úvodník
program - obsah
linka veřejné důvěry
bylo, je či bude...
kino
primátoři
komunitní nadace UL
hvězdné okénko
nad dopisy čtenářů
náš tip na výlet
zoo
chválíme & káráme
ústecké hospody
rozhovor
státní vědecká knihovna
činoherní studio
naše soutěž
vaříme s jirkou
různé
kontakty
odkazy

Bavíme se s Davidem Czesanym

   Jsi spokojený s 'českou sezónou' (V sezóně 99/00 uvádělo ČS v premiérách pouze původní hry současných českých autorů. Pozn. red.)? Spokojený. I když ještě úplně neskončila. Spokojený proto, že diváci chodí daleko víc, než jsem myslel, že budou chodit. Bylo to třeba i riskantní, ale důležité je, že se obzvlášť některé tituly chytily. Podle ankety, kterou teď mezi diváky pořádáme, jsou spíš spokojení. Je to pro ně něco nového a po klasice se jim až tak nestýská. Takže z tohoto pohledu je "česká sezóna" spíš pozitivní. Co se týče kritiky - je překvapivě málo vnímaná. Pro soubor to cítím taky spíš pozitivně a k jednotlivým titulům se nechci vyjadřovat. Ještě je důležité říct, že jsem spokojený proto, že je takové sezóny nějaké divadlo schopné a že jsme to zrovna my. Lze divadlo tímto směrem dál rozvíjet? Přestože tuhle sezónu inzerujeme jako českou, stalo se, že - kromě 'Tristana a Isoldy' - se jedná o hry členů souboru, což vzniklo prostě proto, že jsme nenašli jiné současné hry, které bychom chtěli dělat. Ale musím říct, že ty texty nemají vlastně tolik společného, jsou svoje, soběstačné jako dramata. Nesouvisí spolu tak úzce, aby se dalo říct, že ČS má tady ty autory a tímto směrem se ubírá. Není to autorské divadlo, aspoň v tom smyslu, co já si pod tím představuji. Nevytváří to jednotnou poetiku. Jiřího lze zařadit do světového trendu tzv. drsné školy, Markéta je poetičtější a ty - to je myslím takový realistický minimalismus. Takže tahle cesta to není. Ale to, co je v těch textech obsažené, a co to přineslo pro soubor - pro nějaké vnímání divadla, pro určitý typ herectví - tak to si myslím, že cesta je. Ale může se naplňovat přes jiné české hry, přes jiné současné zahraniční hry a možná i přes klasiku. Vytváří možnosti dalšího směřování, které je širší. Když se bavíme o příštích sezónách, občas cítím něco jako povinnost, kterou jsme si sami nastavili. Někam jsme vykročili a není kam se vracet. Nemyslím, že je to nějaká povinnost pro dramaturgii, spíš povinnost pro určitý způsob komunikace. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Spíš bych řekl, že cítím zodpovědnost z té zodpovědnosti. To, co nese ta zodpovědnost, tak to je chvílemi radost a chvílemi hodně ne. Nemám zatím potřebu to nějak zásadně řešit. Nemíváš někdy chuť utéct? Ale jasně, že jo. Jo, mívám. Jak se srovnáváš se sebou jako s režisérem? Nebo jako režisér... Se sebou? Globálně těžce. Mám samozřejmě problémy jestli jsem navenek takový ten režisér, jak si to lidi představují a cítím určitou nespokojenost se mnou jako s režisérem. Takže jsi sám se sebou nespokojený? Takhle to říct nechci. Nejasně formuluješ. Relativizuji. Je mi to vlastní. Relativizovat v podstatě pořád všechno. Ale nechtěl bych říct, že jsem se sebou - jako s režisérem - nespokojený, protože mám ty věci, pod kterými jsem podepsaný, rád. Takže jsi spokojený. Ne. To vůbec nechci říct. Ale na druhé straně nejsem tak úplně nespokojený. Není chvílemi obtížné vzdát se vlastních ambicí a vytvářet podmínky pro druhé? Je to obtížné, jenom když má člověk vlastní problémy. Když se necítím sám