¨ V úterý 17. června 2003 se v Trmicích uskutečnila v pořadí již čtvrtá etapa Národního festivalu neprofesionálních komorních a symfonických těles pořádaného IPOS-ARTAMA (www.ipos-mk.cz) z pověření Ministerstva kultury ČR. Festivalový koncert se konal ve zcela zaplněném Kamenném sále trmického zámku. Účinkovaly na něm tři špičkové soubory. Jako první se představilo Bouškovo smyčcové kvinteto z Příbrami, které uvedlo Kerllovu Sonátu a 5, Myslivečkovo Quintetto Es dur a zakončilo populární, avšak technicky dosti náročnou skladbou Scotta Joplina 'The Entertainer'. Pozoruhodný nebyl jen jejich výkon, ale také to, že představují v současnosti poměrně ojedinělou ukázku rodinného muzicírování, protože zde vedle sebe hrají matka (viola), otec (kontrabas) a tři synové (dvoje housle a viola). Pokračovalo Dechové trio Symfonického orchestru Hodonín (Ladislav Svoboda a Marek Smetka - klarinety, Vít Dvořák - fagot). Posluchače upoutali nejen technicky zvládnutou interpretací náročných Divertimenti W. A. Mozarta, ale také dynamickým pojetím Suity Daria Milhauda. Koncert uzavřelo Jablonecké komorní sdružení (osmičlenný komorní orchestr s flétnou). První skladba byla z pera současného mladého českého skladatele Petra Tomeše Turnovského, který pro orchestr napsal Dvouvětý koncert pro flétnu a smyčce. Pozoruhodné dílo, které určitě najde další interprety z řad neprofesionálních orchestrů. Po něm následovala posluchači netrpělivě očekávaná známá Simple Symphony Benjanmina Brittena, jejíž interpretaci přítomní členové odborné rady pro neprofesionální komorní a symfonickou hudbu při IPOS-ARTAMA označili za vynikající, a proto také následoval mimořádný aplaus. Festivalový koncert se skutečně zdařil a neprofesionální muzikanti tak obhájili zařazení festivalového koncertu do rámce koncertního cyklu špičkových profesionálů. Koncertní agentura ARTEP totiž už v r. 2001 nabídla jeho zařazení jako bezplatné prémie pro své abonenty. Od té doby se festivalový koncert v Trmicích každoročně opakuje. Zásadními spolupořadateli se stalo Kulturní středisko ALBIS z Ústí n. L. a také Česká asociace neprofesionálních komorních a symfonických těles. Záštita Magistrátu v Ústí n. L. a Města Trmic potvrzuje, že se akce stala plnohodnotným příspěvkem ke kulturnímu životu Ústeckého kraje. Blanka Čechová - hudební oddělení IPOS-ARTAMA
¨ UL PUNK 'FOR FREE' ZNOVU ZASAHUJE - Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z výtečného výkonu ZNC a po týdnu v pátek 13. 6. vypukl další punk koncert. Akce měla trochu zpoždění, ale což, hodina sem, hodina tam. Na zahřátí začali rozeznívat struny Tryskáči. Odehráli svůj playlist a něco tam chybělo... Mladí muži z Jatečky se báli zahrát evergreen Klírová. Prý z důvodů mizerné klasifikace z matematiky jednoho ze členů skupiny. Obávali se, že by se věrní fanoušci mohli dožadovat této písně i na Útulek festu, tudíž byla vyřazena z repertoáru. Dále přišel Brajgl (foto: Johny Mistr). Zahrál, jak zahrál... Chlapci do toho řezali, jak nejlépe mohli, ale Serekrev byla Serekrev. S basákem skejty Mírou to vypadalo už i jako kapela. Jen tak dál, pánové. Rose Means Rose se také nenechali zahanbit. Nevím jestli to připadá jen mě, ale když jsem si nedávno pustil Siuxie and the Banchees, tak na koho jsem si asi vzpomněl? Poslední zahráli No Sympathy, jež druhý den koncertovali na mini punkfestu na Úštěku. Jejich písně mají něco do sebe, jen by mě zajímalo, jestli jim nevadí, že trochu zapadají do stínu, když hrajou songy od E!E... Závěr akce měl pevně v otěžích Emilio. Jeho více než hodinový proslov musela utnout až obsluha Axelu. Kilián, foto: archiv NUP
¨ NAKLADATELSTVÍ A GALERIE MAGDA - Pavel 'Magda' Pražák (1978, Litoměřice) je charismatický člověk, originální umělec a neúnavný organizátor kulturního dění. Pochází ze severních Čech, v Ústí n. L. absolvoval legendární, dnes již zaniklé liberální soukromé gymnázium Schola Ludus na Střekově. Převážnou část svých aktivit realizuje v Brně, kde studuje Fakultu Výtvarných Umění na Vysokém Učení Technickém (ateliér Performance Tomáše Rullera a atelier Environment Vladimíra Merty). Zde založil nakladatelství a internetovou galerii 'Magda'. V nakladatelství vyšly v průběhu l. 2000 - 03 čtyři publikace. 'Literární kabaret', prezentace 15ti autorů experimentální literární tvorby, ilustrací a 'vzájemných vztahů', ovlivnil záměry ústeckých umělců Martina Koláře a Venduly Fremlové, uspořádat podobný sborník děl autorů z prostředí ústecké umělecké bohémy (má nést název 'Fajnšmekři'). Zatím posledním počinem Pražákova nakladatelství je brožurka 'Aktivační funkce horizontální polohy pro sublimaci mysli do vědomí planety', 'která je zaměřena na vztah člověka a Země, na možné souvislosti mezi životem člověka a dotekem se Zemí'. Jde o syntézu odborného a básnického kratšího Pražákova textu s ilustracemi a fotografiemi Pražáka a jeho přátel, 'umělců, kteří s vědomě prožitým dotekem těla a Země pracují'. Galerie (www.galeriemagda.cz) 'vznikla v r. 2000 jako malá internetová galerie a od té doby se rozrostla do prezentace a dokumentace asi 40ti současných umělců'. Kurátorem, programátorem a fotografem-dokumentaristou je Pražák sám. Pod doménou Galerie vznikly postupně další doprovodné projekty, zaměřené na nekomerční oblast umění, např. experimentální tvorba multiautorských románů, stránky a archiv ústeckého divadelního spolku Zrakoplav apod. Jaroslav Balvín
