u livingROOMS - PELÍŠKY PO NĚMECKU - V úterý 1. dubna se ústeckému publiku představí hrou ‘livingROOMS’ experimentální divadelní skupina lunatiks (www.lunatiks.de) z Berlína. Zcela netradiční představení se odehraje v některém z ústeckých bytů… Frauke Wetzel (wetzel@collegiumbohemicum.cz) - kulturní manažerka (www.collegiumbohemicum.cz)
u VODNÁŘSKÝ ZVON - SPOLEČNÁ VĚC 2008 - V Ústí n. L. proběhne koncert Vodnářského zvonu. Jde o hudební nástroj starý tisíce let, původem z Číny, mající velmi neobvyklý zvuk i efekty. Rozezní jej p. Tomáš Pfeiffer. Návštěvníci se mohou zaposlouchat do alikvotních tónů, které nejen rezonují s naší duchovní podstatou, ale léčí i naše tělo. Zajímavostí i je, že součástí nástroje je vodní hladina, která během hry vytváří rezonanční obrazce a ve fortissimo dochází až k její levitaci do výše řady centimetrů. Hudební zážitek je tak doplněn i silným vizuálním. Koncert se uskuteční ve středu 23. 4. 08 v 18.30 v Národním domě (www.narodnidum-ul.cz). Ústí n. L. je snad posledním z krajských měst, kde nástroj ještě nebyl, počítám tedy, že to bude velká událost. Přehled všech koncertů i fotky najdete na www.dub.cz/koncerty.php. Další info rád sdělím. Děkuji a zůstávám s pozdravem… Pavel Kosina (pkosina@seznam.cz)
u PRO MILOVNÍKY ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ DOBRÁ ZPRÁVA! Kdo to ještě neví, na sklonku minulého roku vyšla kniha Jany HaasovéZ našeho putování po Českém Středohoří, vyd. Literární server Epika (epika.cz), Jindřichův Hradec. Toulky krajinou autorka popisuje spíše poeticky, s jemnou esencí patetiky. Příjemné čtení! Více na www.ceskestredohori.cz. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz)
u 1. PRVOMÁJOVÝ ZLATOPRAMEN vš.bar.fest - Agentura ‘MAUL’ (www.maul.cz) a kapela SNÍH NA SCHODIŠTI (snehulaci.cz) uvádí 5tiletými zkušenostmi protřelou a do nového kabátu oděnou prvomájovou veselici. Nový kabát? - inu celý fest letos obléká hlavní sponzor: pivovar ZLATOPRAMEN a VysokoŠkolský Bar na Klíších, v prostorách předkolejí UJEP. A právě tu je ovšem potřebí a na místě za spolupráci v první úspěšné již uzavřené ‘pětiletce’ poděkovat především vedení pivnice ‘U Hnáty’, dále pak agentuře MAUL, autoškole p. Radka Cikána a Magistrátu Města Ústí n. L. ‘Král je mrtev, ať žije král…’ - letošní prvomájový open.air.fest začne opět v tradičních 10 h dopoledne a také v tradičních 17 h podvečerních skončí. Nyní k vlastnímu programu: 10 - 11 h REAL INCIDENT (volny.cz/realincident) - bigboš, UL, 11 - 12 h MA.PA.HO. - rock, Růžová u DC, 12 - 13 h STOLNÍ SPOLEČNOST - androš, Žatec, 13 - 14 h ABSENCE OF VIOLENCE (bandzone.cz/absentfromviolence) - rachot, CV, 14 - 15 h SELF SACRIFICE (bandzone.cz/sacrifice) - crossover, Oleško, 15 - 16 h RUXAK (ruxak.cz) - rock, LN. Letošní novinkou je ovšem Afterpárty od 20 h v samotných prostorách VŠ Baru (vsbar.stylklub.com). Vystoupí nejprve pořádající Sníh na schodišti a úplný dojezd proběhne pod taktovkou kolejního mužíčka DJ MICa (mic79.wz.cz). Slovem celou akci doprovodí performer Vašek Formánek a na závěr nutno zmínit již stálici za mixážním pultem: Pavel Štěrba - hejblátka a šoupátka Libouchec. K datu 1. května 2008 (tentokrát čtvrtek) si již stačí jako každoročně jen připsat: VSTUP je ZDRAMA, je třeba s sebou vzít pouze žízeň a náladu k poslechu živé hudby. Za zbylé pořadatele se na dobře hudebně naladěné a především k ‘ZLATÉMU PRAMENU’ mířící, aneb na: žíznivé příznivce muzicírování vůbec, opět těší… Joskatroska *:-) (joskatroska@seznam.cz)
u NĚKOLIK VLASTIVĚDNÝCH ZAJÍMAVOSTÍ z Velkého Března a okolí - Až se sem někdy pojedete podívat, určitě nezapomeňte navštívit velkobřezenský zámek a pivovar. Průvodci vám jistě sdělí mnoho zajímavostí a detailů, ale třeba zapomenou že… Dle dobových písemných pramenů zámek navštívil minimálně 2krát (poprvé 1. 9. 1853) slavný klavírní virtuos a geniální skladatel Ferenc Liszt (* 22. 1. 1811 Raiding, dnes Rakousko - † 31. 7. 1886 Bayreuth, Německo), který Karlu Chotkovi (* 23. 7. 1783 Praha - † 28. 12. 1868 Veltrusy) věnoval v r. 1840 klavírní skladbu Husitská píseň.
u Ve V. Březně se v rodině železničáře narodil PhDr. Emil Franke (* 3. 4. 1880), ministr školství. Osobně se podílel na otevření zdejší české obecné školy v r. 1937. Zemřel 1. 12. 1939 v Praze.
u V r. 1929 se ve V. Březně vyučil elektrikářem František Chábera (* 5. 1. 1912 Lansberg, Německo - † 21. 10. Praha), za 2. světové války bojoval jako stíhací letec ve Francii později ve Velké Británii, Sovětském svazu a na Slovensku. Byl nositelem řady vyznamenání, po listopadu 1989 rehabilitován a prezidentem republiky povýšen na generálmajora.
u V pondělí 28. 6. 1841 se několik desítek metrů od místa, kde stojí známá restaurace Tivoli, nacházel slavný dánský pohádkář Hans Christian Andersen (* 2. 4. 1805 Odense - † 4. 8. 1875 Kodaň). Plul na parníku Bohemia z Obříství do Drážďan.
u Český spisovatel PhDr. Miroslav Slach (* 16. 3. 1919 Tlustice u Hořovic - † 31. 8. 2001) působil na velkobřezenské škole v l. 1948 - 49, kam byl školskými úřady přeložen za trest, neboť po smrti prezidenta Beneše na jeho počest promluvil na tryzně ve Všetatech. V červnu 1999 u příležitosti setkání absolventů z r. 1949 školu navštívil. Velkou část života učil ve Všetatech, jeho nejznámější žákem stal Jan Palach (*11. 8. 1948 Všetaty - † 19. 1. 1969 Praha).
u Mezi obyvateli V. Března najdeme i Ladislava Betku (* 15. 2. 1915), který 7. 5. 1945 padl v Praze na Žižkově při Květnovém povstání českého lidu. Pochován je na hřbitově v Hrdlořezech (Praha 9).
