Švýcarsko: Camping Bumbach - sobota 30. 6. 2007, den pátý, 8.15, tachák 8.919 km. Vstávání, balení a obvyklý raní kolotoč. První střevní potíže postihly Jirku, naštěstí to dlouho nevydrželo. Jeli jsme dál po cyklo č. 4, ale variantě MTB a neprohloupili. Původně jsem chtěl jet podle jezer kolem Interlakenu, Dominik mě přemlouval, ať jedem po Alpenpanopama - Route a když jsem viděl ten provoz kolem Ženevského a Neuchatelského jezera, tak jsem rád povolil. Začali jsme nejhezčí úsek po Švýcarsku (to jsem ale ještě nevěděl), podél potůčku, po asfaltce až do sedla Kammeriboden (1.316 m n. m.) Cestou nahoru v tý neuvěřitelně nádherný krajině jsem v myšlenkách přemítal, kolika lidem komunisti zničili životy, když se sem v minulosti nikdy nemohli podívat. Proč, když jsem ze sudet, neumím německy a učili mě ruštinu. Měli jsme tu s kámošem být ve 20ti, ale i tak osude díky. V sedle oběd, já vytáhl poslední plechovku z domova, s tresčími játry a sklidil závist partnerů. V těchto místech se pohybovali jen starší, pravděpodobně domácí lidi a bylo jich tam hrozně málo. Asi vědí, kde je hezky. Kraj se jmenuje, nevím proč, Ementál a přitom díry, jako ve vybagrovaném Mostecku u nás, v sudetách, tam nenajdeš. Neuvěřitelný panoramata při sjezdu, fotoaparáty cvakaly jako kulomety. Sjeli jme až do lyžařského střediska Sörenberg a začalo stoupání po silnici (se zatáčkami až 359°) do sedla Glabenbielen (1.611 m n. m.) Ono se to nezdá jako žádná velká výška, ale zkuste vyjet z Trutnova na Sněžku, aby to mělo 77 km, na kole z bagáží, která se šlapající jednotkou jako já celkem váží 150 kg, to vůbec není žádná sranda. Dominik s Petrem odjeli jen ‘na sucho’, dohromady neměli ani 1 l tekutin, závodníci - blbci. Jirka a já jsme si prvním napajedle pro krávy - byla to obyčejná, krásná, bílá vana a jako Čech jsem si jí chtěl hned vzít domu, do koupelny. Tam jsme nabrali vodu (i když se to dělat nemá) omyli své opocené ostatky a vyrazili za nimi. V sedle nezbytné focení a při odjezdu, ano přátelé, měl Petr prázdnou přední gumu. Po opravě sjezd 1.200 m, kdy se ráfky rozžhavily do červena a Petrovi se tím vedrem odlepil flastr. Tam si vzal již zmíněnou, mně koupenou duši a jelo se dál kolem bílých skal. Asi 3krát se mě zeptal: ‘nevadí ti to Mílo’. Byl jsem v povznášející, křečovitě tvářící se náladě a kdyby to nebyl kovář, chlap jako hora, dal by jsem mu rovnou jednu pěstí. Dolu jede Jirka první, Dominik za nim, pak Petr a za nimi se courám já, protože jsem měl silnou blikačku - kterou jsem později také ztratil, tak abych neoslňoval nebo jinak neprudil. Podél 2 menších jezer k velkému Luzernskému, podivného názvu Vierwald-stätter See, které jsme museli přejet lodí. Vrátila se poslední, z níž nám řekli, (mně teda ne), že v dalším přístavu bysme mohli poslední ještě chytit, těsně to vyšlo a poodjeli jsme tak kilometr na divokou pláž se záchody i pitnou vodou. Petr vyšťoural i sprchu, ale koupali jsme se v jezeře. Švýcarská omladina tam měla multikulturní mejdan gril, oheň, chlastání atd., protože je sobota. Máme málo jídla a zítra všude zavřeno, ne jako u nás. Vaříme, pozorujeme romanticky kýčovitý západ slunce, focení, povídáme a jdeme ulehnout, jen tak do spacáku, na písek k opěrný zdi. Mladý Švýcaři jsou hodný, řvou potichu do půl jedné, říkal Jiří. Ujeto 77 km. Nastoupáno 1.150 m.