¨ DEEP PURPLE a LYNYRD SKYNYRD v Kamenzi - Poté, co jsme po třech hodinách jízdy, zmoženi vedrem i krásami Lužického Srbska a udoláni 'umleitungama' německých silnic (Němci už mají dávno všechno 'v richtiku' a zabývají se už jenom důkladnými opravami vozovek), dorazili do Kamenze, byl čas jen zakoupit vstupenku a vyhledat místo v rozkošném přírodním amfiteátru (cca 10.000 míst). Přestože nám mládí už kamsi uteklo, byť do důchodu daleko, připadali jsme si mezi zdejším osazenstvem téměř nejmladší. Potěšila nás přítomnost mnoha plešatých mániček, jež vyvedly své východoněmecké mamky za kulturou. Prakticky vyprodané hlediště svědčilo o tom, že Deep Purple (www.deep-purple.com), potažmo Lynyrd Skynyrd (www.lynyrdskynyrd.com) mají stále své věrné posluchače, kteří stárnou se svými oblíbenými kapelami. Prvními předskokany byli jacísi rockeři z Hamburku, jejichž jméno se nám bohužel nepodařilo zachytit. Hráli docela svižný jižanský rock, a obzvláště se nám zamlouval hlas zpěvačky (nikoliv sólové) Melanie. S německou přesností ve 20.00 sjela v pozadí obrovská jižanská vlajka a na skvěle nazvučené pódium vtrhlo devět členů jižanské legendy Lynyrd Skynyrd a spustili 90 minut řízného rocku, při němž nebyly opomenuty žádné fotograficky vděčné figury a líbivá seskupení všech tří kytaristů, basisty a obtloustlého Johnyho Van Zandta u mikrofonu. Nejvíce nás pobavila postava kytaristy Rickeyho Medlocka, jenž vzhledem silně připomínal mrtvolku uvádějící kdysi v TV vysílaný seriál 'Příběhy ze záhrobí'. Závěrečný hit Sweet Home Alabama spolehlivě zvedl ze sedaček většinu publika, jež si zarputile žádalo přídavek. Bylo vidět, že fanoušků s tradičními symboly a vlajkami není málo a mnoho jich přišlo vysloveně kvůli nim. Nikomu nevadilo, že z původní kapely stáli na pódiu jen poslední dva veteráni - kytarista Gary Rossington a klávesák Billy Powell, protože jinak tam po různých tragédiích nezůstal kámen na kameni. Když ve 21.30 partička bedňáků pod vedením Charlieho během několika minut srolovala koberce a rozebrala téměř celé pódium, vypadalo to, že večer končí. Ovšem úderem desáté se na fialově nasvícené jeviště včetně purpurových koberců postavili celý večer očekávaní Deep Purple, aby nedočkavé a nadržené publikum rozpálili nesmrtelnou odrhovačkou Highway Star. Ian Paice za bicími a Roger Glover s dunící basou se přesně napojili na náš srdeční rytmus, nejmladší z hardrockových veteránů kytarista Steve Morse na svých jednapadesát rozhodně nevypadal a viditelně štíhlejší Ian Gillan, celý v bílém jen zářil a pro pochybovače dodávám, že mu to po celou dobu zpívalo jak zamlada. Jona Lorda víc než důstojně nahradil Don Airey (Rainbow, Whitesnake a mnoho dalších), jenž později dostal více samostatného prostoru, aby předvedl co v něm je. Vynikl především v klasických párplovských soubojích kytary a kláves, ať už v razantní Speed King, nebo v Morseově instrumentálce Well Dressed Guitar. Vedle absolutních novinek z nového alba 'Bananas' - Haunted a I Got Your Number neváhali DP oprášit i stařičký a polozapomenutý singl I'm Alone. I přes skvělé písně jako Mary Long, Pictures Of Home, Lazy či Perfect Strangers, čekalo publikum na riff riffů v purplovské klasice Smoke On The Water, který Morse uvedl už klasickým 'laděním rádia', při kterém zazněli Led Zeppelin, Jimi Hendrix, Eric Clapton i Beatles. To už byl amfiteátr ve varu, kouřové efekty s růžovými, modrými a fialovými světly skvěle podbarvovaly atmosféru. DP se rozloučili vesmírnou jízdou Space Truckin' a poroučeli se z pódia. O přídavek se nechali chvíli prosit skandujícím davem a na závěr přidali prastarý hit Hush i nesmrtelnou Black Night. Takoví byli temně fialoví staříci v Kamenzi 16. června 03. (Set list DEEP PURPLE: Highway Star, Mary Long, I'm Alone, Pictures Of Home, Haunted, Speed King, Well Dressed Guitar, Lazy, I Got Your Number, Perfect Strangers, Smoke On The Water, Space Truckin' - Hush, Black Night) Nele & Kalhotka Joe (p.novak@sever.vlp.cz)
¨ Když někomu řeknete PETR ŠABACH, za-rea-gu-je nejspíš 'Jó počkej, to je teen, no teeen přece... co napsal tooo…' Jo, tak ten to je. A pro ty, co si ani teď nevzpomněli, to 'tooo' byla 'Šakalí léta', 'Pelíšky' a 'Pupendo'. A byl k vidění a slyšení v úterý 10. VI. 03 v DK Teplice v rámci dalšího večera 'Nechoďte dnes brzy spát'. ? Já teda vlastně nevím, jak se to dělá, psát o spisovateli - zatím jsem se toho dopustil jen málokdy. Navíc o hvězdě, jako je tahle/tenhle/. Ale jednoduše a abych nezdržoval, tohle je zcela bezprostřední, slov nehledající jadrnej člověk kumpánovitého typu, tedy něco nám Severočechům blízkého, který v rozhovoru s moderátorkou večera (jako vždy dobře připravená Eva Stieberová) sází slova do záhonu davu bez ohledu na jeho úrodnost a na to, jestli někdo omdlí - on prostě řekne, jak to vidí a to ostatní je jejich problém. A s tímhle bývají, vážení, ty největší problémy. Když si je ovšem člověk připustí. O tom dost ví například Mistrův a můj