čtenářské ankety o nejlepší film roku hudebního časopisu Rock & Pop za rok 1998. Ty postavy semlela krutá ironie náhod, citů a emocí. Coenovi na svých hrdinech nacházejí mnoho komického, zpodobňují je však s jistou důvěrnou vřelostí. Mají pochopení pro trojici zoufalců, jejichž životy by se daly vystihnout parafrází věty z Charlese Bukowského - nedělají nic nebo hrají kuželky, někdy taky obojí najednou. Mrtvý muž (USA, D) - Bill Blake putuje k západním hranicím Ameriky někdy v druhé polovině 19. století. Cestuje vlakem za prací napříč zemí a když neuspěje, stává se po sérii nehod štvancem. Zbloudilý a ošklivě zraněný se setkává s velmi podivným, odevšad vyobcovaným indiánem, který se jmenuje Nikdo. Příběh, díky Nikomu, zavádí Billa Blakea do komických a nebezpečných situací. Zatažen do světa plného krutosti a zmatku, otevírá Bill oči. Jako by se ponořil do odlesku zrcadlové stěny a vynořil se v dosud neznámém světě, který existuje na druhé straně zrcadla. Tragikomická výpověď o pocitu vykořeněnosti a ztrátě tradičních hodnot, která nese nejlepší znaky režisérova osobitého stylu. Jim Jarmusch získal za tento film Felexe 1996 za nejlepší neevropský film roku. Scénář a režie: Jim Jarmusch, hrají: Johny Depp, Gary Farmer. Ghost Dog - Cesta Samuraje (USA, JAP., FR, D) - Statný černoch žije na střeše domu ve velkém holubníku. Studuje svazek Hagakure - Kniha samuraje a řídí se starým japonským učením, popisujícím 'cestu' samuraje. Večer odchází do města. S pomocí sofistikovaného zařízení ukradne drahý vůz. Před jedním domem odposlouchává mobilem telefonický rozhovor dvou mužů. Pak vejde dovnitř a pistolí s tlumičem zastřelí mafiána Fešáka Franka, právě sledujícího v televizi staré kreslené grotesky. Dívku, sedící na gauči, ušetří. Odnese si knihu, kterou právě dočetla: Tašómona. Černoch dostane po svém poštovním holubovi vzkaz od starého gangstera Louie Bonacelliho, který bydlí s parťákem Vinnem. Louie je povolán k bossovi Rayi Vargovi. Od té doby ho Louie již třináckrát použil jako nájemného vraha. Varga přikáže nepohodlného nájemného zabijáka zlikvidovat, neboť vraždil před jeho dcerou. Louie dobře ví, že i jemu jde o život. Znaky osobitého Jarmuschova stylu v příběhu mystického nájemného vraha…. Monty Python a Svatý Grál (Velká Británie) - Bujará variace na legendu o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, kterou natočila režisérská dvojice Terry Jones a Terry Gilliam v roce 1974, byla prvním skutečným vstupem proslavené britské komické skupiny Monty Python na filmové plátno. Král Britů Artuš se svým sluhou - koněm Patsym hledá statečné rytíře, kteří by se připojili ke camelotskému dvoru. Naráží však na naprostý nezájem, případně na obviňování z vykořisťování dělníků a ze lpění na imperialistických dogmatech. Celá řada kritiků označila film za nejlegračnější dílo všech dob. Scénář: Graham Chapman, John Cleese, T. Gilliam, Eric Idle, T. Jones, Michael Palin Rocky VI - Rocky VI a Igor ze Sibiře se utkají v Helsinkách. Igor zvítězí nad hrdinou 80. let. Proč? Myslíte, že ten, který se narodil na dámském záchodě u McDonalda, má nějakou šanci proti stovkám a tisícům let historie a kultury? Drž si šátek, Tatjano - Film je svéráznou variantou road