úvodník
program - obsah
bylo, je či bude...
primátoři
komunitní nadace UL
hvězdné okénko
nad dopisy čtenářů
náš tip na výlet
zoo
ústecké hospody
státní vědecká knihovna
náš Egytp
profily ústeckých kapel
činoherní studio
naše soutěž
vaříme s jirkou
různé
kontakty
odkazy

Sama jsem utíkala do krytu...
    Bydleli jsme v Souši u Mostu a zuřila válka. Můj tatínek pracoval na tři směny na šachtě Matylda (později Vrbenský), maminka byla totálně nasazená v Mostě ve dvousměnném provozu. Ženy v provizorní dílně zatavovaly zdravotní balíčky pro vojáky na frontu. Doprava z Mostu do Souše neexistovala a tak se maminka často dostala domů pěšky podle Bíliny až k půlnoci. Často se stávalo, že když byl vyhlášen nálet v noci, byla jsem sama doma. Bylo mi 11 let. Sousedé mě probudili a utíkala jsem s nimi do krytu, nebo si na mě v tom zmatku nikdo nevzpomněl. Jednou jsem se probudila silnými otřesy a ranami. Bomby padaly, za naším domem stály dvě řady protiletadlových děl, která byla uměle zamlžována a stále střílela. Šílela jsem strachy, popadla ze zvyku batůžek stále připravený a utíkala, padala přes střepiny a znova utíkala ke krytu za stálého svištění střel.
    Jednou jsme se všichni doma sešli po náletu. Dům byl prasklý, okna vytlučená, mráz a vítr, skla tlakovou vlnou zapíchaná ve všem po celém bytě - v nábytku, peřinách, jídle. Pak už ani škola nebyla, protože jsme museli několikrát denně s učiteli utíkat do krytu. On to ani kryt nebyl, kdyby to bouchlo před vchodem, tak jsme tam všichni zůstali. Tatínek mě na dobu, než jsme sehnali sklenáře, bral sebou na šachtu. Přespávala jsem tam na zemi v dřevěné revírnické boudě, byla mi zima a měla jsem strach. Válka je strašná věc. I když člověk přežije, nemůže na tu hrůzu nikdy zapomenout.