sebou je obtížné cokoli. Být jakkoli pravdivý. Jsem se sebou spokojený, když se mi daří dělat podmínky pro realizaci druhých. Co všechno jsi v divadle dělal? Říká se, že dobře svítíš. Svítil jsem v Rubínu. Tam dobře svítil Ondra Pavelka, něco jsem pochytil. V Rubínu jsi strávil podstatnou část… Čtrnáct let. Ne - třináct. Kolik ti bylo, když jsi tam přišel? Sedmnáct. V sedmnácti jsme s Michalem Dočekalem a Martinem Dostálem dělali konkurs s povídkou Ivana Vyskočila, který asi nebyl v té době v Rubínu moc oblíbený, ale přesto nás vzali. Tehdy A studio vedl Ondra Pavelka a Eva Salzmannová. Nějakou dobu fungovalo amatérsky. Později vznikla tendence se profesionalizovat, což já jsem nechtěl - nechtěl jsem se podvolit nějakému režimu, který by to znamenalo - takže jsem na nějakou dobu odešel. Mezitím jsem vlastně vedl amatérské divadlo Protoč a potom se vrátil zpátky do A studia. Nějaký čas jsem se snažil obě věci skloubit. Pak se nějak rozpadla profesionální část A studia, kde jsem v té době ani moc nehrál, ani jsem tam nerežíroval, hlavně jsem svítil a zvučil. Vzniklo nové A studio, které jsem vedl s Viktorkou Čermákovou a s kterým se spojil Protoč. Po revoluci se - zase díky Ondrovi Pavelkovi - stalo, že jsme měli Rubín čtyři roky jen pro sebe, což znamenalo spoustu radosti i starostí a hodně života na doraz. Petr Novák, Honza Lepšík, Jitka Prosperi a Marta Chmelová Vítů to všechno prošli. Nějakým způsobem jsi tím prošla i ty, Jiří a Markéta, samozřejmě Michal Lang… Vy jste vlastně taková úspěšná parta. Michal Dočekal je šéfem v Divadle Komedie, Janoš Krist v HaDivadle… Snad je to dobře. Já nevím. Vždycky tě přistihnu v kanceláři nebo na baru v divadle. Někdy mám pocit, že z divadla vůbec nevycházíš. Leda když tě vytáhnu na pracovní oběd. No - chodím do samoobsluhy, chodím i na procházky, třeba i sám. Jsem úplně normální, zdravím a tak. Občas se stane, že jsem zalezlý doma v Praze a tam odpočívám od intenzivnějšího divadelního života. Trávíš život v malých, studiových divadlech. Neláká tě někdy něco jiného? To mě neláká vůbec. Po dalším kroku netoužím a zároveň jsem si vědom toho, že já se zaprvé věkově a energeticky v tomhle prostředí někdy vypotřebuji - kdoví, jestli se to už nestalo - a za druhé, že můžu mít normálně jenom strach z neznámého. A je taky možné, že to, co já považuji za repertoárové divadlo, se mnou nemá vůbec nic společného. Jak vidíš budoucnost ČS? Považuji za ideální divadlo, ve kterém všichni lidi nějakým způsobem věří tomu, co dělají, a to znamená, že si zároveň vyhovují a pomáhají a zároveň si naslouchají. Nevěřím na typ úplně režisérského divadla. Přijde mi ideální, když jsou všichni schopni navzájem ze sebe těžit a zároveň se v tom prostředí realizovat. Je to obecnější ideál, ale myslím, že se toho zčásti dotýkáme. Připadá mi to nejdůležitější, nejvíc tvůrčí a myslím, že je možné v tom nějakou dobu vydržet. Samozřejmě, že se to opotřebuje, jako asi jakékoliv partnerství. Takže nečekám, že budeme nejslavnější divadlo na celém světě, ale že tady lidi prožijí léta, kdy se mohli realizovat, kdy dělali věci rádi a cítili nějaký smysl existence. A doufám, že tohle je možné předávat i divákům. A je mi jasné, že časem se ten soubor začne obměňovat.
    Tak teď jsem chtěla říct, jak jsi to hezky zakončil, ale s tím obměňováním je to zase… Relativizované.
    Bilanční rozhovor na konci sezóny o relativní spokojenosti s cz vedla lh.