u V katastru obce rostou 2 památné stromy: buk lesní (u betonového skeletu bývalé drtírny kamene, obvod 485 cm, výše 30 m, stáří 200 let), javor babyka (Olešnický potok - mezi V. Březnem a Valtířovem, obvod 236 cm, výše 14 m, stáří 90 let).
u Kousek od vrcholu Magnetovce (521 m n. m.) vystupuje pásmo skal s dominujícím 6 - 8m vysokým skalním hřibem. Přírodní památka je pozůstatkem lávového příkrovu, tvořeného 2 výlevy horniny. Spodní je pórovitější a více zvětralý. Na tenké ‘noze’ sedí mohutný ‘klobouk’ z horniny odolnější vůči zvětrávání.
u Velmi málo se ví, že na jednom z hřbetů sbíhajícím ze Sokolího hřebene jsou nepatrné zbytky hradu. Pozůstatky se rozkládají ve vzdálenosti asi 1.800 m jihovýchodně od centra vsi, při staré cestě, po níž je dnes vedena turistická značka (V. Březno - Vráž). V r. 1970 byl proveden malý zjišťovací průzkum a nalezeny mince z doby Václava II.
u V obci a nebo její blízkosti stály v minulosti 2 historicky zajímavé sochy. Bohužel byly obě přeneseny. V horní části při komunikaci ve směru na Byňov stála socha sv. Prokopa. V r. 1970 byla převezena do Bláhova, kde je vedena u domu čp. 18 jako státem chráněná památka. Kamenná plastika sv. Petra (viz kresba) stála při cestě východně od vsi (nad osadou Varta). Autorem je sochař Kryštof Černý a vznikla patrně kolem r. 1799, v r. 1999 byla restaurována a přemístěna do Velichova.
u Běžný návštěvník kroutí hlavou nad tím, proč máme ve V. Březně ulici Kostelní, když tu v současné době žádný kostel či kaple není. Vysvětlení je jednoduché: v zámeckém parku stála kaple Nejsvětějšího srdce Ježíšova, postavena byla v r. 1893. Jeptiškami ze starého zámku byla používána ještě před zbořením v březnu 1966. Dodnes najdeme několik obyvatel, kteří se v ní ženili či vdávali.
u V r. 1892 zemřel ve V. Březně Albin Benedikt Castelli (* 1822 v Drážďany), pocházel z rodu českého náboženského exulanta A. Zschörnera, který na začátku habsburské protireformace uprchl do Saska. Jeho pravnuk si dle dobového vkusu osvojil italské příjmení Castelli, které pak v rodině zůstalo. Zapsal do dějin geologie, ve znělci vyskytujícím se v okolí obce objevil minerál, jenž po něm byl nazván castellit a zasloužil se o geologický průzkum údolí, které se táhne kolem Homolského potoka. Pochován je ve Valtířově.
u Na půdě zdejší vesnické školy byly objeveny fotografické skleněné negativy. Data uvedená na některých z nich vypovídají, že jejich vznik spadá do přelomu 19. a 20. stol. Kastelán velkobřezenského zámku v nálezech naprosto jednoznačně poznal fotografické práce Karla Marii Chotka (* 28. 9. 1853 V. Březno - † 11. 8. 1926 Praha), vnuka zakladatele zámku. Hrabě byl výtečným a vášnivým fotografem, o čemž svědčí i jeho řádné členství v prestižním vídeňském Camera Clubu. Objevené negativy v podstatě doplňují doposud známé snímky (viz foto), několik nově nalezených však vybočuje. Jedná se hlavně o velice zajímavý pohled na průčelí zámku, zachycující jeho podobu před 100 lety a také valtířovský kostel sv. Václava.
u Že se s největší pravděpodobností setkali Victor Cibich (* 11. 12. 1856 Hustopeče u Brna - † 25. 1. 1916 V. Březno) a následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este (* 18.12. 1863 Štýrský Hradec - † 28. 6. 1914 Sarajevo)! V. Cibich patří k vůbec nejportrétovanějším Čechům. Každý rok se jeho podobizna objevuje na několika miliónech lahví piva Březňák nejen v ČR, ale i řadě dalších zemí světa. Ve V. Březně se Cibichovi trvale usadili 12. 3. 1891. Bydleli v prostorném bytě budovy velkobřezenského nádraží. Následník trůnu si 29. 6. 1900 dojel do Drážďan pro snoubenku hraběnku Žofii Chotkovou (* 1. 3. 1868 Stuttgart - † 28. 6. 1914 Sarajevo) a cestou do Zákup, kde se konal svatební obřad, nechal na její přání krátce zastavit vlak ve V. Březně a na nádraží pozdravil zde žijící příbuzné nevěsty. Umíte si představit, že by si drážní kontrolor c. a k. soukromé rakouské severozápadní dráhy a pozdější přednosta stanice V. Cibich, nechal setkání s následníkem na ‘svém nádraží’ ujít?! V úterý 25. 1. 1916 v 59ti letech ve svém bytě podlehl náhlému srdečnímu záchvatu. Svatební fotografii ze zákupského zámku pořídil již zmíněný K. M. Chotek, bratranec Žofie. PaedDr. Jan Darsa (skola.vb@ustipost.cz) - ZŠ V. Březno (ustipost.cz/skola-velkebrezno)
u REFERÁT Z ČETBY: Ota Filip - OSMÝ čili NEDOKONČENÝ ŽIVOTOPIS(Host 07) - Podtitul by mohl znít ‘Dějiny střední Evropy od 30. let minulého století’ nebo taky ‘Jak přežívala literatura v Československu za totáče’. Autor, žijící od r. 1975 v Bavorsku, podává svůj ‘životopis’ formou zcela zběsile řazených vzpomínek. Časová posloupnost pro něj neexistuje. Pere to do čtenáře tak, jak si na jednotlivé epizody zrovna vzpomene a celková chronologie těch 762 stran je tudíž jen velmi přibližná. Přesto nevzniká chaos a nakonec se to všechno sejde. A jelikož byl za ta léta u pramene mnoha později všelijak medializovaných událostí, dozvíme se v průběhu děje (stále kličkujícího a vpřed-vzad uskakujícího) netušené informace o přehršli celebrit (a ‘celebrit’), pohnutek, souvislostí a dějinných mechanismů, že nám jde hlava okolo celýho člověka a najednou padají představy, fámy a ‘jistoty’, třeba i léta ustálené. Odkrývají se netušené souvislosti, překvapivá pozadí, trapné pohnutky. Protože pan Filip viděl mnoha našim exulantům i disidentům dost zblízka do duševní kuchyně. Už po polovině textu je i tomu nejzavilejšímu škatulkáři jasný, že prakticky nikdo a nic z kaleidoskopu vývoje této země v 2. polovině minulého stol. se nedá charakterizovat černobíle. A že i ty seznamy jsou vlastně na hovno, protože kdoví, jak to vlastně všechno bylo… A byl bych rád, kdyby skutečnej životopis pana Filipa zůstal ještě dlouho nedokončenej a kdyby nám autor, zjevně mnohem doceněnější v cizině než doma, ještě něco podobně (nebo klidně i jinak) vypečeného naservíroval. Ať už dokončeně, nebo otevřeně... Bez rozdílu tohoto předznamenání se od toho stejně neodtrhnete. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
