U DĚJINY SKAUTINGU NA ÚSTECKU - 11. část - Skautský oddíl Ústecká dvojka oslavil v říjnu 2005 60. výročí založení. Proběhlo setkání bývalých i současných členů. Je to vlastně 2. oddíl vlčat a skautů v Ústí n. L., který vznikl r. 1945. Prvním vedoucím byl bratr Josef Šrámek, jenž měl přezdívku Robin. Narodil se v Ústí n. L.a žil zde i za okupace. Jako student gymnázia se r. 1945 stal prvním hlasatelem rozhlasu. Vysílalo se v české řeči a z protileteckého krytu na Mariánské skále. Dvojku vedl až do r. 1948, kdy odešel studovat vysokou školu elektrochemickou. V době oslav 60. výročí se ing. Šrámek dožíval 80ti let. Setkání skautů pozdravila dopisem jeho starší dcera Jana Tesařová, rozená Šrámková (* 1956 v Ústí n. L.) V něm mj. uvádí: ‘R. 1957 se rodiče přestěhovali do Prahy, kde otec pracoval v oboru telekomunikací. V r. 1962 se narodila moje mladší sestra Eva. Skautský duch určitě pronikal do naší výchovy a tatínek byl rád, když jsme obě r. 1968 mohly začít chodit do 20. dívčího skautského oddílu v Praze. V té době se o skautském dění v Ústí dozvídal od bratra Körnera - Kikiho.’ Otce, vzhledem ke zdravotnímu stavu omluvila s tím, že pozvánka na setkání mu udělala radost a vyvolala řadu vzpomínek a sama, stejně jako on, věří v sílu skautingu. V závěru dopisu paní Jana dodává: ‘V sobotu 15. října bude otec v duchu s účastníky setkání.’ Ing. J. Šrámek zemřel po dlouhé nemoci 18. října 2005. Čest jeho památce! Na svého prvního vůdce členové Ústecké dvojky nikdy nezapomenou. Ve vypravování se vrátíme však zpět do r. 1945. Tehdy vznikl oddílový pokřik: ‘Hola hej, jasnou líc, slunci, mládí, kráse vstříc, junácký vždy v srdci žár, Ústí dvojka zdar, zdar, zdar.’ R. 1946 věnoval 2. oddílu akademický malíř Štěpán Jarošík - ústecký rodák - ručně malovanou oddílovou vlajku, která se zachovala až do dnešní doby. První klubovna se nacházela v prostoru nynější ulice Bělahradská, Hilbertova a Obránců míru. Šlo o dřevěnou kruhovou stavbu, zřejmě byla postavena během války. Skauti si museli klubovnu opravit a vyrobit i vybavení. Společně s 2. oddílem sdílel klubovnu i oddíl dívčí. V důsledku plánované výstavby obytných domů byla zbourána r. 1948. Další byla v l. 1948 - 49 v ulici Velká Hradební (v č. p. 688/59). Oddíl ji užíval pouze krátkou dobu, neboť došlo ke zrušení činnosti Junáka a převzal ji Svaz české mládeže. První letní tábor se konal na břehu Břehynského rybníka, poblíž hájovny. Břehyně spadala pod obec Doksy. Vedoucím byl bratr Robin, psal se r. 1946. Počet účastníků není přesně znám. Vybavení zajistil svaz přátel junáka vč. materiálního zabezpečení a některých potravin, které byly dodávány v rámci akce UNRA (tehdejší pomoc USA naší republice). Kuchařila paní Kebarová, matka jednoho skauta. Další tábor v Chřibské r. 1947 trval 3 týdny. Vedoucím byl opět bratr Robin. Skauti si tentokrát vařili sami - bez kuchařky. Došlo tu k nehodě, při které byla při sportovní střelbě ze vzduchovky Hráškovi (vlastním jménem ing. Jiří Hanauer) - pozdějšímu vedoucímu 2. oddílu (1969 - 71) - prostřelena noha nad kolenem. Po operaci strávil Hrášek zbytek tábora v nemocnici ve Varnsdorfu. K tomuto táboru není žádná obrazová dokumentace. Třetí (1948) proběhl u vesnice Podkost u hradu Kost. Počet účastníků se nepodařilo zjistit. Vedoucím byl opět bratr Robin a skauti si zase vařili sami. V r. 1948 odchází robin studovat vysokou školu elektrotechnickou do Prahy a vedení přejímá bratr Gajdica, brzy ale odešel k armádě. Třetím vedoucím byl po velmi krátkou dobu (1949) bratr Vzrůst. Ještě se uskutečnil tábor Borová Laba na Šumavě. Oddíl se skládal ze 3 družin - Tygrů, Kamzíků a Jelenů. Každá měla 10 skautů. Členové byli z větší části studenti gymnázia v Ústí n. L. a další skauti chodili do měšťanské školy, dnešní základní. Celkově měl oddíl 30 skautů. Z rozhodnutí tehdejší vlády byl 2. oddíl nucen ukončit činnost 3. 