kamarád, rovněž spisovatel Vladimír Ondys, mnou zde nedávno pozitivně lustrovaný, totiž chci říci recenzovaný, který protagonistu večera přivezl a vůbec organizačně pro ten večer zabezpečil. Další dimenzi večera zajišťovalo bluesové seskupení Samek (g), Herbst (g), Šikula (harm), z nichž první dva jsou už tu i onde dostatečně známi, poslední pak je čiročirým zjevením, hořícím keřem uprostřed pouště po skoro vymřelých foukacích harmonikářích. Ten člověk hrál něco z hlavy a vůbec si nevšiml, že znovu vymyslel 'Summertime'! Jestli nebude do dvou let slavnej, budu to považovat za svou prohru. Pokračování 'Pod lampou' bylo komorní, vyladěné do decentna. Literární virtuos českých 90. let, jímž Šabach bezesporu je, na rozdíl od všelijakých přeceňovaných Vivianů či jak se jim vlastně tento, mě mimo jiné okouzlil tím, že je stejně jako já technickým antitalentem, ale v kuchyni je šťastnej - myšleno ovšem, milé dámy, nikoliv před ledničkou, ale za sporákem! A pokud jde o skvosty z oblasti hudebně filmové dokumentaristiky, dá se s ním mluvit i o těch nejzapomenutějších. Všechno zná! Krátce řečeno, parto z Věšáku a Knaku, náš člověk! (pic)
¨ JÁN MANČUŠKA: KONCEPTUAL (GALERIE RAKETA, ÚSTÍ N. L., 21. 5.- 27. 6. 03) - Ján Mančuška (1972) je mladý výtvarník slovenského původu, žijící a působící v Praze, kde také absolvoval Akademii výtvarného umění. Byl členem umělecké skupiny 'Bezhlavý jezdec', která se rozpadla v minulém roce. Vystavuje samostatně v prestižních galeriích doma a na kolektivních výstavách a přehlídkách současného umění v zahraničí. Ve svém díle se zabývá tematikou času, prostoru a vzorci a funkcemi myšlení. Do svých prací hravě zapojuje předměty, vytržené z bezprostředního, až intimního prostředí člověka (např. uchátka, špendlíky, plastové láhve apod.). J. Mančuška připravil novou výstavu 'Konceptuál' speciálně pro útulný prostor nové ústecké galerie Raketa (V. Hradební 15), která vznikla jako improvizovaný náhradní prostor po nedobrovolném exilu výstavního programu, doposud zajišťovaného kurátory Evou Mrázikovou a příležitostně i Michalem Kolečkem či Zbyňkem Sedláčkem v prestižních prostorech Galerie Emila Filly nedaleko Mírového náměstí v centru Ústí n. L. Fillovka dostala možnost některé své výstavy realizovat v druhém patře Městského muzea v Ústí n. L. (dosud zde proběhly výstavy Martina Koláře a Vanesy Hardi); Raketa, umístěná v přízemí druhé budovy Fakulty užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně, která slouží zároveň jako administrativní prostory, je určena spíše pro menší, experimentální projekty. 'Konceptual' zahrnuje instalaci, videoprojekci a několik obrazů. Dominantu tvoří veliký protáhlý dřevěný objekt, frázovaný do několika postupně se prodlužujících dílů, zavěšený proti velkému oknu galerie, které je téměř úplně zatemněno. Denní světlo a světlo odrazek okolo projíždějících aut do Rakety proudí pouze přerušovanou, rozšiřující se čárou, sestávající z několika otvůrků, jež jsou vlastně plošným vyjádřením frázovaného tvaru dřevěného objektu. Stejnou frázovanou strukturou se vyznačuje i videoprojekce, na níž se obrací na diváka podrážděný třicátník, odsekávající 'yes', yes, yes', 'Yes, yes, yes' atd. 'Inspiraci k tomuto konceptu jsem našel u francouzských filozofů Bergsona a Deleuze, kteří se zabývají problematikou času, prostoru a paměti', říká ke svému záměru autor. Filozofický podtext neopouští ani ostatní Mančuškova díla v Raketě. Na 7 obyčejných čtverečkovaných papírech jsou ilustrace svazku klíčů. Každý list zachycuje tento svazek v jiné poloze, v soustředění na jednotlivý klíč. Obrázek je doplněn komentářem k umístění klíče ve svazku. Mančuška zde poukazuje na strukturu naší mysli, která si, přestože to dost dobře nedokážeme pochopit, umí během krátké doby osvojit řešení náročného úkolu. V tomto případě rozeznat jednotlivé klíče jen podle tvaru vroubků a umístění klíče vzhledem ke klíčům jiným. Filozoficky řečeno, prvek dostává význam v celku svým vymezením proti jiným prvkům. Jiná Mančuškova instalace sestává ze čtyř latěk, na kterých jsou do moduritu obtisknuta plata červených prášků. V každém platu jsou některé prášky vyloupnuty, a to vždy podle určitého (matematického, geometrického, symetrického) řádu. 'Poukazuji touto prací na málokdy jasně uvědomovanou tendenci naší mysli jednat podle daných univerzálních struktur i v takových běžných případech, jako je braní prášků', vysvětluje autor. Mančuškovou specialitou jsou krabice: 'Reprezentují v mé tvorbě dům či byt'. V Raketě je v krabici umístěna cívka, z níž se do prostoru rozlézá košatý, esteticky tvarovaný měděný drát. Autor zde uplatňuje svou znalost teorie architektury, která říká, že prostor jsme schopni vidět pouze v různém pořadí částí a nikdy vcelku. Krabice je polepena nálepkami, označujícími jednotlivé úseky domu (patra, výtah, balkón). Pojmenování objektu zajišťuje jeho srozumitelnost a přehlednost, avšak tím právě nevystihuje proces našeho vnímání a myšlení. Na třech sítotiscích většího formátu jsou motivy, které autor označuje jako 'absolutní chybu': ruka s 6 prsty (ve zjednodušující animaci kreslených filmů se používá 3 nebo 4 prstů), otisk palce (ve výtvarných dílech něco nechtěného) a šachovnice (uzavřená totalita, neříkající nic víc, než bílá - černá). Přestože však jde o nepřístojné objekty, lze je zobrazit. Autor tím odkazuje na skutečnost, že hranice myšlení jsou vskutku hranicemi, za které nás mysl nepustí. Co si však lze představit, lze také zobrazit. Jaroslav Balvín