u ŠVIHADLO - 30/1/08 - CIRCUS - ...po delší době přijela partička, co přes ŠVIHADLO (www.svihadlo.cz) ráda skáče, do CIRCU, by nám zahrála, co nejlíp umí - prvotřídní český regé z jamajky... že je to bavilo, že se na sebe smáli, že jim to hrálo, že se kytarista JIRKA CHARYPAR smál jak ‘rošťák ze základky’, že v tom byla energie, že je to sice pořád +-stejný, ale taky pořád stejně dobrý, že je máme rádi…, to všechno už asi víte... ...tak tady - prehledy.multiply.com - se aspoň podívejte, kdo tam byl, kdo zas ne (pravda, účast mohla bejt silnější) a jaxme si to celý užili:.. emilio d.multiply.com
u JAK JSEM SE UČILA ŘÍDIT - Tak se jmenuje nový počin Činoherního studia, jehož premiéru mohli diváci zhlédnout v pátek 7. března tamtéž. Původní hru americké, Pulitzerovou cenou ověnčené, autorky Pauly Vogel (*16. 11. 1951 Washington D. C. - USA) dosud žádné naše divadlo na prkna nepřevedlo, tudíž se zároveň jednalo o vůbec první tuzemské provedení této existenčně estrádní hry. Slovní spojení existenčně estrádní volím záměrně. Jak jsem se učila řídit v sobě totiž nese prvky existenčního dramatu, situační komedie i klasické činohry. Vše pak zabaleno do jakési show s takřka muzikálovými prvky. Přijde vám to jako zvláštní spojení? Nenechte se zmást, jedná se o dílo skvostné v každém detailu! Neměl jsem tu čest, seznámit se s originálem, takže k překladu Lenky Kapsové mohu uvést jen to, že dialogy mají švih a vtip. Zároveň je děj, odehrávající se v Americe 60tých let, dobře srozumitelný i současnému českému publiku, a to i přes časté skoky v časové posloupnosti. Nechci příliš prozrazovat, snad postačí, když řeknu, že hlavní hrdinkou je dívka, která nás seznamuje s obdobím svého dospívání. Zní to banálně, ale věřte, že zas až tak jednoduché to není! I přes fakt, že jde v podstatě o situační komedii, rozhodně vás bude místy mrazit v zádech. Na jevišti exceluje 5 herců, z nichž někteří si střihli i ‘víceroli’. Hlavní postavu dospívající dívky ztvárňuje Zuzana Onufráková. Táhne celé představení více než obstojně a přesvědčivě. Vezmeme-li v potaz, že se na jevišti pohybuje ve věkovém rozptylu mezi 12ti a 18ti roky, navíc na přeskáčku, zvládla úkol bravurně. Velice zdatně ji sekunduje Matúš Bukovčan v roli strýce Ptáka, jenž také prochází zásadním vývojem. A pak tu máme Martu Vítů a Irenu Kristekovou v úlohách matky, tety, babičky a barových zpěvaček (nikoli nutně v tomto pořadí). Není jim co vytknout, herecké projevy jsou tím jediným, co od sebe dané postavy odlišuje. A divák netápe. Mým favoritem je však Kryštof Rímský. Jeho mimické a pohybové kreace jsou naprosto excelentní! Od ‘zkýčeného’ klubového showmana, přes nesnesitelně prudérního dědka, nesmělého školáka až po servilního číšníka. Pravdou je, že role jsou zároveň herecky velice vděčné, jelikož úkolem představitelů není nic jiného, než ‘imrvére’ parodovat a tvořit karikatury, ale mohu vám garantovat, že to Rímský dělá takovým způsobem, až mi několikrát smíchem vytryskly slzy. Všichni se pohybují po scéně, kterou má na svědomí Lukáš Kuchinka. V podstatě jde o 2 křesla, 3 stupínky s mikrofony, zástěnu a diskokouli. Jednoduchost je v tomto případě na místě. Hlavní slovo mají totiž herci. Co však stojí rozhodně za zmínku, jsou světla a zvuk! Vzhledem k tomu, že běží (jak jsem již zmiňoval) o hru s prvky estrády, zvukově a světelně se stále něco děje. Představení je plné náhlých ‘stop-tájmů’, štronz, hudebních předělů, štychů a všelijakých vychytávek, které do sebe na zlomek vteřiny musejí zapadat, aby se tempo nijak nezadrhlo. I po technické stránce tak nelze než smeknout. Když to shrneme, Jak jsem se učila řídit je rozhodně vynikající počin. Někomu by se snad mohlo zdát, že komické tempo nasazené v počátku, po půli trochu slábne a k závěru je hra až příliš dramatická, ale z mého pohledu jde o vynikající tah, díky němuž na diváka v plné míře dolehne samotné sdělení, chcete-li nadneseně, poselství. Rozhodně je typem představení, na který v Činoheráku nejsme příliš zvyklí, a to je právě důvod, proč poděkovat režisérce Natálii Deákové, že se do toho pustila a zpestřila tak repertoár. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz)
PS: Víte, jaký knoflík je v autě nejdůležitější? Ne? Tak alou do divadla!
u FERNANDO SAUNDERS BAND & MADFINGER (středa 12. 3. 08 - Národní dům UL) - Původně jsem chtěl napsat normální recenzi, ale po koncertě jsem si to rozmyslel. Koho by, tam kde vycházejí Přehledy, zajímala recenze na světovou muzikantskou elitu? Kdo by si chtěl přečíst něco o dvorním basáku rockera Lou Reeda, MUZIKANTA, který spolupracoval, vystupoval a nahrával s hvězdami jako Eric Clapton, Joan Baez, John McLaughlin, Jimmy Page a dalšími? Přece jenom ten, který měl v Nároďáku být osobně. Co tam byli, recenzi nepotřebují a kdo nebyl, si ji nezaslouží! Nemá-li někdo rád trochu vulgárnější výrazy, ať dál nečte. Na pódiu Národního domu (www.narodnidum-ul.cz) už stálo i sedělo tolik hvězd a legend světové hudební scény, že to snad ani není možný. A Fernando Saunders (www.fernandosaunders.com) rozhodně mezi tuto elitu patří. Jestliže v nějakém Uherském brodě (který ani nevím kde je, ale dle získaných informací by se počtem obyvatel mohl přirovnat k Chabařovicím) přišlo 230 diváků a třeba v Třebíči 250, v Ústí se stalo něco, co hraničí s bojkotem (70 platících!) Kde byli ti lidé ze 100tisícové metropole, kde se prý zabíjí kultura? Já vím kde! Část seděla doma na prdeli, čuměla na bednu a lamentovala, že se v Ústí hovno děje, druhá v putyce a nadávala, že v tý televizi dávaj samý píčoviny. Poslední pak u počítače a rozesílala petice o tom, jak je blbý, že se v slučujou divadla kvůli ‘posranýmu hokeji’. Je jim úplně jedno, že na něj diváci aspoň chodí a je jim fuk, že jejich tým je v tabulce poslední. Ale to jsem se dostal jinam. Koho by teda ti kecálisti v tom Ústí chtěli vidět? Michaela Jacksona? Nebo Pink Floyd? I kdyby se totiž Ivanovi podařilo vykopat z hrobu Jimi Hendrixe, do Nároďáku ho dotáhnout a postavit na podium, stalo by se, že by v sále bylo 60 - 70 lidí. Museli by ale sedět, jelikož kdyby stáli, na tom place by se skoro ztratili. Abych už ty plky konečně ukončil, tak na závěr: Už samotná vynikající pražská funky-jazz-rock-popová kapela MADFINGER (www.madfinger.cz) stála za větší návštěvu. Až přede mnou někdo někdy začne meldovat, že se v Ústí zabíjí kultura, dám mu pěstí, až mu z nosu poteče červená! Pan Klobouk (panklobouk08@centrum.cz)
PS: Za sprostá slova se omlouvám, ale jinak to nešlo.