2. 1949, a členové se museli přeregistrovat do Svazu české mládeže. Od té doby se nescházeli. Na to, jak v březnu 1968 oddíl činnost obnovil, budou v únorových NÚP vzpomínat pamětníci událostí. Mgr. Marie Peterková

U V JAZZCLUBU U PURKYTŮ V TEPLICÍCH hrály v sobotu 3. 12. Míchačky. A ne lecjaký, leč Míchačky Betonu. Kapela, která zvedne ze sedadla i pivní hovado mýho kalibru, zatížený titanem v krku, 6 gambáčema, 2 metaxama a slivovicí, dřevěnejma nohama od narození a nechutí ku veřejnýmu vrtění se za jakýmkoliv účelem. (Kromě toho, že mě taky zvedla Alenka a její agresivní kamarádka Renata.) Hrálo se ve 4 setech celkem 3 hodiny a k mání byla druhá deska ‘Koktejl’, dokončená v srpnu, proti té první trochu uhlazenější, ale to nás, co je známe živě, nemůže zmást. ‘Live’ je to furt hospodskej rejžák, vodvazárna, maso… a taky prdel. Flétnista a zpěvák Míra Židlický v pumprdentním klobouce, pyramidózní baskytarový hranol Tonda Smrčka, vícenežnadějný booster-kytárista David Babka, excelentní foukač Tomáš Hádek (charismatickej, sympatickej a krásnej chlap, že kdybych nebyl tak ortodoxně heterosexuálně orientován, tak ho sbalím) a na svém místě pevně čnící bicista Pepa Cigánek. Kromě ukázek z nového repertoáru (protože na tomto CD už mají konečně taky původní věci) došlo povinně i na zlaté standardy jako věci od Dylana, Pink Floyd, Jethro Tull, Mišíka apod. Uteklo to strašně - vlastně byl hned konec. Jo, tak na Míchačky kdykoliv kamkoliv znovu a snad už konečně zahrajou příští rok i u nás na chatě. Jako druhá hrála asi od půlnoci vejprtská sestava Gent, do té doby skoro všem přítomným neznámá. Ale když hned v první sérii dali pákovskou klasiku ‘Na Žofíně’ aneb ‘Špinavý záda’ a v dalším průběhu pak Dylanovo ‘I Shall Be Released’ a Reddingovo ‘Mustang Sally’, byli naši. Celý večer hodnocen : možná moje nejlepší mejdlo letošního roku. Yarda Pichlík (j.pichlik@centrum.cz)

U HOROR POD TAKTOVKOU ZMOCNĚNCE AUBRECHTA - Odpovědi poslance parlamentu ČR a vládního zmocněnce pro severozápadní Čechy Vlastimila Aubrechta na otázky zveřejněné v listopadu v Nových ústeckých přehledech přeci jen dorazily: 1) Máte v náplni své funkce pomáhat při řešení nezaměstnanosti v regionu. Co jste pro to v rámci svého mnohaletého funkčního období udělal - na mezinárodní, vládní a regionální úrovni? * Odpověď na tuto otázku by byla tak rozsáhlá, že by na ni rozsah Vašeho periodika nestačil. Možná by stálo za to, podívat se na stránky Kanceláře zmocněnce vlády na adrese www.kzv-most.cz, kde je zachycen jen zlomek naší práce v sekci Aktuálně, či Tiskové zprávy. Říkám NAŠÍ práce, neboť nejde jen o práci konkrétní osoby, ale o činnost celého úřadu zmocněnce vlády. * 2) Pokládáte za prioritní pro rozvoj regionu prolomení ekologických limitů a pokračování ve velkoplošné povrchové těžbě uhlí a nebo zařazení Krušných hor do světové ochrany přírodního a kulturního dědictví UNESCO? * Rozhodování o obou těchto otázkách pokládám za prioritní, neboť jde o velmi důležité oblasti, které k tomuto regionu neoddělitelně patří. Nelze je ovšem od sebe oddělit Vaším BUĎ - A