V únorovém čísle otvírám naši nepravidelnou rubriku,
v níž bych Vás chtěla seznámit s veskrze
pozoruhodnou Ústečankou - pedagožku, jíž
donedávna znali jen kolegové a žáci základní školy.
Čím mne upoutala a proč sem si ji vybrala?
Vezměme to od začátku, narodila v úterý 6. 4. 1948 v
Ústí n. L., kde doposud prožívá veškeré dění. I když
město k nejmalebnějším nepatří, má k němu hluboký
vztah. Zaníceně se pustila do vzpomínek na dětství.
Maminka byla učitelkou a pocházela z Berouna, otec
působil v Praze jako právník. Měla mladšího bratra,
který se po r. 1948 nedokázal smířit se stávající
situací a s přítelkyní emigroval přes Švýcarsko do
Kanady, kde založili rodinu. Milovali hory a lyžování.
Mezi sourozenci panoval úzký vztah, dle možností si
alespoň telefonovali. Bohužel už ale zemřel. Za krásné dětství vděčí rodičům, žili v harmonické shodě.
Tatínek vedle povolání amatérsky provozoval umělecké fotografování. Když jí bylo 10, koupili jí rodiče
jednoduchý a tehdy dostupný aparát zn. Pionýr a otec ji zasvěcoval do tajů kompozice. Záliby a touhy? K
matematice příliš netíhla, spíše k oborům uměleckým. První nejmilejší hračkou ji bylo loutkové divadlo, hrála
pro děti z celé ulice. Po 6 let chodila do hudební školy na piáno a ráda malovala. Filmování objevila až
později, tehdy samozřejmě kamerou na kličku. Ve 20ti se chtěla vdát a mít děti. Studium zvolila tradiční - je z
kantorské rodiny. Po maturitě (1966) na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola - někdejší název
gymnázia) absolvovala ústeckou Pedagogickou fakultu - obor Národní škola se specializací na výtvarnou
výchovu. Zaměření jí vlastně - ač ve věku už takřka důchodovém - dovedlo k filmařině (kompozice, barvy ap.),
kameru zdědila po tatínkovi již v 19ti (1967). Poněkud se však ještě vraťme. R. 1971 se provdala za Mgr.
Zdeňka Krejčího - kulturního pracovníka (nyní penzionovaného), v r. 1974 se
narodil syn Kamil (počítačový technik) a r. 1978 přišla na svět dcera Lenka
(rovněž učitelka). Jak probíhalo společné skloubení profesí a koníčků? Postupem
času je oslovilo cestování a pravděpodobně kol. r. 1999 jí kdosi doporučil užívat
kameru, Zdeněk ji přinesl, ležela v autě mezi nimi. Muž řídil a Alena filmovala.
Výtvarné znalosti se hodily, cestovaní bylo zajímavější a bavilo jí to. Do tvorby se
naplno vrhla před 6ti lety, nasměroval jí ředitel krajského i národního festivalu
Střekovská kamera (strekajzna.wz.cz), Mgr. Petr Špás (* 17. 2. 1953 Ústí n.
L.), jenž býval ředitelem KD Corso v Krásném Březně, nyní pracuje Kulturním
středisku města Ústí n. L. (
ksul.cz). Záběry z dovolené se mu líbily a navrhl, aby
se s titulem ‘Ledové vodopády na Ústecku’ (2002) do soutěže přihlásila. Dále
postupovala doslova raketově, připravovala scenáristiku, dramaturgii, hudbu,
komentáře i střih. Jak sama říká: ‘Amatérské filmy jdou rychle nahoru, po celé
republice běží různé přehlídky a účastníků přibývá.’ Od r. 2005 se činnosti věnuje
trvale. Úspěchem je dostat se do soutěží národních, podařilo se jí to už 6x a letos
získala 1. cenu. Sklízí uznání za režii, střih i kameru. Hlavně jí zaujal dokument,
námětů je moře. Jeden z prvních - ‘Dobrý den, Polsko’ (2006), sice ještě na
Střekovské kameře nebodoval, měl ale úspěch, cenu obdržel v Zábřehu na
Moravě (Welzlovo filmobile). ‘Cypriánův kraj’ natočila (2007) na Slovensku.
Fráter Cyprián - vzdělaný cestovatel, lidový léčitel, sběratel, snad i konstruktér -
vl. jm. František Ignác Jaschke (* 28. 7. 1724 Polkowice - † 1775 Červený
klášter) byl kamaldulským mnichem (poustevníci volně navazující na
benediktinský řád) a nejznámějším řeholníkem v kartuziánském Červeném
klášteře v podhůří Nízkých Tater (Pieninský národní park). S nadšením líčí, že
jde o její první scénář a dramaturgii, na Střekovské kameře získala hlavní
ocenění a 1. místo na ostravském Festivalu dobrých zpráv (2008). Leč
zdůrazňuje, že si na množství trofejí nezakládá, potěší, ale radost má především
ze setkávání, která by jinak neuskutečnila. Neobyčejně si váží pomoci manžela, bez níž by žádný záznam
nevznikl. Všude jí provází, podporuje a má pochopení. Velikou poklonu skládá i rodičům, od nichž počátek
současných úspěchů víceméně vzešel, ovšem i spolupracujícím. ‘Je to výborná parta: Mgr. Jan Beneš -
ředitel ZUŠ v Neštěmicích, skladatel, dirigent - doporučuje, nebo skládá muziku… a nesmím opomenout ani
hudební studio v neštěmické škole; Hana Krausová - čte komentáře, stejně jako chemik Petr Frič - vyhrával
recitační soutěže; ústecký krajský soudce Edvin Svoboda je kameraman, točil např. hejna havranů nebo
dravců, spolu se ženou našel v Praze hrob Eleonory Šonkové; přesvědčivá herečka Kateřina Kořínková;