u BLUE EFFECT unplugged v JAZZclubu (pátek 22. II. 08 ) - Ne, že by to tu už, napůl bez proudu, nebylo. Ale takhle, pro mě z první řady, teda ne. A bylo to masíčko z těch nejmasitějších, rozhodně ne dietní. Ve 20.20 jsme vstoupili, oběma nohama najednou, přímo do ‘Blue Effect Street ’ (www.blueeffect.cz), asi 38 let starý ulice, která před náma otevřela nová, třetím tisíciletím lépe osvětlená zákoutí. A co se stane, když vykročíte oběma zadníma najednou? No upadneteee! Naštěstí jsem seděl. Pak míjely další letitý chodníky, rohy a patníky, většinou z mišíkovský éry, který zpěvák Honza Křížek (ex-Wolk-Choc-Ice) zvládal po svém a bravurně. ‘Sun Is So Bright ’, ‘Kuře v hodinkách ’, ‘Sluneční hrob ’… - Po přestávce blok o hodně novějších, z frontmanovy éry ve výše jmenované mobilní čokoládově zmrzlinové skupině. A pak zase skok zpátky do ‘těch’ časů - Lehmani či jiný mani mě klidně můžou zas poslat do spalovny na lidi - no problem, já je mám taky kam poslat a možná, že je to dál. Mimochodem, takhle narvanej klub (www.jazzteplice.cz) hodinu před začátkem jsem tu ještě neviděl. Asi jsme teda všichni nekrofilové. Člověka potěší, že - ač Úchyl 2005 - není úchylnej SÁM… Když tak přemejšlím o tom zpěvákovi, dochází mi - koho si měl Hladík vybrat jinýho, než chlapa, co zpíval (den po Naganu) před Pagem a Plantem? V závěru blok, v němž zjevně improvizovaně - nebo to aspoň tak vypadalo - projeli historii r’n’r od Free přes Párply, Cream a Zepíky až k Bowiemu a zpátky. (Ovace. Jo ale: Radime, Stouni mi tam chyběli!) Přídavky - Mansonův ‘Personal Jesus ’ a ‘Čajovna ’. Nebylo co dodat. Byl jsem hotovej. - Antinekrofilové a jiný modernisti - teď máte říct, že mi stačí málo. A já vám na to naprdim. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
u PRVNÍ BŘEZNOVÝ DEN PŘIPADL NA SOBOTU - A byla pro programové inženýry ústeckého klubu Circus (www.circus.cz) nejlepší příležitostí, aby uspořádali v pořadí už 3. pořad České hvězdy punku. A že se hoši vyznamenali i tentokráte, o tom nebylo pochyb. Faktem je, že tu za poslední rok tato opravdová žijící legenda, která jako bájný Fénix povstala z prachu a popela, zahrála už poněkolikáté, ale je taky pravda, že i tak se sešla spousta lidí. Vstupáž kilo, a to jak za SPS, tak aj za předskokana - děčínsko-mostecký JZD, co se během posledního období vypracovali v poměrně dost koncertující melodickou punk partu, hlavně díky působení pan Dirta, člověka, kamaráda a v neposlední řadě managera. Myslím, že výběr předkapely byl dobrý, soudě dle určité podobnosti stylů, jde především o melodický a chytlavý, snadno zapamatovatelný zpěv. Snad se na mě hoši nenaštvou, ale já je ten večer nestihl. Bohužel jsem přišel, až když už mastili SPSka. Ještě jednou se omlouvám (na druhou stranu sem si ale druhej den pustil doma váš novej klip). I ty, milý čtenáři, ho můžeš popatřit, máš-li přístup na net (bandzone.cz/jzd/video/nechtemebejt), hele jako vyšitej. No a teď už teda k SPSkám. Jak jsem zmínil, byli tu během krátkého času už několikrát, a tak sem si říkal, že to možná bude tak trochu i nuda, ale spletl jsem se. Opět mě to vtáhlo. Je to zkrátka dle mého názoru pravej českej klasickej punk rock. A že klasickej, dosvědčuje, že je dokonce zná i kolegyně z práce, která jinak punk vůbec neposlouchá. Zkrátka nezklamou ani po několikáté. Jedna hitovka střídala druhou, songy jako ‘Exhalace’, ‘Hořčice’ nebo ‘ODS’ plně zaplněný klub rozpohybovaly a lidé se opravdu bavili, výskali a provolávali slávu. Zpívali muži, ženy, děti a dokonce aj ten pán za kombem schovaný (tipuju, že punk nestor Růžička, si občas broukl pod pomyslný fous). Museli několikrát přidat a když došlo na Ruskou, strhl se pravý nefalšovaný pogomlejn, kde jsem uvízl aj já a měl co dělat, abych se z toho se zdravou kůží dostal. Výborný večer, všechno zpocené a nikdo si nepřál, snad krom kolo bydlících, aby skončil. Jen tak dál programový inženýři, jen tak dál. Johny Mistr (johny.mistr@seznam.cz)
Pozn. red.: díky Hudymanovi (hudyman.rajce.idnes.cz/sps,jzd) za fotky!