NEBO, neboť jde o dvě rozdílné otázky. Těžba hnědého uhlí v Krušných horách neprobíhá, ale těžební zařízení by se jednou mohlo stát součástí expozice, která vzniká pod patronací UNESCO v projektu Montanregion Erzgebirge (www.montanregion-erzgebirge.de). * Výčet činnosti vládního zmocněnce Aubrechta a celé jeho kanceláře je jistě obsáhlý a jeho stopy v regionu bohužel nesmazatelné. Jaksi se vytratil hlavní smysl této funkce (vymyšlené a prosazené usnesením z Ekofóra pánevní oblasti v r. 1990) - Koordinovat aktivity směřující k rychlejší revitalizaci i pomocí fondů ze státního rozpočtu i zahraničních fondů zejména z EU. Zejména k restrukturalizaci hornictví, průmyslu a energetiky. K tomu má spolupracovat kromě jiného i ‘s nezávislými strukturami’. A skutečnost? Aubrecht se stal hlásnou troubou soukromé Mostecké uhelné společnosti (www.mus.cz), prosazuje další velkoplošné dolování, schvaluje dokonce prý přijímání dalších tisíců horníků, likvidaci obcí a znovuobnovení devastace krajiny. Ekologické a občanské iniciativy zde podle něho jen škodí za peníze ze zahraničí (!). Nezbytné obnovení přírodní a kulturní krajiny v nejpostiženějším regionu by asi rád zaměnil za novodobou normalizaci. Odpověď na druhou otázku je proto výmluvná: Jedinečnost a svébytnost Krušných hor se mu scvrkly do jednoho důlního exponátu. Věra Bartošková (verabar@volny.cz)

U PONDĚLÍ 21. 11. - KONCERT - V Circusu prázdno a my si s Mishou dáváme prvního(a asi i posledního) ‘džusa’, pomalu se připravuje aparatura. Asi po hodině přichází většina a nakonec se už moc lidí neobjeví a klub je tak z půlky naplněnej (ani ne), aspoň že tak, když byl všední den. Jako první odehráli pár písní Projevy radosti (možná toho zahráli víc, ale mně přišel celkově koncert kratší). Určitě si všichni všimli skvělýho bicáka - naposledy jsem takhle viděla zahrát pány borce z jazzfestivalů - jen tak mimochodem - bubeník je kytarista Maranathy (www.maranatha.wz.cz). Fakt jsem nechápala (zvlášť když od bicích sedí tak metr). Živě jsem je viděla hrát poprvé a fakt lepší než z CD. Dokonce použili jako nástroj přenosný topení, do kterýho si občas zpěvák zabušil (kupodivu do rytmu), ne vážně dobrý, takový zpestření. Celkově pro mě kapelka večera. Druzí hráli Maranatha. Opět předvedli skvělý výkon i s novým bubeníkem, protože předchozí si prej připadal starej na hraní), ale přesto všechno mi přišlo, že hráli hůř než v Apollu. Jo, pár chybiček bylo, ale hlavně prostory Circu jsou pro ně malý, brání jim udělat pořádnou show, ale nevadí, stejně jsem si to užila. Nicméně dodatek večera mě rozesmál natolik, že jsem přeměnila svůj plán (jít po koncertě domů). Poslední NPLMD - industrial, který jsem tak trochu nepobrala, kde dlouhovlasý muž, co se tvářil velmi světaznale (ale v dobrém slova smyslu), si přitáhl před podium mixák (nebo co), plechovky, dráty, plechy aj. a s puštěným technem řve (nebo spíš vyluzuje různý zvuky, skřeky) a mlátí do ‘nástrojů’. A nejlepší je, že se stále tváří nesmírně vážně a zabrán do svého umění nevnímá okolí, které nechápavě, nebo i s úsměvem na rtech (někteří i z rozpaků) sleduje jeho vyčerpávající výkon. Po čtvrt hodině, kdy jsem myslela, že už opravdu neslyším ani na jedno ucho, odcházím k Vlkovi na pifko a když nás po určité době vyhání, tak večer (nebo snad ráno) zakončíme s ostatními v Bilci, kde už se doslavují 18. narozeniny basáka z Maranathy a jeho ségry v plném alkoholním proudu (teda jak kdo). Nakonec docela vydařená akce. TereSKA!