movie, odehrávající se ve Finsku 60. let. Jeho hrdiny jsou typičtí režisérovi outsideři, jež jsou "vězni" jak svých rázovitých "buranských" povah, tak řady kulturních vlivů, přicházejících jak z Východu, tak ze Západu. Krejčí Valto, a jeho přítel, automechnik Reino, se vydají na cestu napříč Finskem Valtovou černou volhou. Cestou proti své vůli vezmou dvě ženy, které jsou na cestě do rodného Sovětského svazu. Jazyková bariéra i vrozená nesmělost brání mužům navázat komunikaci se spolucestujícími. Chvíle porozumění, k nimž během dlouhé cesty přece jen dojde, se odehrají beze slov a jsou takřka nepostřehnutelné... Kaurismäki redukuje charakteristiku svých postav na několik základních rysů, jež pak záměrně hyperbolizuje do absurdní polohy (např. neustálé pití kávy a vodky u mužských hrdinů či jejich oděv, jenž je tak nedílnou součástí osobnosti, že se neodkládá ani před spaním). V podání stálých režisérových hrdinů není výsledkem karikatura, nýbrž tragikomický portrét doby, v níž se nejen hudba a oblečení, ale i jídlo, věci denní potřeby a dokonce i lidská rozhodnutí stávají předmětem absurdního kultu. Kaurismäkiho dílko je uváděno spolu s krátkým snímkem režisérova duchovního spřízněnce a kamaráda, amerického nezávislého filmaře Jima Jarmusche. Jeho krátký film z roku 1993 se jmenuje Coffee and Cigarettes (Somewhere in California) a nad kafíčkem a cigaretkami v něm rozmlouvají rocková megastar Iggy Pop a kultovní písničkář Tom Waits. KULT 2000 - divadla Improvizuální divadlo deINformace - Zvukání - pohybově - smyslová performance, analogie mezilidského poznávání a komunikace, hrají: Ivan Rychnovský, František Klepač a Marie Jansová, režie: František Klepač a Ivan Rychnovsky. Visualization Pohyblition - stínohra, vizuální pohlazení stíny, hrají: František Klepač, Kateřina Lukešová a Marie Jansová, režie: Jan Krevňak Deinformace - video, absurdní úsměvná desinformace, fragmenty ze života v severočeské metropoli, hrají: Marie Jansová, Kateřina Lukešová, Marcela Koutková, Jan Krevňak, Ivan Rychnovský, František Klepáč, Štěpánka Mačasová, stará paní a náhodní lidé, režie: Improvizuální divadlo deINformace Tři bratři a Madona z huór - čtená rozhlasová pohádka, hrají: Marcela Koutková, Kateřina Lukešová, Ivan Rychnovský, Jan Krevňak, františek Klepač, Marie Jansová a Veronika Fabiánová, režie: Ivan Rychnovský Perform - xenofóbní perfokrmance, lidé, místo a bezpečí, hrají: Veronika Fabiánová, František Klepač, Jan Krevňak, Marie Jansová a Jiří Pletánek, režie: Veronika Fabiánová Divadlo CONTINUO - MRAKAVY - Představení vzniklo na motivy moravských lidových písní o lásce, vojně a smrti ze sbírky Františka Sušila. Příběh hraný dřevěnými loutkami, zpíváním a živou muzikou začíná prostě: Janíček miluje Andulku a Andulka miluje Janíčka. Představení bylo oceněno na festivalu 'Skupova Plzeň 96'. Divadlo Buchty a loutky vzniklo v roce 1991. Je stále na cestě. Nechce mít svou vlastní budovu. Nemá ani dramaturgický plán, nemá pevnou žánrovou linii. Je na cestě v hledání té pravé formy, toho pravého obsahu. Nač budovu na tak kamenité cestě ? V dětských představeních klade důraz na komorní dialog s divákem. Aby zážitek z divadla opravdu existoval, loutky hrají loutkově. Herecká vášeň