¨ ALBÁNIE, BUČINY, NIZOZEMÍ, IRSKO... - Toliko názvy některých dubnových besed, z nichž tři se uskutečnily v půdní vestavbě Severočeské vědecké knihovny a jedna v Čajovně a klubu Výhybka. Povídáním o Albánii doplněným o fotografie nahradil 2. 4. Jakub Štýbr z Koktejlu kvůli poruše diaprojektoru odloženou Jihoafrickou republiku. Newa, aspoň se z jeho návštěv dozvídáme, že nejpoužívanější způsob přepravy jest dodávka, jízdní řád prakticky neexistuje, nejrozšířenější zaměstnání spočívá v obdělávání půdy, takřka 1/3 Albánců pracuje v záp. Evropě a dříve byla lidově demokratická republika mezi Jugoslávií a Řeckem známá hlavně díky vývozu asfaltu. Příjemné povídání, jen - nemohu si pomoci - mi přišlo, že to asi Jakuba moc nebaví, nebo nemá zrovna tu 'správnou' náladu. O týden později se fotoreportér Jan Hodač (www.ceskehory.cz/hodac) věnoval nejstarším bukovým porostům na našem uzemí, Krušnohorským bučinám. Sic to místy připomínalo agitku na téma 'zpřístupnění oblasti co nejvíce turistům', což si já osobně myslím, bylo možná i na škodu. Víme, že: největší hradní zřícenina v ČR, hrad Rýzmburk, se nalézá právě v blízkosti PR Vlčí důl, kterážto spadá mezi tyto přírodní rezervace: NPR Jezerka, PR Domaslavické údolí a Buky na Bouřňáku. Vládkyní a ochránkyní Krušných hor pak nazýváme lesní vílu Maribylu. Honzo, fakt pěkný, ale příště zkus trochu ubrat na propagaci (PR), dík. O další týden později nás krajinou Irska provedla Martina Šilhavá a Lubor Hon. Třeba pochválit jejich připravenost - L. Hon nejenže mluvil od promítacího plátna směrem k divákům, tedy nikoliv od promítačky umístěné ve středu, jak bývá zvykem, ale ještě k tomu ukazoval některá místa přímo na mapě. S kolegyní se také příhodně doplňovali, už jenom samotná změna barvy hlasu dokáže lépe udržet posluchačovu pozornost. Besedu rovněž zpestřili puštěním jedné irsky zpívané písně. Poznatky? Místo plotů tu většinou najdete spíše obvodové zdi a dost často také ruiny. Převážná většina obyvatel jsou katolíci, jejich patronem Sv. Patrik, nejvyšší vrch jinak málo hornaté půdy má (něco málo) přes tisíc metrů a zalesněno je pouze cca 6% procent půdy. V Irsku, víceméně prý připomínajícím placku, mluví rodným jazykem kolem 60ti tisíc lidí. Posledním výletem tzv. 'prstem po mapě' se 15. 4. stala země větrných mlýnů a coffe shopů, o níž ve Výhybce vyprávěl Martin Trousil. Povedlo se vytvořit sice návštěvnicky nepočetnou, ale o to příjemnější, takřka rodinně-krbovou atmosféru, při níž se o své zážitky nedělil jenom Martin. Fajn změna a relax, i když ve srovnání s ostatními, méně informativní. Tak zas někdy, v knihovně, Výhybce, nebo třeba přímo 'On the road'... Emilio + foto
¨ HODNĚ MUZIKY ZA ŽÁDNÝ PENÍZE - Ve čtvrtek 15. 5. se udál v prostorách klubu UL-Tima open turnaj ve fotbálku. Já ale zrov-na o něm moc psát nebudu. Já jsem to-tiž ten den do tohoto klubíku, který se na-chází ve stejném objektu jako Metro, za-šel za úplně jiným účelem. Ten den se tu měl od 19.00 konat koncert kapel UDG a Rose Means Rose. Přišel jsem na místo určení přesně v 18.42, ale nic nena-svědčovalo, že se tu má něco dít. Vono se teda jako něco dělo, ale že by tu měl bejt koncert, to fakt nevypadalo. To něco bylo, že v zadním prostoru klubu byl postaven mixážní pult a u něj se střídalo hned několik 'mixérů', kteří se zde jak se patří realizovali. Pro mě samotného zůstává (zatím) toto hudební odvětví zahaleno tajemstvím, ale když sem se do toho zaposlouchal, bylo to fakt dobrý. Nejlepší byl podle mýho ten vysokej co má tu arabskou přezdívku (tušim, že Olaf), ale jak řikám, fakt tému nerozumím. Když už sem pomalu přestal doufat, že vůbec koncert bude, zahlédl jsem první hvězdy ústeckého 'šoubyznysu', Vrzácí a taky B. Němečků a stylaře Džugyho, zkrátka UDG jak vyšitý. Společně s nima přišel taky Brambor a spousta a spousta 'bedňáků' (máza Mazourů např.). Netrvalo dlouho a všichni se dozvěděli, že dneska RMR nehrají a že místo nich se nám představí nadějné mládí (soráč Skejty, Malej Hrdlo, Urbíku) a to sice stále slavnější Tryskáči. Po krátké zvukové zkoušce, se už taky rovnali na pódio. Jenom škoda, že se mezitím mistr zvuku, Brambor, vytratil, a tak vše zůstalo jen na psovi - zvukařovi, který to moc nestíhal, takže jsme v podstatě vůbec neslyšeli zpěv jak basáka tak kytamarysty a jen trochu bylo rozumět sprostému bubeníčkovi. To ale nezabránilo Trvskopunkerům, aby zahráli svoje největší hitovky jako Lidi nebo Soník, a nebo nám sdělit, že ... punk je zpátky, punk je zpět... Až na ty patálie se zvukem nám tak pan(k)áčci předvedli, že jatečka rodí muzikanty. Po doznění posledních tónů posledního songu, se na pódium vyřítili UDGáci, poslední dobou jedna z nejproláklejších ústeckých kapel u nás i ve světě. Džugy sundal všechny jeden přechod, Adam se chopil 'dechů' a navíc i zvučení, a vůbec se začalo schylovat k tomu, k čemu zkrátka muselo