U PSYCHOTICI V TP - Po lehkém ‘zakoketování si s myšlenkou’, že si přes Přehledy seženu volňase, jsem usoudil, že na takovouhle lahůdku klidně nějaký ten kovák utrousím. Pod Božím prstem dohlížejícím na severočeské lázně se měli představit a také představili nekompromisní berlíňani Sin City Circus Ladies. Již upoutávka v NÚP 11/05 musela příznivce psycho... stylů uvézt do extáze, co teprve když v prostorách klubu Božák potkal kreatury tvořící složení téhle grupy. Po malém pivním rozběhu v horní hospodě jsme se okolo 21. hod přesunuli do sklepení podpořit místní předskokany 4 Debils. Standardně vyrovnaný zvučně vokální punkrock ostřílených hudebníků perfektně připravil půdu pro dunivé tóny hvězdy večera. Na mírně vyvýšeném pódiu se začala formovat roztodivná směsice comicsových postav. Extravagantní účesy a stejně výstřední oblečení, pro tuhle scénu tak nezbytné, doplňovaly propracované barevné kérky všech hráčů. Zpěvu se ujala dvojice žen či skoro žen. O transexuálovi za mikrofonem kdosi zahlásil, že tahle žena je jeho noční můrou. Drsný ba skoro nasraný pohled od mikrofónů doplňoval parádní zpěv podložený směsicí R’n’Rollu, garážového bluesu, psychobilly a punku do dunivě pronikavýho soundu jaký tady dlouho nebyl. Kontrabas, na kterém se párkrát kabaretně usadila zpěvačka, spolu s kytarou a bicími s exTerrorgrupistou pumpoval energii do podzemních prostor klubu, kde pot začal smývat šminky z obličejů. Svůj set odehráli bezvadně, však na přídavky byli skoupí a tak se publikum pomalu hluboko po půlnoci začalo trousit dom. Výsledek z akce je jasný. Parádní zážitek, na který jen tak nezapomene nikdo, kdo ten listopadový večer navštívil teplické podzemí. Jsem vážně zvědav, co si na nás příště pořádající Rackety Records (www.rackety.net) vymyslí. Barby (robet.urbanek@ct.cz)

U UKONČENÍ DEVASTACE JE VĚCÍ NÁS VŠECH! (prohlášení regionálních občanských sdružení na severu Čech ze čtvrtka 1. 12. 05) - Protestujeme proti agresivní kampani Mostecké uhelné společnosti (www.mus.cz), zpochybňující další existenci podkrušnohorského městečka Horní Jiřetín a osady Černice (www.hornijiretin.cz). Severozápadní Čechy odvedly za minulého režimu neúnosnou daň v podobě nevratné devastace kulturní krajiny i historického osídlení, vznikajícího již ve 13. stol. Vedle královského města Mostu bylo jen v Podkrušnohoří likvidováno 100 obcí a osad. Bezmeznou devastaci doprovázelo nucené stěhování zdejších obyvatel a pohrdání jejich základními lidskými právy. Dlouholeté bezpráví ukončil až listopadový převrat v r. 1989, ale ani demokratický režim nedokázal ochránit občany Libkovic a zabránit zbytečné likvidaci jejich obce, naplánované ještě za komunistického režimu. Demokratický stát se dodnes nevyrovnal s většinou křivd, napáchaných proti svým občanům v období totalitní minulosti a dnes jen přihlíží, jak se oprašují další předlistopadové plány mosteckých těžařů, kteří se opět snaží zasahovat do osudů zdejších lidí. Rekultivace váznou a vedle toho mají být narušeny poslední ostrůvky ekologické stability pro budoucí obnovu osídlení i krajiny; přísliby jakéhokoliv odškodnění občanů za jejich domy jsou v těchto souvislostech zcela nepatřičné. Nesouhlasíme se zrušením ekologických těžebních limitů, které mají právě v této době své plné opodstatnění. Jsme občany Evropské unie a nechceme se vracet do období ekologické nevědomosti 70. let. Chceme, aby zbylé zásoby tak vzácného neobnovitelného zdroje, jako je hnědé uhlí, byly