ustupuje do pozadí. Představení pro dospělé jsou čirým experimentem. Žádná inspirace současným divadlem ani dnes moderním návratem ke kořenům. Zpracování autorských i klasických textů má víc společného s povadlým filmovým brakem, než s unaveným divadelním dramatem. Věříme, že se pod omračující formou daří většinou nalézti obsahovou hloubku a potřebné poselství pro další den Divadlo Beruška vzniklo v roce 1991, kdy členové hranického Kulturního sdružení UNARCLUB Petr Marek a Jiří Nebeský během zkoušek divadelní hry ABULADZE (autoři Hanuš, Marek, Nebeský, Nezhyba) zahráli na jevišti kulturního domu Beseda improvizované představení pro Petra 'Budžiho' Bajgara, vedoucího amatérského divadla Fiasko. Představení se zakládalo na vyprávění příběhu, který byl fiktivní rekonstrukcí divadelní hry, scénicky dotvářenou prostředky, které byly po ruce. Marka a Nebeského tak nadchl 'jejich' vynález, že stůl může být domem, barikádou, reprobednou a podobně, že se rozhodli uspořádat představení pro veřejnost. Okamžitě také vymysleli název nového divadelního tělesa: Dekadentní divadlo Beruška. Napětí, spočívající v emocionálním rozporu slov 'dekadentní' a 'beruška' patřilo k tehdejšímu pojetí humoru sedmnáctiletých mladíků. Vystoupení se uskutečnilo v sobotu 18. května odpoledne na stejném místě. Muselo se ovšem konat utajeně, neboť chlapci nechtěli platit nájem kulturního domu, a tak s vedením domluvili 'výjimečnou zkoušku divadla FIASKO, a možná se přijde podívat pár kamarádů'. Plakáty ovšem visely po celém městě. Ohlašovaly představení Dekadentního divadla Beruška s názvem 'Samopal' (další takové slovo do trojice, inspirované však tentokrát kromě obdobného rozporu také tvarem ornamentu, který zdobil zdi Besedy), kde v rolích Jury a Pepy vystoupí M. a N. Přišlo 32 diváků. Hra se v podstatě snažila kopírovat první pokus - představení pro P. Bajgara, objevovaly se stejné motivy i stejné gagy. Vlastně se v té době ještě příliš neuvažovalo o tom, že něco vzniká improvizovaně, šlo spíš o nepojmenovaný experiment. Zůstala struktura vyprávění 'restaurované' inscenace s mnoha návraty ve 'scénáři' ('Promiňte, zapomněli jsme scénu číslo ...'), převážně nesouvislým dějem a absurdními dialogy, navazujícími na vlastně první oficiální improvizovaný divadelní výstup UNARCLUBU, dadaistickou hru 'Noclehárna', která proběhla (což je, myslím, velmi příhodný termín pro tento typ představení) v rámci gymnaziální vánoční besídky. |
||||
|
a
|
||||
JK: Jaký vítr Vás přivál až do těchto severních končin, když vím,
že jste Slovák narozen v Praze? NB: Dostal jsem se sem velice náhodně.
Zrovna jsem končil školu, to je dva a půl roku nazpět a viděl jsem,
že byl vypsán konkurz na dirigenta. Přijel jsem tedy, dostal jsem se
konkurzem na dirigentské místo a tím pádem jsem se dostal do Ústí. Jinak
jsem Slovák, ale narodil jsem se v Praze. Potom jsem žil v Bratislavě
a před osmi lety jsem se přistěhoval do rodné Prahy, kde jsem vystudoval
AMU. JK: Jaký máte vztah k Ústí n. L.? NB: Zatím spíše pracovní,
poněvadž za ty dva roky jsem stihl jen jeden výlet po okolí. Jinak chodím
stále do divadla, domů a plavat do haly na Klíši. (pozn.aut.: spousta
ústečanů taky nezná okolí) JK: Co opera v Ústí nebo celkově v Česku.