Pláž u Vitznau - neděle 1. 7. 2007, den šestý, 8.15, tachák 8.977 km. Vaříme jáhly a polívku dohromady, jinak toho už moc nemáme. V noci nepršelo i odjezd se zdá být v pohodě. Všichni jsme použili sedací záchody a Petr i sprchu. Co jsme dali za přívoz (asi 30 €), to jsme v podstatě ušetřili za kemp, nebyla jen teplá voda. Večer jsem byl úplně vylízaný, jely jen nohy, hlava nemyslela, ráno paráda, odpočato, ale opačně, zase nohy pobolívaly. Podél jezera do města Brunnen, kde já s Dominikem v jediným otevřeným suvenýr-krámku kupujeme nože Victorinox, které vedle ve Schwyzu vyrábí, já za 29,- a on za 38,- CHF. Pak čokoládu a samolepky z helveckým křížem, který okamžitě všichni lepíme na rámy kol. Cestou údolím (po cyklo č. 29) Petr rozhýbává zadřený články řetězu, mazal silikonem, deštěm se vypláchne dříve, i než ten můj olej z tresčích jater. Než dorazíme do Muotathalu, nástupnímu místu na mnou hodně na Googlu Earth studovanou Pragelstrasse, míjíme vodopád u vesničky Riedl. Po 25 km, ten den ve 12.15 (v 600 m n. m.) začalo neuvěřitelné vražedné stoupání po nezvykle rozbité asfaltce. Čekalo nás bezmála 1.000 výškových metrů. V půlce jsme se sešli a zalehli jsme na karimatky a trocha odpočívali. Ve 1.350 m se silnice konečně trochu narovnala a po úbočí hodně vyčerpaný jsme dojeli do sedla (1.533 m n. m), kamenný kostelík s vlajkou Švýcarské konfederace, obrázek, který u nás k vidění není. Pamatuji na Nakléřovský kostel nad Ústím n. L., vražedný kopec, kde se několikrát rozhodoval Závod Míru. Komunisti kostel zbourali a místo toho tam svařili 5ticípou hvězdu, kterou osázeli rudýma žárovkami a každý večer rozsvítili, při vzpomínce na to mě opravdu jímá hrůza. V sedle s námi mluvil Rakušan česky, má v Brně firmu. Co jsme jeli, on běžel, dole byl skoro stejně, jako my. Začala bouřka - u jezera v kempu rychlé rozhodování, potom stavění stanů atd. Dominik je nějakým způsobem vždy rychlejší, a tak zatím co jsme dělali očistu, uvařil baštu, kterou teď ve velkém společenském stanu, co jsme tady pro ten účel měli, společně likvidujeme. Pan správce kempu nám přinesl talíře a lžíce a když jsme si koupili pivo a víno, přihodil ze svého také kousek salámu a banány, které by se mu prý, jak říkal, stejně zkazily. Ujeto 60 km. Nastoupáno 1.175 m. Fota k této části: usti.blog.cz/galerie/juralp3 (Pokračování příště) Milan, Pekky, Míla, Tlustej, Bouška (pekky@dbdent.cz) na usti.blog.cz
Švýcarsko: Camping Bumbach - sobota 30. 6. 2007, den pátý, 8.15, tachák 8.919 km. Vstávání, balení a obvyklý raní kolotoč. První střevní potíže postihly Jirku, naštěstí to dlouho nevydrželo. Jeli jsme dál po cyklo č. 4, ale variantě MTB a neprohloupili. Původně jsem chtěl jet podle jezer kolem Interlakenu, Dominik mě přemlouval, ať jedem po Alpenpanopama - Route a když jsem viděl ten provoz kolem Ženevského a Neuchatelského jezera, tak jsem rád povolil. Začali jsme nejhezčí úsek po Švýcarsku (to jsem ale ještě nevěděl), podél potůčku, po asfaltce až do sedla Kammeriboden (1.316 m n. m.) Cestou nahoru v tý neuvěřitelně nádherný krajině jsem v myšlenkách přemítal, kolika lidem komunisti zničili životy, když se sem v minulosti nikdy nemohli podívat. Proč, když jsem ze sudet, neumím německy a učili mě ruštinu. Měli jsme tu s kámošem být ve 20ti, ale i tak osude díky. V sedle oběd, já vytáhl poslední plechovku z domova, s tresčími játry a sklidil závist partnerů. V těchto místech se pohybovali jen starší, pravděpodobně domácí lidi a bylo jich tam hrozně málo. Asi vědí, kde je hezky. Kraj se jmenuje, nevím proč, Ementál a přitom díry, jako ve vybagrovaném Mostecku u nás, v sudetách, tam