u KDO CHYTÍ PADAJÍCÍ KAMERU ZE STŘEKOVA? Asi už nikdo! - 41. roč. Střekovské kamery (www.strekajzna.wz.cz) se příliš nevyvedl a sestupná tendence kvality soutěžního festiválku amatérských filmů je patrná již delší dobu. Celkově to na mě působilo dojmem, že si partička starých kamarádů a známých zorganizovala mecheche s projekcí svých prací, aby si na závěr rozdali mezi sebou ceny a nalili do hlavy něco alkoholu (mnozí samozřejmě střídmě, neboť už jim játra a ledviny neslouží tak, jako před léty). Nedostatků má akce celou řadu, všechny však spojuje jediné - protekce. Např. při výběru snímků do hlavní soutěže rozhoduje především známost autorů s organizátory a přesně totéž platí i pro závěrečné oceňování. Cožpak není nápadné už to, že téměř každý ročník je oceněn pan Renotiere - jeden z organizátorů - se svou manželkou, ať tam mají cokoliv? Letos jejich ‘díla’ byla opět bída. Zejména paní Renotierová by si měla přečíst něco málo o tom, jak se vlastně takový film dělá, jak se stříhá, co je to scénář, kompozice obrazu, jak se dělá zvuk atd. Možná by jí místo věčného plácání po hřbetě více pomohla studená sprcha ve formě tvrdé kritiky, kterou si plně zaslouží, aby poznala, že její filmy jsou skutečně příšerné a nedá se na ně dívat. Pan Renotiere je sice o něco málo zručnější, ale že by jeho reportáž z mezinárodního klání amatérských filmařů byla hodna ocenění, je silně pochybné. Vyloženě absurdní komedie jako z filmů M. Formana se strhla při závěrečném semináři, kdy 2 ‘odborníci’, dojíždějící na Střekajznu pravidelně, hodnotili každý snímek zvlášť. Jeden z nich byl z nějakého důvodu ujetý na archivní materiály, které se dle něj obtížně získávají, a tak zcela přehlédl neskutečné diletantství snímku ‘Vrátím se...’ (o vojákovi, jenž bojoval ve 2. svět. válce jako letec), kterýžto chválil a mocně nadnášel nad úroveň ostatních kusů. Jediné, co na tomto stojí za vidění, jsou pouze ony archivní záběry letadel, které ovšem autor nenatočil. K tomu je záhodno ještě přihodit hromady neskutečně stupidních prohlášení autorů i porotců tohoto semináře, který více, než co jiného připomínal dávné schůzování komunistů a obraz je dokonalý. Jeden snad 60tník neustále vyrušoval jako malé dítě ve školce svými poznámkami o tom, jak točil svou dovolenou v autobusu, druhý ještě starší přesvědčoval porotu, že nábožensky založený divadelní sbor ochotníků, který vystupoval v jeho neuvěřitelně nudném filmu ‘Narodil se’ a jenž hrál příšerně a rádoby vtipně hru o narození Ježíše Krista, se dá srovnávat s profesionálními soubory, načež jsem si málem ukroutila hlavu. Paní Renotierová, sebe sama povýšivší na porotkyni, zřejmě pod falešným dojmem protekčních cen, že je dobrá filmařka, občas hodila do placu slovní mrchu, kterou ona a někteří nezkušení filmaři snad považovali za dobrou radu. Příšerná pointa pak přišla v samotném předávání cen. Organizátoři se rozhodli zavést nový systém: 6 míst pro animovaný film, 6 pro hraný a stejný počet pro dokumenty, plus 1 hlavní cena bez ohledu na kategorii. Zní to dobře, než se ovšem v reálu člověk doví, že tento způsob umožňuje styl ‘dáme to, komu se nám zachce’. U animovaného filmu neudělili 5 cen, což ještě vypadá logicky, když si uvědomíme, že animáky byly jen 3 a ještě od jednoho autora. Neskutečným způsobem pak vyběhli s hranými filmy, když neudělili 4 ceny a tato místa přesunuli do kategorie dokumentů, kde se nacházelo daleko víc známých a kamarádů, kteří se zkrátka už na hraný film nezmůžou. Ano, jeden z porotců sice tvrdil, tuším, zrovna Jiří Minařík, že udělat dobrý dokument je mnohdy těžší, než natočit hraný film, jenže to neplatí u amatérů a u seniorů už vůbec ne. Je snad těžší vzít kameru a jít za známým, pár dní ho točit a pak z toho něco sestříhat (mnohé promítané byly natočeny za jediný den!), a nebo sehnat herce, rekvizity, napsat scénář, vytvořit hromadu příprav, čekat na počasí, postarat se o dodatečné zvukové efekty, případně zajistit vizuální efekty? Dokument byl protěžován z čistě protekčních důvodů, neboť jinak by hlavní cenu nemohl získat nudný a zdlouhavý, plný zaškobrtnutí ve scénáři, střihu a dramaturgii ‘Cypriánův kraj’. Jedním z důvodů bylo zřejmě i to, že autorka na svůj věk vypadá velmi zachovale. Střekajzna stále víc připomíná jistý Pacíkův festival v Novém Boru, kdy se pak ani sami organizátoři netajili tím, že si skutečně za peníze města udělají takový filmový večírek, na němž si sice něco promítnou, ale hlavně popijí, pojedí, rozdají si ceny a všichni se dobře znají. Lituji jen sympatického pana Špáse, který na tuhle hrůzu rok co rok trpělivě shání prostředky. Pokud se brzy nezvýší kvalita, je více než jisté, že Střekovská kamera zemře se svými pořadateli a představiteli, což nebude až tak dlouho trvat. Je to škoda. Jana Karelová (janakare@seznam.cz)
u 
koncert Vodnářského zvonu. Jde o hudební nástroj starý tisíce let, původem z Číny, mající velmi neobvyklý zvuk i efekty. Rozezní jej p. Tomáš Pfeiffer. Návštěvníci se mohou zaposlouchat do alikvotních tónů, které nejen rezonují s naší duchovní podstatou, ale léčí i naše tělo. Zajímavostí i je, že součástí nástroje je vodní hladina, která během hry vytváří rezonanční obrazce a ve fortissimo dochází až k její levitaci do výše řady centimetrů. Hudební zážitek je tak doplněn i silným vizuálním. Koncert se uskuteční ve středu 23. 4. 08 v 18.30 v Národním domě (www.narodnidum-ul.cz). Ústí n. L. je snad posledním z krajských měst, kde nástroj ještě nebyl, počítám tedy, že to bude velká událost. Přehled všech koncertů i fotky najdete na www.dub.cz/koncerty.php. Další info rád sdělím. Děkuji a zůstávám s pozdravem… Pavel Kosina (pkosina@seznam.cz)
u PRO MILOVNÍKY ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ DOBRÁ ZPRÁVA! Kdo to ještě neví, na sklonku minulého roku vyšla kniha Jany HaasovéZ našeho putování po Českém Středohoří, vyd. Literární server Epika (epika.cz), Jindřichův Hradec. Toulky krajinou autorka popisuje spíše poeticky, s jemnou esencí patetiky. Příjemné čtení! Více na www.ceskestredohori.cz. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz)
potřebí a na místě za spolupráci v první úspěšné již uzavřené ‘pětiletce’ poděkovat především vedení pivnice ‘U Hnáty’, dále pak agentuře MAUL, autoškole p. Radka Cikána a Magistrátu Města Ústí n. L. ‘Král je mrtev, ať žije král…’ - letošní prvomájový open.air.fest začne opět v tradičních 10 h dopoledne a také v tradičních 17 h podvečerních skončí. Nyní k vlastnímu programu: 10 - 11 h REAL INCIDENT (volny.cz/realincident) - bigboš, UL, 11 - 12 h MA.PA.HO. - rock, Růžová u DC, 12 - 13 h STOLNÍ SPOLEČNOST - androš, Žatec, 13 - 14 h ABSENCE OF VIOLENCE (bandzone.cz/absentfromviolence) - rachot, CV, 14 - 15 h SELF SACRIFICE (bandzone.cz/sacrifice) - crossover, Oleško, 15 - 16 h RUXAK (ruxak.cz) - rock, LN. Letošní novinkou je ovšem Afterpárty od 20 h v samotných prostorách VŠ Baru (vsbar.stylklub.com). Vystoupí nejprve pořádající Sníh na schodišti a úplný dojezd proběhne pod taktovkou kolejního mužíčka DJ MICa (mic79.wz.cz). Slovem celou akci doprovodí performer Vašek Formánek a 
na závěr nutno zmínit již stálici za mixážním pultem: Pavel Štěrba - hejblátka a šoupátka Libouchec. K datu 1. května 2008 (tentokrát čtvrtek) si již stačí jako každoročně jen připsat: VSTUP je ZDRAMA, je třeba s sebou vzít pouze žízeň a náladu k poslechu živé hudby. Za zbylé pořadatele se na dobře hudebně naladěné a především k ‘ZLATÉMU PRAMENU’ mířící, aneb na: žíznivé příznivce muzicírování vůbec, opět těší… Joskatroska *:-) (joskatroska@seznam.cz)
se sem někdy pojedete podívat, určitě nezapomeňte navštívit velkobřezenský zámek a pivovar. Průvodci vám jistě sdělí mnoho zajímavostí a detailů, ale třeba zapomenou že… Dle dobových písemných pramenů zámek navštívil minimálně 2krát (poprvé 1. 9. 1853) slavný klavírní virtuos a geniální skladatel Ferenc Liszt (* 22. 1. 1811 Raiding, dnes Rakousko - † 31. 7. 1886 Bayreuth, Německo), který Karlu Chotkovi (* 23. 7. 1783 Praha - † 28. 12. 1868 Veltrusy) věnoval v r. 1840 klavírní skladbu Husitská píseň. 
