Pan Martin Pražák je neobyčejně podnikavý člověk a kdysi měl touhu vlastnit vlastní statek a vlastní hospodu. Statek si spolu s novou ženou pořídil již před lety a pak přišly na řadu kozy, slípky, ovce, králíci, vepři a potomstvo. Když pan Pražák zjistil, co vše drží, rozhodl se skloubit příjemné s užitečným a na statku zbudoval i přenádhernou hospodu. Pivo teče proudem, strava domácí a tedy velmi chutná, taktéž toalet na vsi odpovídající - močit se chodí na zahradu na hnůj. Při příjezdu do Oldřichova vystoupíme z autobusu MHD rovnou na návsi. Restaurant pana Pražáka leží asi 50 metrů od zastávky. Vstoupíme do ni (po zazvonění) mohutnou, automaticky otvíranou branou. (Tady bych prosil sebe a pana Rosťu Veselého, abychom se ji nesnažili otevírat ručně, snadno vyskočí z pantů a to pan majitel nemá moc rád.) Projdeme dvorem, kde se obezřetně vyhneme mocným psům, kteří po vyslovení fráze ‘dyk žíkam móre’ zbělají do nepříčetnosti a u huby se jim objeví pěna. Naštěstí tímto přízvukem nikdo z naší početné rodiny nemluví, a tak nás psi s úsměvem na mastných pyscích vpustili. Hostinec, jenž je ovšem pouze pro zvané, se vyznačuje útulným prostředím bývalé maštele, v jejímž rohu, kde kdysi postávala kravka, plápolá krb. Dlouhé bytelné stoly, jež se ani nehnou (asi je vyráběl František z děsivé kozlovské reklamy), lavice, hojně piva, prostě několik etalonů blahobytu, jaké máme rádi a v nichž si (až na několiko jedinců vzhlížejících s obdivem k chudobě) libujeme. Pro své vzácné hosty si tento vzácný hostitel pořídil klavír, na nějž mohou hrát… šipky, fotbálek a kulečník. Pivo žádné lahvany, ale poctivě narážený soudek, k mání je světlá 11tka, temná 14tka a limča pro děti. Ano, pan Pražák šel za svým snem, nemlel o tom ‘co by…’ a vyplnil se mu. Do dalšího úsilí mu popřejeme mnoho úspěchů a štěstí.
Pan Martin Pražák je neobyčejně podnikavý člověk a kdysi měl touhu vlastnit vlastní statek a vlastní hospodu. Statek si spolu s novou ženou pořídil již před lety a pak přišly na řadu kozy, slípky, ovce, králíci, vepři a potomstvo. Když pan Pražák zjistil, co vše drží, rozhodl se skloubit příjemné s užitečným a na statku zbudoval i přenádhernou hospodu. Pivo teče proudem, strava domácí a tedy velmi chutná, taktéž toalet na vsi odpovídající - močit se chodí na zahradu na hnůj. Při příjezdu do Oldřichova vystoupíme z autobusu MHD rovnou na návsi. Restaurant pana Pražáka leží asi 50 metrů od zastávky. Vstoupíme do ni (po zazvonění) mohutnou, automaticky otvíranou branou. (Tady bych prosil sebe a pana Rosťu Veselého, abychom se ji nesnažili otevírat ručně, snadno vyskočí z pantů a to pan majitel nemá moc rád.) Projdeme dvorem, kde se obezřetně vyhneme mocným psům, kteří po vyslovení fráze ‘dyk žíkam móre’ zbělají do nepříčetnosti a u huby se jim objeví pěna. Naštěstí tímto přízvukem nikdo z naší početné rodiny nemluví, a tak nás psi s úsměvem na mastných pyscích vpustili. Hostinec, jenž je ovšem pouze pro zvané, se vyznačuje útulným prostředím bývalé maštele, v jejímž rohu, kde kdysi postávala kravka, plápolá krb. Dlouhé bytelné stoly, jež se ani nehnou (asi je vyráběl František z děsivé kozlovské reklamy), lavice, hojně piva, prostě několik etalonů blahobytu, jaké máme rádi a v nichž si (až na několiko jedinců vzhlížejících s obdivem k chudobě) libujeme. Pro své vzácné hosty si tento vzácný hostitel pořídil klavír, na nějž mohou hrát… šipky, fotbálek a kulečník. Pivo žádné lahvany, ale poctivě narážený soudek, k mání je světlá 11tka, temná 14tka a limča pro děti. Ano, pan Pražák šel za svým snem, nemlel o tom ‘co by…’ a vyplnil se mu. Do dalšího úsilí mu popřejeme mnoho úspěchů a štěstí. 