dojít, dobré muzice. Od posledně, co sem je slyšel, na sobě opět pánové zapracovali. Vrzyho výborně doplňoval druhým hlasem Adam (pokud zrovna nefoukal do Saxíku), výborný sound obou kytar (jak Bohouše tak hlavně Čehýho), vytvářejících pocit, že už to líp nejde, podporovaný vynikající basovkou a přesnými bicími - to jsou UDG. Člověk se zkrátka zaposlouchá a ani neví, jak ten čas utíká. Kucí zahráli všechny profláklý flákoty - Ruskou raketu, Loutkový divadlo a co hlavně Vůně. To je prostě megasong. Pak tam taky byla píseň co u ní ten bláznivej bubeník jenom v trenkách skákal po stolech a objímal holky a vůbec. Opravdu super, jak mají kluci na inter-netových stránkách napsáno, underpop s osvěžením. Tuším, že se i přidávalo. Klucí se potom rozloučili a jak rychle všechno rozbalili, tak i všechno rychle sbalili. Pak se zase mixovalo. Na závěr, dík všem zúčastněným za dobrej večer, pivo taky ušlo, hodně muziky za žádný peníze. Johny Mistr, foto: Alpepone (z Kotelny, Pha)
¨ TŘI ŽENY V ALBISU - V ga-lerii Albis se v dubnu před-sta-vily tři výtvarnice: Eva Ko-pá-čová (1937), absolventka VŠU v Praze, v l. 1969 - 90 žijící a tvo-řící ve Francii, vystavila ruč-ně tkané tapisérie a tapi-sé-rie ARS PROTIS. Iris Ko-lá-řo-vá (1944), absolventka pražské SUŠ, vystavila netkané tapisérie a autodidaktka Jana Haasová (1946) představila své akvarely. Ředitel galerie Jiří Kučírek v úvodním slovu na vernisáži 3. 4. podotkl, že jde již o třetí exhibici v Albisu, věnovanou tapisériím. V této souvislosti Kučírek připomenul hodnotu textilu pro lidskou společnost a kulturu: 'Asi se všichni shodneme, že textil provází člověka odnepaměti.' Kopáčové tapisérie s převažujícím motivem ohně mě příliš nenadchly. Považuji je za příliš křiklavé, upachtěně expresívní. Kolářové práce jsou na první pohled obsahově pestřejší, formálně zajímavější a uměřenější a řemeslně lépe zvládnuté. Dominují křesťanské motivy a motiv skály. Barevná paleta je harmonická. Akvarelky Jany Haasové, motivicky výhradně věnované scenériím Českého středohoří, se mně líbily: přestože je vidět, že se s nimi autorka dlouho 'nepárala', jsou technicky dobře zvládnuté. Samozřejmě se v nich nesetkáme s jakoukoli inovací proti krajinářskému umění 19. stol. (a to ještě před impresionismem), ovšem do Albisu nechodíme tehdy, když chceme vidět moderní, či snad dokonce současné umění. Bravurnost maleb samouka kontrastuje s faktem, že autorka zřejmě považuje malířství pouze za jeden z koníčků, resp. vizuální manifestaci svého životního tématu - lásky k Českému středohoří. U příležitosti vernisáže se tato drobná čilá madam pustila na Kučírkovo vyzvání do nadšené přednášky o vztahu slavných osobností k Českému středohoří, genezi svého zamilování do této ohňové krajiny, a aktivitách, které vyústily v založení občanského sdružení 'Poutníci Českým středohořím' a časopisu 'Poutník Českým středohořím'. Vyčerpávající zprávu završila Haasová recitací 5ti básní věnovaných její lásce. Jaro, foto: E
¨ PORTUGALCI V LITVÍNOVĚ - Schola Humanitas (www.humanitas.cz) v Litví-no-vě je zapojena do několika me-zinárodních projektů. Jed-ním z nich je projekt CICONIA v rám-ci programu EU Socrates - Comenius. Jedná se o 3letý projekt zaměřený na sledování populace čápa bílého a některých dalších stěhovavých ptáků. Sleduje také stěhování lidí, problematiku národnostních menšin a vztahy mezi nimi. Do projektu je zapojeno 6 škol z Belgie, Norska, Polska, Bulharska, Portugalska a ČR. V rámci projektu vycestovali učitelé a žáci Scholy Humanitas do Portugalska, Norska a Belgie. V nedávných dnech trávila týden ve Schole Humanitas skupina 12ti studentů střední školy z portugalského Porta. Úvodní společný večer ve školním klubu proběhl v duchu národních tradic obou zemí. Hosté byli přivítáni chlebem a solí, zazněly české i portugalské písničky a tančilo se střídavě na české a portugalské melodie. Kromě práce na projektu CICONIA byl pro zahraniční studenty připraven také poznávací program. Portugalští hosté si prohlédli Litvínov a navštívili dominantu Mostu - Hněvín a přesunutý gotický kostel. Jeden den byl věnován návštěvě Prahy a především jejího historického centra. O první část programu se postarala škola. Druhá část je zcela v rukou studentů a jejich hostitelských rodin. I tentokrát došlo k navázání nových přátelství a hlavně k prohloubení jazykových znalostí. Mgr. Vladimír Pacina
¨ METRO-PUNK#4 - Už na Metro-parkovišti nás v sobotu 22. 3. přivítá parta rozveselenejch číráků, kterak poskakují na v autorádiu vohulenou kazetku Houby. A samolitr Houba nemohla chybět ani na pódiu - dyk to taky pořádaj, víme? Hráli druhý, po Pražácích, co jí měli jak ZPRAKU! No a pěkně uprostřed polští punk-rockeři s akordeonem, čili Leniwiec, na než posléze přítomní známí pěli samý chvály. Svym názorem sloužit nemohu, alébrž na místo činu dorážim až na In Public Ill, Rokycaňáky se ságem. Lidí zas mraky, Martíček poudal cca 250 cálujících - různě se povalujících na chodbičce, u stolů a pod/nad nima a samolitr pařících na slušně propivněnym parketě. Vedle v Ul ti-mě sedí Radek Šantrůček, jedinej původní člen teplickýho Šanova 1 - už jenom krůček do propasti, kam vykopáváním a voprašovaním letitejch legendárních songů původního Šanova 1 (kde mj. bicoval i náš pan šéFREDaktor) míří (můj názor). 