nenajdeš. Neuvěřitelný panoramata při sjezdu, fotoaparáty cvakaly jako kulomety. Sjeli jme až do lyžařského střediska Sörenberg a začalo stoupání po silnici (se zatáčkami až 359°) do sedla Glabenbielen (1.611 m n. m.) Ono se to nezdá jako žádná velká výška, ale zkuste vyjet z Trutnova na Sněžku, aby to mělo 77 km, na kole z bagáží, která se šlapající jednotkou jako já celkem váží 150 kg, to vůbec není žádná sranda. Dominik s Petrem odjeli jen ‘na sucho’, dohromady neměli ani 1 l tekutin, závodníci - blbci. Jirka a já jsme si prvním napajedle pro krávy - byla to obyčejná, krásná, bílá vana a jako Čech jsem si jí chtěl hned vzít domu, do koupelny. Tam jsme nabrali vodu (i když se to dělat nemá) omyli své opocené ostatky a vyrazili za nimi. V sedle nezbytné focení a při odjezdu, ano přátelé, měl Petr prázdnou přední gumu. Po opravě sjezd 1.200 m, kdy se ráfky rozžhavily do červena a Petrovi se tím vedrem odlepil flastr. Tam si vzal již zmíněnou, mně koupenou duši a jelo se dál kolem bílých skal. Asi 3krát se mě zeptal: ‘nevadí ti to Mílo’. Byl jsem v povznášející, křečovitě tvářící se náladě a kdyby to nebyl kovář, chlap jako hora, dal by jsem mu rovnou jednu pěstí. Dolu jede Jirka první, 
Dominik za nim, pak Petr a za nimi se courám já, protože jsem měl silnou blikačku - kterou jsem později také ztratil, tak abych neoslňoval nebo jinak neprudil. Podél 2 menších jezer k velkému Luzernskému, podivného názvu Vierwald-stätter See, které jsme museli přejet lodí. Vrátila se poslední, z níž nám řekli, (mně teda ne), že v dalším přístavu bysme mohli poslední ještě chytit, těsně to vyšlo a poodjeli jsme tak kilometr na divokou pláž se záchody i pitnou vodou. Petr vyšťoural i sprchu, ale koupali jsme se v jezeře. Švýcarská omladina tam měla multikulturní mejdan gril, oheň, chlastání atd., protože je sobota. Máme málo jídla a zítra všude zavřeno, ne jako u nás. Vaříme, pozorujeme romanticky kýčovitý západ slunce, focení, povídáme a jdeme ulehnout, jen tak do spacáku, na písek k opěrný zdi. Mladý Švýcaři jsou hodný, řvou potichu do půl jedné, říkal Jiří. Ujeto 77 km. Nastoupáno 1.150 m. 
Earth studovanou Pragelstrasse, míjíme vodopád u vesničky Riedl. Po 25 km, ten den ve 12.15 (v 600 m n. m.) začalo neuvěřitelné vražedné stoupání po nezvykle rozbité asfaltce. Čekalo nás bezmála 1.000 výškových metrů. V půlce jsme se sešli a zalehli jsme na karimatky a trocha odpočívali. Ve 1.350 m se silnice konečně trochu narovnala a po úbočí hodně vyčerpaný jsme dojeli do sedla (1.533 m n. m), kamenný kostelík s vlajkou Švýcarské konfederace, obrázek, který u nás k vidění není. Pamatuji na Nakléřovský kostel nad Ústím n. L., vražedný kopec, kde se několikrát rozhodoval Závod Míru. Komunisti kostel zbourali a místo toho tam svařili 5ticípou hvězdu, kterou osázeli rudýma žárovkami a každý večer rozsvítili, při vzpomínce na to mě opravdu jímá hrůza. V sedle s námi mluvil Rakušan česky, má v Brně firmu. Co jsme jeli, on běžel, dole byl skoro stejně, jako my. Začala bouřka - u jezera v kempu rychlé rozhodování, potom stavění stanů atd. Dominik je nějakým způsobem vždy rychlejší, a tak zatím co jsme dělali očistu, uvařil baštu, kterou teď ve velkém společenském stanu, co jsme tady pro ten účel měli, společně likvidujeme. Pan správce kempu nám přinesl talíře a lžíce a když jsme si koupili pivo a víno, přihodil ze svého také kousek salámu a banány, které by se mu prý, jak říkal, stejně zkazily. Ujeto 60 km. Nastoupáno 1.175 m. Fota k této části: usti.blog.cz/galerie/juralp3 (Pokračování příště) Milan, Pekky, Míla, Tlustej, Bouška (pekky@dbdent.cz) na usti.blog.cz