NB: Samozřejmě to má svá pozitiva i nevýhody, ale takto se to srovnávat
nedá. Měl jsem možnost shlédnout festivaly i v zahraničí, jak pracují
operní domy a mohu spíše srovnávat opery mezi sebou, než-li jen celkový
pohled na zahraniční či české opery (pozn. aut.: velké rozdíly jsou
hlavně v propagaci a posléze i v návštěvnosti). JK: Jaké máte skryté
touhy? NB:Mně se skryté touhy neustále plní. Například repertoár,
který děláme (operní, operetní), co se týče opery, velice mě baví a
jsem velmi rád, že s ní mohu být neustále v kontaktu. JK: Jaké máte
cíle? NB: Jsou většinou dost jednoduchý, jelikož když se ráno vzbudím,
tak vím, co mě čeká a nemine. Rád bych se zbavil všech problémů, který
vlastně znepříjemňujou život jak mně, tak mým kolegům v divadle, které
zdržujou v práci, jež by měla být čistě jen umělecká. JK: Čím jste
chtěl být, než jste se stal dirigentem? NB: Pocházím z hudebnické
rodiny, resp. otec byl hudebník, takže jsem samovolně přešel na piáno.
Bylo období, na konci základní školy, kdy jsem chtěl být číšníkem. Přirozeně
jsem se ale dostal k tomu, co teď dělám (pozn. aut.: Když to tak vezmu,
tak je to prakticky stále práce v kvádru) ...(smích NB): Já tomu říkám
pracovní oděv. JK: Máte nějaké zájmy, koníčky? NB: Když mám nějaký
volný čas, tak strašně rád spím. Ale raději si zaplavu či zasportuji,
protože to pročistí mysl. Nemám stálé koníčky, jelikož času není moc.
Říkám, že pravidelně chodím na ryby, a to je jednou za tři roky. Tím,
že člověk diriguje a hlavně s tou šéfovskou prací je spojeno hodně setkání
a společenských akcí. Když začne sezóna, člověk je v jednom kole. JK:
Chtěl byste něco vzkázat čtenářům? NB: Jednu věc. Říkám to nejenom
proto, že vím, jaká je kvalita hudebních ansámblů jinde, protože dost
cestujeme, ale proto, že tady v divadle jsou některá představení nebo
víc než jen některá, co stojí za zhlédnutí. Jsou udělaná dobře jak režijně,
tak i nastudováním. Máme tu výborné hostující umělce i výtečné domácí
sólisty, kteří hostují ve velkých pražských divadlech. Je škoda nevyužít
toho, když jsou tady a nevidět je v rolích, které jsou často výjimečné.
JK: Děkuji Vám za rozhovor a nashledanou v divadle. 
Děčínského
Sněžníku, jsme neodložili letní cyklistické dresy. Takovou přízeň počasí
na všechny naše akce nepamatujeme již dlouho. Byla to taková korunka
na 10. sezóně oddílu. Děčínský Sněžník měl 2 varianty a celkem se prezentovalo
36 cyklistů. Po několika ročnících doznala hlavní trasa změnu, a tak
jsme se vydali po novém mostě směrem jihovýchodním na Malečov. Na úvod
slušný kopec, při kterém jsme se na 5. kilometru dostali o 400 m výše.
Po té jsme v nepravidelné sinusoidě 2x klesli o 200 m níže a 2x se opět
vrátili do výšky cca 500 m, jmenovitě zdoláním vrcholů Lovečkovice,
Verneřice a Ovesná. Návratem do Děčína jsme na úpatí Krušných hor, které
jsou pro tento cyklomaratón jakýmsi 'domácím prostředím'. Na jejich
hřeben jsme vyjeli přes Maxičky a kolem plošiny Děčínského Sněžníku
známým a cyklisticky atraktivním prostředím po jejich vrcholu, přes
přechodovou kamionovou tepnu Cínovec, se postupně dostáváme až do výšky
880 m. Nedaleko vrcholu Pramenáč, který má 909 m, padáme do Hrobu. Obrazně
i fakticky se ocitáme v podkrušnohorské obci s nadmořskou výškou 380
m. Úpatím těchto hor s pohledem na nevábnou realitu Chomutovsko-teplické
pánve se dostáváme až do míst bitev spojeneckých armád s napoleonskými
vojsky v roce 1813. Na rozdíl od generála Vandamma, který zde svoji
bitvu prohrál, jsme v příjemném prostředí restaurace Stará pošta na
150 km a 1600 m převýšení slavili vítězství.
