aneb
'Z Oslo na Nordkapp a zase zpátky...'
23. 7. - 21. 9. 2003 = VOLDA/NORSKO (pokračování 9. dne z min. čísla):
Po 9ti dnech putování 'north way' na 2 měsíce nečekaně a neplánovaně
zakotvíme. Čas plynul, my nikam nespěchali a nikdo nás ani 'nevyháněl'.
Naopak, chce se říct. Pro Nory takřka neznámé městečko Volda (www.volda.org,
západní břeh plný bájných fjordů, provincie More og Romsdal) pro
mne do konce života bude znamenat možná stejně, jako rodná hrouda
a 'náš norský táta' Olav možná stejně, jakoby žil v Čechách... Po
přivítání s Gréte kreslí do štěrku obrys České republiky a s větou
'možná to není nejlepší mapa' trefně ukazuje na - Ústí nad Labem.
Poprvé se setkáváme s 'norskou klasikou' - hnědým kozím sýrem. I
když zpočátku chutná jak čokoláda, získal si naše hloboké sympatie.
'Je mi šedesát; vlastně třicet a třicet...', komentuje s úsměvem
vyšší vousatý chlapík svůj věk, hovoříc hned zkraje velmi otevřeně.
Ukazuje nám zahradu, kadiboudu, dřevený chajdy, domky, jezírko (kam
se nejlepší přítel člověka, Vabb, vrhá za kachnama) - na všem nechal
svý šikovný ruce. Vyškolený zahradník, později spíše truhlář/tesař,
resp. farmář, na jehož pozemcích (30 akrů půdy bez kamenů + 125
akrů lesů atd.) se za cirka 30 let aktivního farmaření (1968 - 2000)
vystřídalo přes 400 'otroků' ze 60 zemí světa! První byl Němec,
poslední Čech (1998). Jistý Martin, od něhož mu v září přišlo svatební
oznámení. 'Důvod, proč ti také píšu je, že tu mám dva kluky z Čech.
Takže až ti zas příště něco přijde, znamená to, že tu je zas někdo
od vás...', diktuje mi Olav pro Martina. Nezapomínaje přitom zmínit,
kolik pošty mu od 'fanoušků' stále chodí. Je za ní rád, ale už nemá
čas odpovídat. Ať se nezlobíme, nenapíše ani nám. Po několikeré
korespondenci na ose Ústí - Volda potvrzujem jeho slova a zároveň
si nikdy nepřestanem cenit jeho upřímné férovosti. A nejen Olavovi.
'Velky kameny, velky kameny', vyloví památnou hlášku chlapíků ze
Slovenska (Piešťany, Bratislava) s dodatkem, že Slováci a Češi makali
vždy velmi dobře, neřku-li nejlíp. Vidíte, máme bejt na co hrdý.
Dokonce si s odstupem času troufám tvrdit, že to máme ve světě,
resp. Norsku, docela dobrý, páč nás neberou ani jako 'prachatý kapitalisty',
ani jako 'chudý sociály', popř. Američany (sólo foch?). Jsme tak
někde uprostřed, a to jak stavem, tak samozřejmě polohou. Stát,
v němž dlouhá
léta vládl bolševik a lidé, kterým rádi podají pomocnou ruku. 'Všeobecně
blbý' to maj Němci a další, kterých je 'všude' tak nějak 'moc'.
Než zapadne slunce, naskakujem na Olavův traktor, by nás prudkou
a klikatou - za léta dřiny vlastnoručně zarobenou - lesní cestou
('Himmelstigen' a pro mnohé 'Road to Heaven') vyvezl na kopec. 'Opp
pa setra' (my čtem 'uposétra') se nachází další jeho velká chlouba
- rozestavěná chalupa a opodál před 14ti lety založené 'jezero'
('Setre vatnet'). Odtud máme bezkonkurenční pohled na Voldu (jak
na dlani), jezero 'Rotevatnet' i Voldasfjord, kopce, hory...