u V pondělí 28. 6. 1841 se několik desítek metrů od místa, kde stojí známá restaurace Tivoli, nacházel slavný dánský pohádkář Hans Christian Andersen (* 2. 4. 1805 Odense - † 4. 8. 1875 Kodaň). Plul na parníku Bohemia z Obříství do Drážďan. 
u V obci a nebo její blízkosti stály v minulosti 2 historicky zajímavé sochy. Bohužel byly obě přeneseny. V horní části při komunikaci ve směru na Byňov stála socha sv. Prokopa. V r. 1970 byla převezena do Bláhova, kde je vedena u domu čp. 18 jako státem chráněná památka. Kamenná plastika sv. Petra (viz kresba) stála při cestě východně od vsi (nad osadou Varta). Autorem je sochař Kryštof Černý a vznikla patrně kolem r. 1799, v r. 1999 byla restaurována a přemístěna do Velichova. 
máme ve V. Březně ulici Kostelní, když tu v současné době žádný kostel či kaple není. Vysvětlení je jednoduché: v zámeckém parku stála kaple Nejsvětějšího srdce Ježíšova, postavena byla v r. 1893. Jeptiškami ze starého zámku byla používána ještě před zbořením v březnu 1966. Dodnes najdeme několik obyvatel, kteří se v ní ženili či vdávali. 
u V r. 1892 zemřel ve V. Březně Albin Benedikt Castelli (* 1822 v Drážďany), pocházel z rodu českého náboženského exulanta A. Zschörnera, který na začátku habsburské protireformace uprchl do Saska. Jeho pravnuk si dle dobového vkusu osvojil italské příjmení Castelli, které pak v rodině zůstalo. Zapsal do dějin geologie, ve znělci vyskytujícím se v okolí obce objevil minerál, jenž po něm byl nazván castellit a zasloužil se o geologický průzkum údolí, které se táhne kolem Homolského potoka. Pochován je ve Valtířově. 
Data uvedená na některých z nich vypovídají, že jejich vznik spadá do přelomu 19. a 20. stol. Kastelán velkobřezenského zámku v nálezech naprosto jednoznačně poznal fotografické práce Karla Marii Chotka (* 28. 9. 1853 V. Březno - † 11. 8. 1926 Praha), vnuka zakladatele zámku. Hrabě byl výtečným a vášnivým fotografem, o čemž svědčí i jeho řádné členství v prestižním vídeňském Camera Clubu. Objevené negativy v podstatě doplňují doposud známé snímky (viz foto), několik nově nalezených však vybočuje. Jedná se hlavně o velice zajímavý pohled na průčelí zámku, zachycující jeho podobu před 100 lety a také valtířovský kostel sv. Václava. 
Hustopeče u Brna - † 25. 1. 1916 V. Březno) a následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este (* 18.12. 1863 Štýrský Hradec - † 28. 6. 1914 Sarajevo)! V. Cibich patří k vůbec nejportrétovanějším Čechům. Každý rok se jeho podobizna objevuje na několika miliónech lahví piva Březňák nejen v ČR, ale i řadě dalších zemí světa. Ve V. Březně se Cibichovi trvale usadili 12. 3. 1891. Bydleli v prostorném bytě budovy velkobřezenského nádraží. Následník trůnu si 29. 6. 1900 dojel do Drážďan pro snoubenku hraběnku Žofii Chotkovou (* 1. 3. 1868 Stuttgart - † 28. 6. 1914 Sarajevo) a cestou do Zákup, kde se konal svatební obřad, nechal na její přání 
krátce zastavit vlak ve V. Březně a na nádraží pozdravil zde žijící příbuzné nevěsty. Umíte si představit, že by si drážní kontrolor c. a k. soukromé rakouské severozápadní dráhy a pozdější přednosta stanice V. Cibich, nechal setkání s následníkem na ‘svém nádraží’ ujít?! V úterý 25. 1. 1916 v 59ti letech ve svém bytě podlehl náhlému srdečnímu záchvatu. Svatební fotografii ze zákupského zámku pořídil již zmíněný K. M. Chotek, bratranec Žofie. PaedDr. Jan Darsa (skola.vb@ustipost.cz) - ZŠ V. Březno (ustipost.cz/skola-velkebrezno)
(Host 07) - Podtitul by mohl znít ‘Dějiny střední Evropy od 30. let minulého století’ nebo taky ‘Jak přežívala literatura v Československu za totáče’. Autor, žijící od r. 1975 v Bavorsku, podává svůj ‘životopis’ formou zcela zběsile řazených vzpomínek. Časová posloupnost pro něj neexistuje. Pere to do čtenáře tak, jak si na jednotlivé epizody zrovna vzpomene a celková chronologie těch 762 stran je tudíž jen velmi přibližná. Přesto nevzniká chaos a nakonec se to všechno sejde. A jelikož byl za ta léta u pramene mnoha později všelijak medializovaných událostí, dozvíme se v průběhu děje (stále kličkujícího a vpřed-vzad uskakujícího) netušené informace o přehršli celebrit (a ‘celebrit’), pohnutek, souvislostí a dějinných mechanismů, že nám jde hlava okolo celýho člověka a najednou padají představy, fámy a ‘jistoty’, třeba i léta ustálené. Odkrývají se netušené souvislosti, překvapivá pozadí, trapné pohnutky. Protože pan Filip viděl mnoha našim exulantům i disidentům dost zblízka do duševní kuchyně. Už po polovině textu je i tomu nejzavilejšímu škatulkáři jasný, že prakticky nikdo a nic z kaleidoskopu vývoje této země v 2. polovině minulého stol. se nedá charakterizovat černobíle. A že i ty seznamy jsou vlastně na hovno, protože kdoví, jak to vlastně všechno bylo… A byl bych rád, kdyby skutečnej životopis pana Filipa zůstal ještě dlouho nedokončenej a kdyby nám autor, zjevně mnohem doceněnější v cizině než doma, ještě něco podobně (nebo klidně i jinak) vypečeného naservíroval. Ať už dokončeně, nebo otevřeně... Bez rozdílu tohoto předznamenání se od toho stejně neodtrhnete. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