"bítls
tvrdší období" a zůstávají i na finišující UDG (
opřeni
přitom o zábradlí. Srovnáme-li sobotu s pátkem, pak první den přišlo
daleko více návštěvníků, prý něco ke třem stovkám a kapely do sebe více
žánrově zapadaly. Hlavně bylo nač tancovat, přičemž sobotní hudební
dramaturgie tak trochu vázla. Jediný odvaz zaznamenala partička Rose
Means Rose. Nerad bych zapomněl na Šéďu, jenž si vzal
na starost tzv. uvádění programu - tzn. obstarávání mluvených vložek
mezi jednotlivými bandy. Docela mu to šlo, přes jistou páteční trému
v sobotu pobavil, jenom se, Šéďo, příště naučit názvy kapel a základní
hudební žánry. Jinak těch, kteří pomohli festivalu na svět, je více,
neznaje jmen, opřu se alespoň o Kačenku (Jugiho ségra). Ta mne
večer zpětně provedla odpoledním sobotním programem pro děti
a já si dělal noty: Od 12.00 do 16.00 hodin se prý bavila děcka z Dětského
domova Střekov, Ústavu soc. péče Všebořice, Trmice a Severní Terasa
+ děti z Matiční ulice. Celkem jich prý dorazilo k sedmdesátce a
připraveny pro ně byly různé soutěže o ceny (překážková dráha, panák,
hod míčem atd.) + diskotéka. Děti z Terasy si pro ostatní připravily
pohádku "Uriáš", která prý, v kostce řečeno, pojednávala o čertovi,
jenž smrděl (hezké téma, co říkáte?). Po celou dobu se o návštěvníky
starala Kačenka s Mílou, kteréžto dětem také napekly buchty.
"Program byl parádní," shrnují obě a my se dostáváme k večernímu
koncertu: V cirka 18.50 'gadín' jej otvírala nová ústecká grůpa NECROSORTH.
Death metalová pětka mladších maníků, kteří si zde, počítám, odbyli
svou premiéru a o dva týdny později byli viděni v klubu Axel.
Následují v seattle scéně zhlédlí ZEN, předtím vidění na festivalu Hudba.Ústí.00
a prý se co nevidět chystající natočit první demáč. DISTORTION
- toť parta chlápků s automatickým bubeníkem, pro mne těžko definovatelným
stylem muziky a texty inspirovanými křesťanskou tématikou. V jejich
setu nechybělo ani scénické předvedení jedné skladby třemi účinkujícími.
Možná těžko stravitelné téma pro leckterého, do nejen tvrdého metalu
zažraného posluchače, nicméně snaha se chválí. Krok k toleranci a pochopení
je teď na všech ostatních, kteří takovouto kapelu nevidí zrovna dvakrát
rádi. Tradičně dobrý ROSE MEANS ROSE se v Kulťasu zdají být ještě
lepší, než posledně s Walk Choc Ice Doma, nebo je to tim rumem
na vypálení bacila? Ostatně ten "Námořník", dle soudu jedna z
nejlepších skladeb této partičky, taky rád. R. M. R. ten večer zaznamenali
největší ohlas a málem 
dvakrát
přidávali. Teď už jenom vydat ten demáč... Kytarista Jirka Beránek
s mikrofonem u huby, místo basistky barevnohlavý basák, klávesistka,
flétnistka, bubeník a houslista v jedné osobě = KRISTÝNA. Deset
let se po ústecké hudební scéně producírující kapoška v poslední době
zaznamenává zvýšení koncertní činnosti, aktuálně bude koncertovat 10.
listopadu spolu s UDG a Glory Days v klubu Biografu U Libušky.