'Ty vole, hrajé Šanov, dělej!', popohání pankáč pankáče do kotle a proč ne. Druhá basa se tentokrát nekonala, hoši to sfoukli ve třech, možná aby ušetřili, kdo ví... A dyž už sme u toho, ani se neptejte, kolik si řekli za, dle mýho skromnýho názoru, nemastný neslaný vystoupení... Taky bych řek, že ho vodflákli - 'sme kurva legenda, taxe poserte, se nemusíme pokaždý rozkrájet celý, neee?!' - tak tohle mi napadlo. No nic. Jo ještě: někteří jedinci pařili přímo s kapelkou na pódiu, viz jedna holčina, co se každou chvíli jako svlíkala... No a protože se ňák moc jako tulila k Radkovi, naběhla Radkova mladá (jako fakt) a začala jí tahat za vlasy a pryč od miláška, ale nic moc jí to platný nebylo... Uzavírala plzeňská pohoda troj-úderka Laik a ovzduší jakoby rázem bylo čistší a (u)přím(n)ější. Martíčku, dobrá volba (pil ste někdo pivo Holba?). Že měli hrát místo Laiku Slováci Vanilla Club? To jo, ale hoši se po turné s Kryštofem rozhodli navýšit svůj honorář do opravdu 'nepunkových' výšin, anžto jim může bejt jasný, že se tady z nich nikdo nepodělá, páč je tu jednoduše málokdo zná... To jenom, abyste se nedivili Martíčkovi, kerej je fakt opravdu snaživej a možná z toho všeho i trochu smutnej - při mym odchodu trpce utrousí: 'Hmm, punk....'. Ale vy si nenechte zkazit náladu, a tu svojí pohodu; některý věci už halt nejsou co bejvaly, ale život de dál, stejně jako se člověk vyvíjí neustále kupředu... Zdar a sílu u dalšího Metro-Punku (19. 9., Blade Loki - skapunk, PL, Iszonyat - anarchopunk, HU, Dezinfekce, Načo názov, Primitive plebs...). Emilio + foto
¨ VYDÁVAT DNES ČASOPIS je zcela jed-noduché, stačí mít dobrý počítač se soft-warem, tiskárnu a kopírku… si řekneme!? Ale ono to ve skutečnosti může být opravdová dři-na, když vám každý měsíc v uších zní datum uzávěrky, a ti co vám slíbili, že něco na-píší, jsou momentálně nepolapitelní. Pojďme te-dy nahlédnout do kuchyně s názvem Nové ústecké přehledy. Skutečnost, kterou vám chci sdělit, musí řešit každý měsíc tým Ústec-ké kulturní platformy '98 spolu s dalšími ex-ter-ními spolupracovníky, aby pro nás každý mě-síc připravil přehled zajímavých tipů akcí, re-portáže a články o tom co se stalo nebo sta-ne? Tipy na zajímavé kulturní či sportovní akce, zmínky o významných osobnostech či objektech v Ústí n. L. okolí, a/nebo jen drobné střípky o málo známých aktivitách, které v našem městě organizuje bezpočet sdružení a institucí. To vše se musí vejít do 76 - 80 stránkového sešitku formátu A 5. Když jsem před rokem manufakturu navštívil osobně, abych trochu pomohl a zastrčil nějaký ten leták dovnitř, nevnímal jsem atmosféru tolik, jako když jsem ji minulý měsíc navštívil s fotoaparátem v ruce. Při vstupu na mě dýchla specifická vůně tiskařské barvy; mašina už odpočívala a cvrkot pracovníků byl urputný! Tak nějak vypadala výroba tiskovin v 19. století, napadlo mě… opravdu? Dnes to dělají jen stroje!… řekl jsem si! Byl jsem rázem vyveden z omylu a jasně jsem pochopil, že to není žádná legrace. No, milý čtenáři: Víš jaké hodnotné dílko držíš v rukou? A to nám už vychází více než 50. číslo - od roku 1998 stále za cenu 15,- Kč; a mně stále připomínají tu starou dobrou tradici tiskařské výroby. Pablo
¨ AUTORSKÉ ČTENÍ IVO HARÁKA - V pondělí 24. 3. se v půdní vestavbě Lidové knihovny (UL) uskutečnilo komponované odpoledne, jehož hlavní částí bylo autorské čtení básníka a bohemisty, působícího na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně Ivo Haráka ze sbírek 'Masna', 'Requiem' a 'Zemědým', jakož i z nedávno napsaných básní. Publikum, složené převážně z vysokoškolských studentů, se dočkalo překvapivě malého počtu básní, neboť součástí čtení byly výstupy Ústeckého hudebního tria a beseda. Hudba však byla dobrá a beseda velice živá. Diváci se tedy rozhodně nenudili, jak to bývá na dlouhých autorských čteních zvykem. Besedu řídila zástupkyně ředitele ústecké knihovny, paní Opravilová, která se několikrát autora i sama tázala, a to poněkud archaickým způsobem, který upomínal na doby, kdy autor byl považován za jediný prvek estetického řetězce, a na diváka zbylo pouze zasněné učarování, rezignace před nedostižností autorovy poetické invence. Dotaz poněkud břitčího rázu, jak vnímá vztah mezi poezií a aktuální otázkami současné společnosti, Harák zodpověděl tak, že si nemyslí, že by poezie měla měnit svět, ale samotné lidi. Z publika pak bylo poznamenáno, že obrazy Harákovy řemeslně zvládnuté poezie jsou sice mnohým blízké, ale těmto lidem je nejspíš ještě bližší vlastní poezie života a Harákova poezie je tak pro tyto lidi zbytečná, a naopak ty, kterým obrazy skryté v básních nic neříkají, jeho poezie neprobudí. Autor byl těmito otázkami a poznámkami vybičován k obhajobě básnické tendence, kterou zastává s autory vnitřního světa Holanem a Rotreklem, jako právoplatné linie, která může koexistovat s - Harákem uznávanou - básnickou linií údernější. Na další dotaz, sice jestli se Harákova rozsáhlá a dnes již ve středoevropském prostoru uznávaná teoretická práce netluče s básnickou invencí a autenticitou, odvětil, že vlastní tvorba a teoretická práce jsou u něj dvě autonomní jednotky. Připomněl, že na tvorbě básníků se leckdy těžko pozná, zda jde o vysokoškolsky vzdělaného člověka či laika. jaro, Honza Burian