Neměl jsem tu čest, seznámit se s originálem, takže k překladu Lenky Kapsové mohu uvést jen to, že dialogy mají švih a vtip. Zároveň je děj, odehrávající se v Americe 60tých let, dobře srozumitelný i současnému českému publiku, a to i přes časté skoky v časové posloupnosti. Nechci příliš prozrazovat, snad postačí, když řeknu, že hlavní hrdinkou je dívka, která nás seznamuje s obdobím svého dospívání. Zní to banálně, ale věřte, že zas až tak jednoduché to není! I přes fakt, že jde v podstatě o situační komedii, rozhodně vás bude místy mrazit v zádech. Na jevišti exceluje 5 herců, z nichž někteří si střihli i ‘víceroli’. Hlavní postavu dospívající dívky ztvárňuje Zuzana Onufráková. Táhne celé představení více než obstojně a přesvědčivě. Vezmeme-li v potaz, že se na jevišti pohybuje ve věkovém rozptylu mezi 12ti a 18ti roky, navíc na přeskáčku, zvládla úkol bravurně. Velice zdatně ji sekunduje Matúš Bukovčan v roli strýce Ptáka, jenž také prochází zásadním vývojem. A pak tu máme Martu Vítů a Irenu Kristekovou v úlohách matky, tety, babičky a barových zpěvaček (nikoli nutně v tomto pořadí). Není jim co vytknout, herecké projevy jsou tím jediným, co od sebe dané postavy odlišuje. A divák netápe. Mým favoritem je však Kryštof Rímský. Jeho mimické a pohybové kreace jsou naprosto excelentní! Od ‘zkýčeného’ klubového showmana, přes nesnesitelně prudérního dědka, nesmělého školáka až po servilního číšníka. Pravdou je, že role jsou zároveň herecky velice vděčné, jelikož úkolem představitelů není nic jiného, než ‘imrvére’ parodovat a tvořit karikatury, ale mohu vám garantovat, že to Rímský dělá takovým způsobem, až mi několikrát smíchem vytryskly slzy. Všichni se pohybují po scéně, kterou má na svědomí Lukáš Kuchinka. V podstatě jde o 2 křesla, 3 stupínky s mikrofony, zástěnu a diskokouli. Jednoduchost je v tomto případě na místě. Hlavní slovo mají totiž herci. Co však stojí rozhodně za zmínku, jsou světla a zvuk! Vzhledem k tomu, že běží (jak jsem již zmiňoval) o hru s prvky estrády, zvukově a světelně se stále něco děje. Představení je plné náhlých ‘stop-tájmů’, štronz, hudebních předělů, štychů a všelijakých vychytávek, které do sebe na zlomek vteřiny musejí zapadat, aby se tempo nijak nezadrhlo. I po technické stránce tak nelze než smeknout. Když to shrneme, Jak jsem se učila řídit je rozhodně vynikající počin. Někomu by se snad mohlo zdát, že komické tempo nasazené v počátku, po půli trochu slábne a k závěru je hra až příliš dramatická, ale z mého pohledu jde o vynikající tah, díky němuž na diváka v plné míře dolehne samotné sdělení, chcete-li nadneseně, poselství. Rozhodně je typem představení, na který v Činoheráku nejsme příliš zvyklí, a to je právě důvod, proč poděkovat režisérce Natálii Deákové, že se do toho pustila a zpestřila tak repertoár. Daniel Binko (dbinko@seznam.cz)
dům UL) - Původně jsem chtěl napsat normální recenzi, ale po koncertě jsem si to rozmyslel. Koho by, tam kde vycházejí Přehledy, zajímala recenze na světovou muzikantskou elitu? Kdo by si chtěl přečíst něco o dvorním basáku rockera Lou Reeda, MUZIKANTA, který spolupracoval, vystupoval a nahrával s hvězdami jako Eric Clapton, Joan Baez, John McLaughlin, Jimmy Page a dalšími? Přece jenom ten, který měl v Nároďáku být osobně. Co tam byli, recenzi nepotřebují a kdo nebyl, si ji nezaslouží! Nemá-li někdo rád trochu vulgárnější výrazy, ať dál nečte. Na pódiu Národního domu (www.narodnidum-ul.cz) už stálo i sedělo tolik 
hvězd a legend světové hudební scény, že to snad ani není možný. A Fernando Saunders (www.fernandosaunders.com) rozhodně mezi tuto elitu patří. Jestliže v nějakém Uherském brodě (který ani nevím kde je, ale dle získaných informací by se počtem obyvatel mohl přirovnat k Chabařovicím) přišlo 230 diváků a třeba v Třebíči 250, v Ústí se stalo něco, co hraničí s bojkotem (70 platících!) Kde byli ti lidé ze 100tisícové metropole, kde se prý zabíjí kultura? Já vím kde! Část seděla doma na prdeli, čuměla na bednu a lamentovala, že se v Ústí hovno děje, druhá v putyce a nadávala, že v tý televizi dávaj samý píčoviny. Poslední pak u počítače a rozesílala petice o tom, jak je blbý, že se v slučujou divadla kvůli ‘posranýmu hokeji’. Je jim úplně jedno, že na něj diváci aspoň chodí a je jim fuk, že jejich tým je v tabulce poslední. Ale to jsem se dostal jinam. Koho by teda ti kecálisti v tom Ústí chtěli vidět? Michaela Jacksona? Nebo Pink Floyd? I kdyby se totiž Ivanovi podařilo vykopat z hrobu Jimi Hendrixe, do Nároďáku ho dotáhnout a postavit na podium, stalo by se, že by v sále bylo 60 - 70 lidí. Museli by ale sedět, jelikož kdyby stáli, na tom place by se skoro ztratili. Abych už ty plky konečně ukončil, tak na závěr: Už samotná vynikající pražská funky-jazz-rock-popová kapela MADFINGER (www.madfinger.cz) stála za větší návštěvu. Až přede mnou někdo někdy začne meldovat, že se v Ústí zabíjí kultura, dám mu pěstí, až mu z nosu poteče červená! Pan Klobouk (panklobouk08@centrum.cz)
oběma nohama najednou, přímo do ‘Blue Effect Street ’ (www.blueeffect.cz), asi 38 let starý ulice, která před náma otevřela nová, třetím tisíciletím lépe osvětlená zákoutí. A co se stane, když vykročíte oběma zadníma najednou? No upadneteee! Naštěstí jsem seděl. Pak míjely další letitý chodníky, rohy a patníky, většinou z mišíkovský éry, který zpěvák Honza Křížek (ex-Wolk-Choc-Ice) zvládal po svém a bravurně. ‘Sun Is So Bright ’, ‘Kuře v hodinkách ’, ‘Sluneční hrob ’… - Po přestávce blok o hodně novějších, z frontmanovy éry ve výše jmenované mobilní čokoládově zmrzlinové skupině. A pak zase skok zpátky do ‘těch’ časů - Lehmani či jiný mani mě klidně můžou zas poslat do spalovny na lidi - no problem, já je mám taky kam poslat a možná, že je to dál. Mimochodem, takhle narvanej klub (www.jazzteplice.cz) hodinu před začátkem jsem tu ještě neviděl. Asi jsme teda všichni nekrofilové. Člověka potěší, že - ač Úchyl 2005 - není úchylnej SÁM… Když tak přemejšlím o tom zpěvákovi, dochází mi - koho si měl Hladík vybrat jinýho, než chlapa, co zpíval (den po Naganu) před Pagem a Plantem? V závěru blok, v němž zjevně improvizovaně - nebo to aspoň tak vypadalo - projeli historii r’n’r od Free přes Párply, Cream a Zepíky až k Bowiemu a zpátky. (Ovace. Jo ale: Radime, Stouni mi tam chyběli!) Přídavky - Mansonův ‘Personal Jesus ’ a ‘Čajovna ’. Nebylo co dodat. Byl jsem hotovej. - Antinekrofilové a jiný modernisti - teď máte říct, že mi stačí málo. A já vám na to naprdim. Yarda Pichlík (jpichlik@centrum.cz)