"Mít 38,5° Celsia horečku - nevadí", asi si říkal bubeník a vokalista
podruhé 'opruzujících' ZEN Michal Pižl a mj. dobře odzpíval
i něco o New Yorku. A pak už bylo ticho, úklid beden a škopků (s uchem
i bez) a pár opileckých otázek pro Mr. generálního ředitele festivalu
Pod jednou střechou: 
přines
mikrofony, šňůry, prostě vše další proto, aby moh přijít s brašničkou,
sedět a pak nás tady pouštět. Taky proto začal fesťák v pátek tak pozdě
(+- 19.15), protože jsme mu sháněli vše potřebné,aby moh zvučit. A pak
mi sere ještě támhleten plakát Autoškola a je bezvadný, že jsem
zrovna já chtěl, aby to tam bylo. Co předcházelo festivalu "Pod jednou
střechou"? Potkal jsem Kačenku a řikal, že jedinej způsob jak
jí dostat je, když udělám festival - jenom pro ní. Toť vše. Problémy
během akce? Vůbec žádný, bylo to všechno v cajku... Byly, absolutně
se všim, ale kvůli tomu to bylo skvělý. Chtěl by si někomu něco
vzkázat? Ano, pani Jelínkové: I přesto, ačkoliv nechce žádný
bigbítový koncert v Ústí nad Labem, vždycky se budou konat a dělat.
Je jich tady čím dál tím víc a bude jich čím dál tím víc. Paní Jelínková
- já vás mam strašně rád! 
ohlédnutí
zpět, naskytl nádherný pohled na porci šlehačky, kterou tvořila mlha
nad Labským údolím a ostré sluneční paprsky srpnového rána. 'To stojí
za fotku' volám a vracím se kousek zpět na místo s nejlepším výhledem.
V dalším úseku míjíme Bezděz, zachovalý hrad Přemysla Otakara II. ze
13. století, který se tyčí pod blankytně modrou oblohou. Dál pokračujeme
rovinatým úsekem přes Bakov nad Jizerou a stejným profilem až do Sobotky,
kde trasu dělíme obědem. Ač jsme to věděli překvapil nás neskutečný
mumraj a přelidněnost náměstí při probíhající pouti. Náměstí jsme prostě
museli projít pěšky. Posíleni obědem s druhou rýží (první kuchař rozvařil)
a lahodným jablkovým závinem, jsme se vydali vstříc cíli na Špindlerovce
ve výšce necelých 1200 m n. m. Po okraji Českého ráje naše pohledy přitahuje
jedinečný objekt této krajiny - Trosky. Objíždíme jej z uctivé vzdálenosti
a za pár kilometrů nás po průjezdu viaduktem čeká svět se sklonem asi
15 %. Přejezd vrcholu Tábor je první zkouškou před výjezdem do Krkonoš.
Druhou zkouškou, ale spíše pro naše kola a postřeh je jízda na tak zvaných
silnicích z Lomnice n. Popelkou přes Ústí do Jilemnice. Kličkování mezi
nebezpečnými dírami připomíná jízdu v minovém poli. Když asi před 3
lety protestovali motoristé z okresu Semily proti katastrofálnímu stavu
silnic v této oblasti, myslel jsem si, že je to pouze další důsledek
demokracie dnešní doby. Ono to nebude tak horký.... Je to horký, je
to přímo vroucí problém místní dopravní sítě. Takový stav silnic II.
třídy hned tak nevidíte. Je zajímavé, že přejezdem hranice okresu je
situace lepší. Po krátkém bufetu v Hrabačově se rozhodujeme pro zájezd
na rozhlednu Žalý ve výšce 1021 m n. m. Osmikilometrový výjezd na Benecko
a dvoukilometrový pěší výšlap lesní kamenitou cestou (v cyklistických
tretrách) na rozhlednu byl sice náročný, ale výborná viditelnost na
Krkonošské vrcholy i České středohoří, nám na únavu dala zapomenout.