uchovány budoucím generacím, které již budou vědět, jak tuto surovinu vytěžit bezdevastační metodou a zužitkovat tak, aby nebyla barbarsky spalována v kamnech. Odmítáme, aby bylo 800 pracovníků Dolu Československé armády stavěno proti 2000 občanů Horního Jiřetína, 30ti tisícům občanů Litvínova i čtvrt milionu obyvatel 3 ‘pánevních’ okresů v Podkrušnohoří. Trváme na tom, aby ukončení devastace českého severu, proklamované po listopadu 1989, bylo nezpochybnitelné a definitivní! Uhájení práva na spokojený domov je věcí všech Severočechů a proto vyzýváme politické strany, aby se společně zasadily o vznik zákonných norem, které budou chránit zdejší osídlení i životní prostředí. Žádáme je, aby z nadcházejícího předvolebního boje vynechaly kontroverze, které mohou našemu společnému zájmu jen ublížit. Vyzýváme další občanská, společenská, odborná, kulturní a ekologická sdružení, aby projevila solidaritu s obyvateli obcí Horní Jiřetín a Černice a připojila se k této výzvě, která bude v konečné fázi adresována českým politikům (stačí e-mailem či poštou sdělit název sdružení a jméno statutárního zástupce). S prohlášením ‘Ukončení devastace je věcí nás všech!’ ze dne 1. 12. 2005 souhlasí již tato občanská sdružení a iniciativy: 1) Společnost za obnovu Jezeří; 2) Společnost za obnovu Libkovic; 3) Společnost přátel města Duchcova; 4) Šance pro Duchcov; 5) Poutníci Českého středohoří. Za správnost ručí: Pavel Koukal - mluvčí Společnosti za obnovu Jezeří - kontaktní adresa: Pavel Koukal, Náměstí Legií 11, 419 01 Duchcov, e-mail: verabar@volny.cz. Věra Bartošková (verabar@volny.cz)

U SMYSL PRO HUMOR I NADHLED ukázali včera členové 1. veslařského družstva nevidomých, prvního v ČR, při křtu své nové lodi. Žlutou čtyřveslici pojmenovali Slepejš. Družstvo vzniklo při ústeckém TyfloCentru (www.tyflocentrum.cz/usti), 13timetrovou loď dostalo od veslařského klubu TJ Chemička. V jeho loděnici ve Vaňově přes rok pilně trénují, zde jim plavidlo šampaňským křtil Petr Zajíc, předseda zmíněného oddílu. Poté si 2 nevidomí a 2 slabozrací, u kormidla jim seděl Petr Janák, trenér veslařů chemičky, loď vyzkoušeli. ‘První pocity jsou skvělé. Přeji si, aby se k nám přidali i další a mohli jsme na paraolympiádu’, řekl Andrej Balog z Mojžíře, člen družstva. Věra Machačová, ředitelka TyfloCentra soudí, že by družstvo neexistovalo bez pomoci chemičky a kraje, bez nadšení nevidomých. ‘Letos nám krajský úřad dal 120 tisíc korun, pomohli i sponzoři. Část jsme použili na generální opravu 20 let staré lodi, část na nákup trenažeru a rotopedu. Naši sportovci se musí stále udržovat v kondici’, řekla. ‘Jezdit je těžké, dřina’, tvrdil Balog. ‘Ale zajímavé, a pěkné’, dodala jeho žena Libuše. ‘Družstvo nevidomých má pro mě, oproti vidoucím, velkou výhodu. Neřeknu jim přesně, kde právě na trati jsme a pak ujedeme dál, lépe trénujeme’, smál se kormidelník a trenér Janák. ‘Ti lidé jsou víc otřískaní životem, vědí, co chtějí, jsou vděční a umějí hodně zabrat.’ ‘Pro nevidomé veslaře je získání lodi událost roku i další velká motivace. Pomůže jim v úsilí naplňovat své životní sny a cíle’, soudí ředitelka TyfloCentra. ‘Sportovní sny posádky Slepejše sahají až k vrcholu, veslování je od příští olympiády v Pekingu novým paralympijským sportem’, prozradila Machačová. ‘Hodně nám ale chybí soupeři v republice, nemáme s kým závodit. Potřebovali bychom, aby zde vznikla ještě alespoň 2 další družstva’, dodala ředitelka, sama bývalá veslařka. petrjanak@email.cz