¨ VALENTÝNSKÉ METRO - Pátek čtrnáctýho. Pro někoho možná normálka, ale když je únor, znamená to svátek zamilovanejch lidí. Aspoň se to říká. A kdo se v tento den rozhodl zvednout svůj zadek a zašel si do Metra (www.me-tro.cz), určitě nelitoval. Dostaveníčko si tu daly 3 kapely, rozmanitých a zcela osobitých stylů. U netradičně posunutého vstupu, který byl přeložen zřejmě z termických (tepelných) důvodů, až za hajzliky, si nechal (svýho psa) Pajdu, což za takový dobrý kapely není moc. Ano, dobrý kapely. No bať: Obří broskev (foto), Existence a UDG se tento večer opravdu překonávaly. Hrálo se přesně v tomto pořadí, takže z toho zcela logicky vychází, ať počítám jak počítám, že první hrála Obří broskev (zajímavý název!) rozdělená do měst Česká Lípa a Praha. Celkem pět maníků - dva kytáristi, jeden basáček-trajdaláček, jeden tluče-bubeníček a jeden 'multidechovec', rozněžnili (již tak rozněžněná) srdíčka přítomných milenců a zamilovaných. Zcela pohodová a na vysoké úrovni muzika. Pánové jsou očividně mistři svého oboru. Vše zcela umocněno oním 'multidechovcem', čiliže pánem, co hrál na flétnu pak najednou tam byl klarinet a když ses podival znovu třímal v ruce saxik. V poslední, nebo předposlední písni jsem dokonce zahlíd i takovou tu dlouhou dřevěnou troubu. Neznám název, ale hrajou na to myslim ve Švajcu ty horalové. Prostě Obří broskev se musí vidět. Lidi už se začali hejbat. Pak se měnili bicí (podle Hřebíka Hřebačky dnes velice dobře ozvučené) a to znamenalo, že se na pódio chystala litoměřická Existence. Zase 5tka čítající jednoho kytaristu, basmana, bubnovače, klávesouna a toho s tim mikrofounem. Úplně jinej styl, tušim že HCéčko, co rozproudí i ty nejzarytější sitzfleische. Pódiová choreografie na jedničku, hlavně basák a zpěvák poskakující ve stejném rytmu. Bubeník sem tam vstával a zase si sedal. Klávesák jakoby stranou, rozhodně nezůstával stranou. Všici se pomalu, ale za to jistě, dostávali do transu, či varu, jak chcete. Opravdu výborné. Navíc lidí už jak smetí. Oficielně prej 100 platících, ale já myslim, že překročeno minimálně 1,5krát, možno i víckrát a těch pěknejch holek, mno. Třeba ta v těch kostkovanejch kalhotech, co se opírala vo toho dlouhána vysokoškolskýho (taková babofavoritka). Nezasvěcení nepochopí, což mi připomnělo v pořadí třetí a poslední (nikolivěk hudebně) kapelu, hostitelské UDG. Všichni je znáte, takže jen ve zkratkách. Vůně - Džugy - buben - diváci, Čehý - ladí, Vrzáci - dvojčata atd. UDG sem bohužel neviděl do konce, páč začínali až ve čtvrt na jednu a já tak trochu odpadal. Takže, díky kucí za fakt super večer, jen možná, kdyby to začlo vo tu hoďku dřív a né až v devět, ju? Pan zvukař se vyznamenal, romové trochu prudili a pro ostatní: 'Memento mori'. Johny Mistr
¨ NĚCO O KNIZE: KYTARY A ŘEV aneb CO BYLO ZA ZDÍ (Punk rock a hardcore v Československu před rokem 1989) '…strašný jak už je to dávno. Donedávna to byla skoro z 80% radost, dneska je to jenom senilní vzpomínka… radostí zůstává…, že tady není punk úplně dead, na rozdíl od Anglie, kde je záležitostí starců a přestárlých mladíků… Snad je to tou sračkou, která tady trvá od komoušů nebo jsme jiný než západní generace.' (Petr Růžička) - Dostal jsem zajímavou knížku výše uvedeného titulu a budu vás o ní informovat, jak budu umět, ale hned zkraje vás musím upozornit, že já zrovna ten punk moc nemusím. Ale budu se snažit bejt spravedlivej. Tak zaprvé je tu určitě velká hřivna ve faktografii. I když nemůžu, nejsa opravdu fandou punku, posoudit u většiny kapel, nakolik se do informací nevloudily nějaké šotkoviny či aspoň nepřesnosti. Jakž takž můžu něco vychytat u skupin, které aspoň trochu znám - a těch není mnoho: FPB, Šanov I, Extempore… a tam je snad všechno O. K., pokud jsem si všiml. Za ostatní neručím. Cenný je i časový a lokální zařazení některejch legendárních akcí, protože jak víme, taky už si prd pamatujem a občas se nám přece stane, že kámoš vypráví o něčem, u čeho jsme přece byli oba, přičemž jeho vzpomínka se od tý naší liší diametrálně. Tak tady je to aspoň černý na bílým a hádejte se, jestli chcete! Třeba to, že památnej 'Antisokolov' se konal v Dasnicích (u toho pravého Sokolova) 20. II. 1988 - dal byste to ještě dnes někdo dohromady? A jiný. Tadyhleten happening, támhleten průser. Dobový reálie. A figurky. Dnešním dorostencům, co to nepamatujou, se dostane aspoň bazálních informací o tom, co to bylo Vokno a Voknoviny. Postavy více či méně známé, tu a tam trochu mlhou opředené… nebo jsou to pavučiny? (Viz ten úvodní citát z Růžičky.) Třeba ten Bergámo. Donedávna jsem ani moc netušil, co je zač. Tady vyvstává zásluhou několika hlášek celkem v barvách. Nebo Koňýk, Hraboš, Caine. O starejch známejch, severočechovi blízkejch, jako jsou Hanzlík, Wanek, Růžička, Šantrůček, ani nemluvě. Dlouho jsem se trápil otázkou, kdo že to mohl sepsat. V knize se to totiž nedozvíte. Někdo vejš postavenej, a proto se nechce odanonymnit? Dnes už snad z pamětníků nikdo tak vysoko nestojí, aby mu na