Výstup byl samozřejmě kompenzován sjezdem do Vrchlabí, kde jsme před
závěrečným 20ti kilometrovým výjezdem na Špindlerovku v malém soukromém
pivovaru doplnili tekutiny. Chata Malý Šišák v cíli byla příjemným překvapením,
zvláště po loňské zkušenosti s 'mraženou' snídaní ve Špindlerově boudě.
Probuzení do chladného, ale jasného rána, nás naplnilo optimismem i
když jsme před sebou měli 210 km. Po úvodním sjezdu jsme se dostávali
do tempa pomalu, ale profil cesty podél Jizery byl velice příjemný a
průměr poměrně vysoký. Přibrzdil nás až výstup do Kořenova a na Souš
do výšky cca 880 m. Po hřebeni Jizerských hor, po kvalitním asfaltu,
okolo vodní nádrže, za nádherného počasí - pravá cyklistická idyla.
Jizerky obdivujeme ještě jednou zespoda, když jsme se příjemným a dlouhým
sjezdem dostali do Hejnice a Raspenavy, což je o 500 m níže. Podruhé
do nich stupáme přes Oldřichov v Hájích na úroveň 500 m n. m. a v Mníšku
si dáváme zasloužený oběd. Třetí výjezd do Jizerských hor korunujeme
tentokrát výjezdem až na samý vrchol Ještědu do výšky 1012 m. Variantou
byla trasa vedena Kryštofovým Údolím, kde mimo lidové architektury obdivujeme
zajímavý železniční viadukt na Novině. Následuje 40ti kilometrový úsek
přes Křižany, Jablonné v Podještědí, Cvikov a Nový Bor, kde nás z nezáživné
a monotónní jízdy vytrhne stoupání na Prácheň. Z České Kamenice do Děčína
jezdíme raději přes Jánskou a tentokrát nás zde potěšil nový asfaltový
koberec. Ani v trati Děčín - Ústí n. L. jsme nepodlehli pokušení kratší
trasy po levém břehu, a tak po 17. hodině, resp. po devíti hodinách,
neboli 210 km se začínáme sjíždět v cíli. Milovníkům čísel a naměřených
hodnot ještě několik údajů. 1. den - 195 km s převýšením 2530 m, 2.
den - 210 km s převýšením 2220 m a průměrnou rychlostí 27,2 km/hod.
Miroslav Konopásek VÍKEND PLNÝ SLUNCE aneb KRKONOŠE V SRPNU Psát v listopadu
o letních měsících má dva důvody: a) že nám přinesly nezapomenutelné
zážitky, b) že to z časových důvodů dříve nešlo. Obojí je správně a
za ten druhý důvod se všem příznivcům našich akcí omlouvám. Když prázdniny
dospěly k předposlednímu víkendu, měl kalendář Cyklotouru na programu
předposlední cyklomaratón. Tou byla dvoudenní dálková akce z Ústí n.
L. do Krkonoš a zpět o celkové délce 410 km. Zajímavě vedená trasa a
příznivé počasí, přispěly k příjemným zážitkům. Ty se začaly naplňovat
hned v počátečních kilometrech, při stoupání do Lovečkovic. Zde se za
Zubrnicemi, při ohlédnutí zpět, naskytl nádherný pohled na porci šlehačky,
kterou tvořila mlha nad Labským údolím a ostré sluneční paprsky srpnového
rána. 'To stojí za fotku' volám a vracím se kousek zpět na místo s nejlepším
výhledem. V dalším úseku míjíme Bezděz, zachovalý hrad Přemysla Otakara
II. ze 13. století, který se tyčí pod blankytně modrou oblohou. Dál
pokračujeme rovinatým úsekem přes Bakov nad Jizerou a stejným profilem
až do Sobotky, kde trasu dělíme obědem. Ač jsme to věděli překvapil
nás neskutečný mumraj a přelidněnost náměstí při probíhající pouti.