jak za SPS, tak aj za předskokana - děčínsko-mostecký JZD, co se během posledního období vypracovali v poměrně dost koncertující melodickou punk partu, hlavně díky působení pan Dirta, člověka, kamaráda a v neposlední řadě managera. Myslím, že výběr předkapely byl dobrý, soudě dle určité podobnosti stylů, jde především o melodický a chytlavý, snadno zapamatovatelný zpěv. Snad se na mě hoši nenaštvou, ale já je ten večer nestihl. Bohužel jsem přišel, až když už mastili SPSka. Ještě jednou se omlouvám (na druhou stranu sem si ale druhej den pustil doma váš novej klip). I ty, milý čtenáři, ho můžeš popatřit, máš-li přístup na net (bandzone.cz/jzd/video/nechtemebejt), hele jako vyšitej. No a teď už teda k SPSkám. Jak jsem zmínil, byli tu během krátkého času už několikrát, a tak sem 
si říkal, že to možná bude tak trochu i nuda, ale spletl jsem se. Opět mě to vtáhlo. Je to zkrátka dle mého názoru pravej českej klasickej punk rock. A že klasickej, dosvědčuje, že je dokonce zná i kolegyně z práce, která jinak punk vůbec neposlouchá. Zkrátka nezklamou ani po několikáté. Jedna hitovka střídala druhou, songy jako ‘Exhalace’, ‘Hořčice’ nebo ‘ODS’ plně zaplněný klub rozpohybovaly a lidé se opravdu bavili, výskali a provolávali slávu. Zpívali muži, ženy, děti a dokonce aj ten pán za kombem schovaný (tipuju, že punk nestor Růžička, si občas broukl pod pomyslný fous). Museli několikrát přidat a když došlo na Ruskou, strhl se pravý nefalšovaný pogomlejn, kde jsem uvízl aj já a měl co dělat, abych se z toho se zdravou kůží dostal. Výborný večer, všechno zpocené a nikdo si nepřál, snad krom kolo bydlících, aby skončil. Jen tak dál programový inženýři, jen tak dál. Johny Mistr (johny.mistr@seznam.cz)
jim játra a ledviny neslouží tak, jako před léty). Nedostatků má akce celou řadu, všechny však spojuje jediné - protekce. Např. při výběru snímků do hlavní soutěže rozhoduje především známost autorů s organizátory a přesně totéž platí i pro závěrečné oceňování. Cožpak není nápadné už to, že téměř každý ročník je oceněn pan Renotiere - jeden z organizátorů - se svou manželkou, ať tam mají cokoliv? Letos jejich ‘díla’ byla opět bída. Zejména paní Renotierová by si měla přečíst něco málo o tom, jak se vlastně takový film dělá, jak se stříhá, co je to scénář, kompozice obrazu, jak se dělá zvuk atd. Možná by jí místo věčného plácání po hřbetě více pomohla studená sprcha ve formě tvrdé kritiky, kterou si plně zaslouží, aby poznala, že její filmy jsou skutečně příšerné a nedá se na ně dívat. Pan Renotiere je sice o něco málo zručnější, ale že by jeho reportáž z mezinárodního klání amatérských filmařů byla hodna ocenění, je silně pochybné. Vyloženě absurdní komedie jako z filmů M. Formana se strhla při závěrečném semináři, kdy 2 ‘odborníci’, dojíždějící na Střekajznu pravidelně, hodnotili každý snímek zvlášť. Jeden z nich byl z nějakého důvodu ujetý na archivní materiály, které se dle něj obtížně získávají, a tak zcela přehlédl neskutečné diletantství snímku ‘Vrátím se...’ (o vojákovi, jenž bojoval ve 2. svět. válce jako letec), kterýžto chválil a mocně nadnášel nad úroveň ostatních kusů. Jediné, co na tomto stojí za vidění, jsou pouze ony archivní záběry letadel, které ovšem autor nenatočil. K tomu je záhodno ještě přihodit hromady neskutečně stupidních prohlášení autorů i porotců tohoto semináře, který více, než co jiného připomínal dávné schůzování komunistů a obraz je dokonalý. Jeden snad 60tník neustále vyrušoval jako malé dítě ve školce svými poznámkami o tom, jak točil svou dovolenou v autobusu, druhý ještě starší přesvědčoval porotu, že nábožensky založený divadelní sbor ochotníků, který vystupoval v jeho neuvěřitelně nudném filmu ‘Narodil se’ a jenž hrál příšerně a rádoby vtipně hru o narození Ježíše Krista, se dá srovnávat s profesionálními soubory, načež jsem si málem ukroutila hlavu. Paní Renotierová, sebe sama povýšivší na porotkyni, zřejmě pod falešným dojmem protekčních cen, že je dobrá filmařka, občas hodila do placu slovní mrchu, kterou ona a někteří nezkušení filmaři snad považovali za dobrou radu. Příšerná pointa pak přišla v samotném předávání cen. Organizátoři 
se rozhodli zavést nový systém: 6 míst pro animovaný film, 6 pro hraný a stejný počet pro dokumenty, plus 1 hlavní cena bez ohledu na kategorii. Zní to dobře, než se ovšem v reálu člověk doví, že tento způsob umožňuje styl ‘dáme to, komu se nám zachce’. U animovaného filmu neudělili 5 cen, což ještě vypadá logicky, když si uvědomíme, že animáky byly jen 3 a ještě od jednoho autora. Neskutečným způsobem pak vyběhli s hranými filmy, když neudělili 4 ceny a tato místa přesunuli do kategorie dokumentů, kde se nacházelo daleko víc známých a kamarádů, kteří se zkrátka už na hraný film nezmůžou. Ano, jeden z porotců sice tvrdil, tuším, zrovna Jiří Minařík, že udělat dobrý dokument je mnohdy těžší, než natočit hraný film, jenže to neplatí u amatérů a u seniorů už vůbec ne. Je snad těžší vzít kameru a jít za známým, pár dní ho točit a pak z toho něco sestříhat (mnohé promítané byly natočeny za jediný den!), a nebo sehnat herce, rekvizity, napsat scénář, vytvořit hromadu příprav, čekat na počasí, postarat se o dodatečné zvukové efekty, případně zajistit vizuální efekty? Dokument byl protěžován z čistě protekčních důvodů, neboť jinak by hlavní cenu nemohl získat nudný a zdlouhavý, plný zaškobrtnutí ve scénáři, střihu a dramaturgii ‘Cypriánův kraj’. Jedním z důvodů bylo zřejmě i to, že autorka na svůj věk vypadá velmi zachovale. Střekajzna stále víc připomíná jistý Pacíkův festival v Novém Boru, kdy se pak ani sami organizátoři netajili tím, že si skutečně za peníze města udělají takový filmový večírek, na němž si sice něco promítnou, ale hlavně popijí, pojedí, rozdají si ceny a všichni se dobře znají. Lituji jen sympatického pana Špáse, který na tuhle hrůzu rok co rok trpělivě shání prostředky. Pokud se brzy nezvýší kvalita, je více než jisté, že Střekovská kamera zemře se svými pořadateli a představiteli, což nebude až tak dlouho trvat. Je to škoda. Jana Karelová (janakare@seznam.cz)