utajování záleželo. První revoluční vlna přece dávno, pokud jde o špičky, vymřela. Je ten člověk tak prefíkanej, že v poděkování děkuje za pomoc i sobě, aby zamlžil stopy? Ještě že je tu ke konci dvoustránkovej 'Návod k použití'. Jenže v něm obsažený zdůvodnění, proč je autor utajen (skromnost sama) mě moc nepře-svěd-čilo. A on tu mimochodem není ani rok vy-dá-ní. Užitečnej je závěrečnej je-de-nác-ti-stránkovej oddíl 'English Summary' - ať Angličánci viděj! Pokud jde o jazyk, dle očekávání najdete dost chyb. Tradiční ji-jí, ni-ní, mě-mně, čárky v souvětích, ale i i-y v přísudcích. Pokud jde třeba o to skloňování zájmen, ani mi tak moc ne-vadí v textech písní - má to svůj půvab, když se dodržuje původnost. Vždyť víme snad o nějakým punkáčovi, kterej by psal pravopisně správně? Ale v oficiálním textu knihy vypadají tyto 'mouchy' dost nepatřičně. Nejlepšího potvrzení mých 'obav z nejhoršího' se mi ale dostává v pasážích, kde se 'filosofuje'. Stačí první dva odstavce ze str. 300 a říkám si: Co teda sakra vlastně chtěj? Kde je ta slavná proklamace '…nic jinýho, než hrát si to svoje…, jen si v klidu ve sklepě mydlit 3 akordy…'? V prdeli, drazí, v prdeli. Potvrzuje mi to můj prvotní předpoklad o zmatenosti celýho směru. A taky je to doklad, že jako hudba to samo nepřežije. Přes všechno sejčkování 'still not dead'. Tady se defakto sami práskli. Oni k tomu ty politický kydy prostě potřebujou. Ať už levý, nebo pravý. I v tomto 'odhalení' je přínos týhle knihy. 'Hnutí punk vzniklo jako revolta proti společenským konvencím.' No fajn. Jenže když se proberete životopisama punkerů, zjistíte, že většina z nich považovala za nejstrašnější společenskou konvenci čištění zubů nebo zouvání si bot, když jdu do postele. Na tyto záležitosti mám názor, dovolíte-li nebo ne, opravdu silně konvenční. Pokud jde o to filosofování, on je taky rozdíl, když Mejla zařve 'Nejsem jsa Bohem schopen se poznat', nebo když Bergámo se svým puňky-kuňkáním (po nesmyslným osočení Kocába) blouzní '…dopracovat se božský demence. Nejsem toho už dalek.' Přesto oba mají pravdu. Neocenitelný jsou fotografie. Hlavní zásluha - asi Štěpán Stejskal. Do Slováků jsem se - sorry - nezačet. A kdybych měl říct, co mě vzalo nejvíc, tak opravdu pěknej popis Lochotína 15. IX. 1987 ('Mírový koncert'). Kdo to má ještě v paměti z dobového oficiálního tisku, ten si pochutná. Okouzlila mě zmatenost Holandské kapely The Ex, jejichž zpěvačka pod dojmem spatření prvomájového průvodu 1987 pravila 'Ale vždyť tady přece máte svobodu, já jsem dnes ráno viděla v Brně obrovskou stávku lidí s hesly a prapory!' A mrzí mě, že jsem ve své době prošvihl západočeskou skupinu Kanibal. Jejich slogan 'Soudruzi a soudružky, naserte si do držky' se měl zpopularizovat před komunálníma volbama! No, řídil jsem se snad dostatečně prohlášením v Anticopyrightu na str. 6: 'Cokoliv z této knížky může být použito dle libosti. Neplatí pro studenty politologie, píšící své školní práce o subkulturách pro potřeby Ministerstva vnitra.' Každopádně vám říkám - musela to bejt hrozná práce, dát tohle všechno dohromady. Už jenom za to patří autorovi obdiv. A třeba by se toho pochvalnýho (kromě toho, co už tu bylo vyřčeno) dalo ze sebe vytlačit víc. Třeba… 'Dneska, tak jako před dvaceti lety, mně jde hlavně o muziku a to ostatní jsou jenom kecy.' (Petr Růžička). No, jestli to myslí vážně… Ale vidíte - já jsem vás varoval, že ten punk moc rád nemám. Yarda Pichlík
¨ ZVĚTŠENINA - Film 'Zvětšenina' (GB 1966, rež. Ital M. Antonioni), promítaný v rámci projektu 100 v Domě kultury chemiků a Biografu u Františka, mě zaujal svou nejednoznačností, jež poskytuje široký prostor divákově interpretaci. Kostrou je vágní příběh o tom, jak fotograf nafotil mileneckou scénu v parku, a poté - prostřednictvím zvětšeniny snímků - zjistil, že v parku šlo vlastně o připravenou léčku, která skončila vraždou. Příběh je však vcelku nepodstatnou částí působivosti filmu. Důležitá je atmosféra jakéhosi klidu před bouří (vytvářená např. dlouhými záběry větrem čechraných stromů v parku), jež může asociovat předzvěst neblahého konce slavné epochy 60. let. Nejednoznačná - sympatie i antipatie probouzející - je hlavní postava mladého úspěšného módního fotografa (D. Hemmings), bravurní ztělesnění citlivého umělce, zaujatého svou prací na nejvyšší míru, a zároveň arogantního snoba. Vyprávění se děje v nezaujatém duchu, a tak lze jen těžko usuzovat, zda scény fenoménů hippie kultury - divokých mejdanů s marihuanou, protiválečných protestů, rockového koncertu - režisér jen ukazuje, či paroduje a karikuje. Možná lze film označit za jakousi alegorii přechodu člověka z kirkegaardovského stádia estetického do stádia etického (hédonistický fotograf, fotící modelky pro výdělek, vyfotí najednou mezní situaci - vraždu, a ta mu vleze pod kůži natolik, že promění jeho svět). Filmy jako 'Zvětšenina' jsou vždy tak trochu strašákem pro diváka, jenž hledá jednoznačný smysl uměleckého díla. Ostatně, hledat nějaký jednoznačný smysl u umění je jeho nepochopením. Jako možné vyrovnání se s takovými uměleckými hlavolamy, navrhuji vzít autora za slovo, a sice za neúplné slovo, a doplnit si ho podle vlastní libosti. Jaro