Náměstí jsme prostě museli projít pěšky. Posíleni obědem s druhou rýží
(první kuchař rozvařil) a lahodným jablkovým závinem, jsme se vydali
vstříc cíli na Špindlerovce ve výšce necelých 1200 m n. m. Po okraji
Českého ráje naše pohledy přitahuje jedinečný objekt této krajiny -
Trosky. Objíždíme jej z uctivé vzdálenosti a za pár kilometrů nás po
průjezdu viaduktem čeká svět se sklonem asi 15 %. Přejezd vrcholu Tábor
je první zkouškou před výjezdem do Krkonoš. Druhou zkouškou, ale spíše
pro naše kola a postřeh je jízda na tak zvaných silnicích z Lomnice
n. Popelkou přes Ústí do Jilemnice. Kličkování mezi nebezpečnými dírami
připomíná jízdu v minovém poli. Když asi před 3 lety protestovali motoristé
z okresu Semily proti katastrofálnímu stavu silnic v této oblasti, myslel
jsem si, že je to pouze další důsledek demokracie dnešní doby. Ono to
nebude tak horký.... Je to horký, je to přímo vroucí problém místní
dopravní sítě. Takový stav silnic II. třídy hned tak nevidíte. Je zajímavé,
že přejezdem hranice okresu je situace lepší. Po krátkém bufetu v Hrabačově
se rozhodujeme pro zájezd na rozhlednu Žalý ve výšce 1021 m n. m. Osmikilometrový
výjezd na Benecko a dvoukilometrový pěší výšlap lesní kamenitou cestou
(v cyklistických tretrách) na rozhlednu byl sice náročný, ale výborná
viditelnost na Krkonošské vrcholy i České středohoří, nám na únavu dala
zapomenout. Výstup byl samozřejmě kompenzován sjezdem do Vrchlabí, kde
jsme před závěrečným 20ti kilometrovým výjezdem na Špindlerovku v malém
soukromém pivovaru doplnili tekutiny. Chata Malý Šišák v cíli byla příjemným
překvapením, zvláště po loňské zkušenosti s 'mraženou' snídaní ve Špindlerově
boudě. Probuzení do chladného, ale jasného rána, nás naplnilo optimismem
i když jsme před sebou měli 210 km. Po úvodním sjezdu jsme se dostávali
do tempa pomalu, ale profil cesty podél Jizery byl velice příjemný a
průměr poměrně vysoký. Přibrzdil nás až výstup do Kořenova a na Souš
do výšky cca 880 m. Po hřebeni Jizerských hor, po kvalitním asfaltu,
okolo vodní nádrže, za nádherného počasí - pravá cyklistická idyla.
Jizerky obdivujeme ještě jednou zespoda, když jsme se příjemným a dlouhým
sjezdem dostali do Hejnice a Raspenavy, což je o 500 m níže. Podruhé
do nich stupáme přes Oldřichov v Hájích na úroveň 500 m n. m. a v Mníšku
si dáváme zasloužený oběd. Třetí výjezd do Jizerských hor korunujeme
tentokrát výjezdem až na samý vrchol Ještědu do výšky 1012 m. Variantou
byla trasa vedena Kryštofovým Údolím, kde mimo lidové architektury obdivujeme
zajímavý železniční viadukt na Novině. Následuje 40ti kilometrový úsek
přes Křižany, Jablonné v Podještědí, Cvikov a Nový Bor, kde nás z nezáživné
a monotónní jízdy vytrhne stoupání na Prácheň. Z České Kamenice do Děčína
jezdíme raději přes Jánskou a tentokrát nás zde potěšil nový asfaltový
koberec. Ani v trati Děčín - Ústí n. L. jsme nepodlehli pokušení kratší
trasy po levém břehu, a tak po 17. hodině, resp. po devíti hodinách,
neboli 210 km se začínáme sjíždět v cíli. Milovníkům čísel a naměřených
hodnot ještě několik údajů. 1. den - 195 km s převýšením 2530 m, 2.
den - 210 km s převýšením 2220 m a průměrnou rychlostí 27,2 km/hod.
